Na úvodní stránku



2/III

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1919


Kapitola druhá, III. část


Venku se trochu ochladilo. Hned to bylo znát na docházce. V naší třídě bylo asi deset nemocných, mezi nima i Vojín, pět holek, Míša, dvojčata Pechlátovi, Libor a Petr. V béčku byl z naší party nemocný Dan, René a Ondřej. Radek Šimek byl teď čtrnáct dní na soustředění ve Vlašimi. Tak se naše parta scvrkla na Radka Holuba, Martina a mě. Chodili jsme hrát pingpong. Potom ale onemocněl i Radek a nás po třech dnech už pingpong moc nebavil.

Uvažovali jsme s Martinem, co dělat. Až se všichni uzdraví, měli bysme uspořádat zase nějaký turnaj v pingpongu. V létě bysme si mohli zase zahrát s béčkem fotbal. Jak jsme tak chodili bez cíle ulicemi, potkali jsme Radima Doležala. Stál před domem se svým bráchou a ještě dvěma sedmákama. Ti se někam chystali a Radim chtěl, aby ho vzali s sebou. Jeho brácha Pepa, který chodí do sedmičky ho odmítl slovy: "Na to jseš ještě moc malej, všechno bys vykecal."

"Nevykecal", přesvědčoval ho Radim.

"O co jde?", zeptal se Martin, když jsme tam došli. Radim nám rychle vysvětlil, že jeho brácha s Luďkem a Bohoušem se chystají na nějakou dobrodružnou výpravu a nechtějí nás vzít s sebou. Pepa si prý s sebou vzal i šperhák.

"No vidíš, jak jsi ukecanej", řekl mu na to Pepa.

Mně a Martinovi se to zalíbilo a tak jsme Radima podpořili, že bysme chtěli jít všichni tři. Po delším přemlouvání, když jsme Pepu, Luďka a Bohouše ujišťovali, že umíme mlčet, řekl Bohouš, že nás teda podrobí zkoušce odvahy. Když obstojíme, tak nás s sebou vezmou. Účelem zkoušky, jak nám hned objasnil, je zjistit, jestli umíme mlčet i kdyby nás někdo mučil.

"To nás budete mučit?", zeptal se s obavama Radim.

"Ne", vysvětloval Bohouš. "Pouze vás každého šlehneme rozpáleným prutem přes holý zadek. Když nevykřiknete, tak obstojíte."

"Tady nám ale bude zima", řekl věcně Martin.

"Půjdeme k nám do sklepa", řekl Pepa.

Šli jsme za klukama. Martin mi cestou pošeptal, že to zná. Nakonec nás nešvihnou a nebo ten klacek obrátí. To mě trochu uklidnilo.

Doležalovi mají sklep o několika místnostech. Pepa s Bohoušem šli do vedlejší místnosti nažhavit prut a Luděk zůstal s námi v první místnosti. Po chvíli vyšel Bohouš a vyzval prvního z nás. Šel Martin. Luděk vešel do místnosti s ním a já zůstal s Radimem sám. Napjatě jsme poslouchali, co se vedle děje. Slyšeli jsme slabě hlasy, výkřik žádný. Opět vyšel Bohouš a vyzval druhého. Moc se mi nechtělo, ale šel jsem. Ostatně Martin mi určitě aspoň pohledem naznačí, co se dělo a jaké to bylo.

Martin tu ale nebyl. Poslali ho zřejmě do další místnosti, abysme se nemohli dorozumět. Asi měl pravdu, uvažoval jsem. Ostatně, kdyby ho skutečně praštili, tak by vykřikl. Při pohledu na rozpálený prut nad kahanem mi nebylo zrovna nejlíp. Pomalu jsem si stáhnul džíny a trenýrky. Pepa mi pokynul, abych se předklonil, zadkem k nim. Bohouš zatím vytáhl prut z kahanu a sfoukl hořící plamínky. V duchu mi probleskla hlavou myšlenka, že Martin to třeba mohl vzdát a tak ránu ani nedostal. Hned jsem ji ale zapudil. Když mi Martin řekl, že nás nepraští, tak o tom byl pevně přesvědčen a neměl tedy důvod v poslední chvíli uhnout.

Cítil jsem u zadku teplo z prutu. Bohouš si zřejmě  rozměřoval dráhu, protože se s prutem přiblížil k mému zadku a pak se zase vrátil k nápřahu. Pak se ozvalo švihnutí prutu. Měl jsem chuť uhnout, ale ovládl jsem se. Na zadek mi lehce dopadl prut druhým koncem, jak říkal Martin. Obstál jsem. Až teď jsem si oddechl. Začal jsem se zase oblékat. Musel jsem uznat, že Bohouš tuto činnost ovládá dokonale a prut otočil v krátkém okamžiku, že jsem byl přesvědčen, že když vede ránu tak rychle, že se mu to nemůže povést. Nakonec ji ještě ztlumil, že mě to vůbec nebolelo a jenom velice málo to štíplo.

Poslali mě vedle. Tam jsem se sešel s Martinem. Nic jsem mu nemusel říkat, protože vše viděl klíčovou dírkou. Přes tyhle dveře bylo taky perfektně slyšet. Martin teď nechal dívat mě. Přišel Radim. Zcela evidentně se bál. Když si stahoval džíny, klepaly se mu strachy ruce. Před tím se ještě ptal, jestli by to nešlo přes kalhoty. Bohouš mu odpověděl, že by mu je při tom propálil. Teď se Radimovi rozklepaly i kolena. Zeptal se ještě, jestli jsme obstáli. Luděk mu řekl, že jo. Radima to ale moc neuklidnilo, nakonec ale zadek vystrčil. Bohouš si zase vyměřil dráhu, Radim při tom udělal krok dopředu. Pepa ho napomenul. Bohouš se rozmáchl a při tom už si klacek otočil. Tím teda byla vysvětlena rychlost a plynulost rány. Ještě před dopadem klacku se Radim pokusil uhnout a zařval. Byl tak vystrašený, že mu chvíli trvalo, než pochopil, že Bohouš klacek otočil. Pepa mu řekl, že neobstál. Radim tvrdil, že se jenom leknul a zase přemlouval. Teď, když znal princip, navrhoval, že to klidně podstoupí ještě jednou.

Martin se mě zeptal, jestli jsem Radimovi řekl princip, když jsme byli sami. Musel jsem přiznat, že ne, ale odůvodnil jsem to tím, že jsem poslouchal, co se tam děje a zapomněl jsem na to. Martin mi věřil, přestože jsem lhal. Rozmýšlel jsem se, jestli to mám Radimovi prozradit, ale řekl jsem si, že když mu to neřeknu, bude aspoň sranda. Proto jsem taky šel před ním, abych se pak mohl bavit, jak se bojí.

Radim kluky nakonec stejně přemluvil, že se rozhodli, že ho s sebou vezmou. Luděk nás zavolal do prostřední místnosti. Pepa zatím zhasínal a uklízel kahan a Bohouš nás poučoval, že o všem, co dneska zažijeme, musíme mlčet. K přijmutí nových členů, kteří jediní mohou být zasvěceni, je nutný souhlas většiny z nich tří. Martin navrhl, že bysme se teď taky mohli podílet na případném přijímání nových členů, když jsme absolvovali zkoušku a stali se členy. Bohouš mu na to odpověděl, že to je věc rady starších a to jsou oni tři.

"Tak aspoň půl hlasu byste nám mohli každému dát", nenechal se odbýt Martin.

"Dