2/VIII

Do céčka přišel další nový kluk. Hned po dvou dnech o něm kolovala pověst, že se s každým sází. Většinou se sázel o deset nebo dvacet korun a vždycky vyhrával. Kluci na něj začínali mít vztek. Všechno to byly takové rafinované sázky, ale šlo o to přijít na jejich princip. Ten kluk, Arthur Poláček, to má všechno od svého patnáctiletého bráchy.

V pondělí před Vánocema se přišel Arthur podívat do naší třídy. Skamarádil se s Ondřejem a přišel za ním. Hned navrhl Radimovi, aby se s ním vsadil, že vypije dřív tři limonády než on jednu a položí sklenici na stůl. Radimovi se to moc nezdálo. Byl sice přesvědčený, že to musí vyhrát, ale slyšel, že Arthur zatím všechny sázky vyhrál a tak se bál. Já jsem stál vedle a tak jsem Arthurovi řekl, že se s ním vsadím.

"Dobře, o dvacet korun", řekl.

"O takový pakatel se sázet nebudu", odmítl jsem.

"Tak o padesát."

Vsadili jsme se a Radim nám to rozsekl. Bylo domluveno, že se sejdeme ve tři hodiny v bufetu. Limonády zaplatí každý dvě. Martin mě pak říkal, že v tom bude určitě nějaká finta, abych si dal pozor, abych neprohrál. Řekl jsem mu, že to znám a že vyhraju.

Před bufetem se mimo mě a Arthura sešla celá banda zvědavců. Arthurovi se to moc nelíbilo, protože tím se princip téhle sázky dovědí všichni, kdo se budou dívat a nemůže proti tomu nic dělat. Výčepní se divil, co že nás jde tolik. Martin mu vysvětlil, že jde o sázku a je tu tolik diváků. Výčepní se tomu usmál. Prodal nám čtyři limonády. I on byl zvědavej a tak se zeptal, oč jsme se vsadili. Arthur mu to řekl a on se usmál. Ptal se ještě, o co jsme se vsadili. Arthur mu zalhal, že jen tak. Za to jsem mu byl docela vděčný, protože výčepní mě zná a kdyby se dozvěděl táta, že se vsázím o peníze, tak bych z toho měl pořádný průšvih. Jeden kluk se chtěl ozvat, že to není pravda, ale já ho zavčas zarazil. Naštěstí to hned pochopil.

Sázka začala. Oba jsme pili v klidu. Dopil jsem limonádu a postavil jsem sklenici na stůl. Chtěl jsem Arthura vychutnat, ale musel jsem dávat pozor, aby mě ji paní, co odnáší sklenice neodnesla. Chtěla klukům sice říct, aby jí ji podali, ale výčepní ji zarazil. Toho jsem si všiml a tak jsem bezpečně poznal, že to zná.

Arthur vklidu pil druhou sklenici a tvářil se spokojeně. Byl přesvědčen, že to má v suchu. Pustil se i do třetí. Když v ní měl asi centimetr na dně, vzal jsem svoji sklenici, kterou jsem prve postavil a položil jsem ji dnem na bok. Arthur zbledl. Tohle nečekal. Ostatní to už teď pochopili a začali se smát. Výčepní na mě spiklenecky mrkl. Arthur mi dal venku peníze a rozešli jsme se.

Celé úterý se Arthur nesázel, ale ve středu ho to chytlo zase. Tak jsem ho vyzval k sázce tentokrát já. Zněla, že vypiju dřív dva půllitry limonády, než on jednu deci limonády. Při tom on smí začít pít až já dopiju první půllitr a odložím ho na stůl. On se nesmí dotknout mého skla a já jeho skla. Hledal v tom různé háčky a tak jsem mu to objasnil polopaticky, že sklo jsou sklenice, takže mu nesmím jeho limonádu sebrat. A taky jsem se zavázal, že než dopiju jeden půllitr a odložím ho na stůl, nesmím pít z druhého. Sklenic se při sázce nesmí dotýkat ani nikdo třetí. Odložením půllitru se myslí to, jakmile se prvně dotkne stolu po tom, co bude prázdný. Řekl, že si to rozmyslí do zítřka a šel se radit se svým bráchou. Ve čtvrtek za mnou přišel, že sázku přijímá a zeptal se o kolik se chci vsadit. Navrhl jsem sto korun. Váhal, ale pak to přijal.

Před odpoledkou jsme šli zase do bufetu. Martin vysvětloval výčepnímu, že jsme se znova vsadili a o co jsme se vsadili. Výčepní nám teda vyhověl a dal nám limonádu do půllitrů a do decilitrové skleničky. Zase se šibalsky usmíval, takže asi znal i tohle. Zvědavců bylo tentokrát ještě víc. Začal jsem pít první limonádu. Pil jsem rychleji, abych moc nezdržoval, ale zase ne moc rychle, abych ostatní trochu napínal. Když jsem dopil, přiklopil jsem půllitrem Arthurovu decilitrovou skleničku a začal jsem v klidu pít druhou limonádu. Kluci se začali smát a Arthur měl vztek. Pochopil, že prohrál. Venku mi dal stokorunu.

Pokoušel jsem se Arthurovi navrhnout ještě jednu sázku, ale prohlásil, že se se mnou už v životě o nic nevsadí. Leda, že bude stát na Václaváku hodinu nahej. Jenže o tuhle sázku jsem zase neměl zájem já. Radim se s ním asi chtěl vsadit a tak se ptal kdy, aby to nebylo třeba v noci. Arthur mu řekl, že kdykoliv ve dne, kdy teda není škola a rodiče ho pustí ven a kdekoliv na chodníku, aby nepřekážel. Radim se už chtěl vsadit. Arthur navrhl padesát korun. Řekl jsem Radimovi, ať se nesází nebo že prohraje.

Radim byl přesvědčen, že je jasné, že musí vyhrát. Tak jsem mu řekl, ať přemýšlí. Řekl tedy, že si to do pátku rozmyslí. Pak mu to nedalo a při pracovní výchově za mnou přišel a zeptal se, jak by mohl prohrát.

"Vždyť by ho tam přece policajt nenechal stát hodinu nahého."

"Jenže on tam nebude stát nahý ale na hej", řekl jsem mu.

Ještě to nepochopil a tak jsem mu to vysvětlil polopaticky: "Prostě napíše na papír nebo křídou na zem HEJ a na to si stoupne." Radim se chytl za hlavu, že ho to panerai replica nenapadlo a moc mi děkoval, že jsem ho varoval.

"Ale nemusíš na mě prozradit, že jsem ti to řekl já", řekl jsem mu.

"Spolehni se", slíbil. V pátek řekl Arthurovi, že si to rozmyslel a že se sázet nebude. Když se ho Arthur ptal proč, řekl, že v tom určitě bude nějaká finta. Arthur, který byl přesvědčen, že Radim princip nezná, ho ještě chvíli přemlouval, ale nakonec to vzdal a šel si hledat jinou oběť.

Navedl jsem Míšu, aby se šel s Arthurem vsadit, že nerozbije umyvadlem vajíčko. Míšovi se moc nechtělo. Řekl jsem mu, že bych se vsadil sám, ale Arthur se se mnou už nevsadí. Míša se bál, že by prohrál. Řekl jsem mu tedy, ať se vsadí o sto korun a pak, že se rozdělíme. Já mu za to řeknu, jak to má udělat, aby vyhrál a když to tak udělá a přesto prohraje, tak to za něj zaplatím. To už Míšu lákalo. Nechal si ještě vysvětlit princip. Pak šel za Arthurem. Ten mu řekl, že o tom bude uvažovat a že si to rozmyslí přes Vánoce.

Arthurův otec dělá na ministerstvu a jeho matka je klavírní virtuoskou, takže má peněz celkem dost. Proto byl ochoten přistoupit i na takto velikou sázku, protože tím má naději na návrat prohraných peněz. Těch sto korun má prý akorát na spořitelní knížce.

Míša si už začal plánovat, že jestli to s tou sázkou vyjde, tak si koupí lodičku. K Vánocům prý dostane vysílačku. Už k ní má postavené letadlo. Věci na něj a vysílačku mu koupil táta v Anglii, kde byl na montáži. Míša to má teď docela dobré, protože dostává třicet korun měsíčně, což mu bohatě stačí a ještě dvacet až patnáct korun ušetří, někdy i dvacet. Takže má na knížce už tři sta korun. Lodičku si Míša stejně bude zase z velké části stavět sám, takže ho vyjde levněji.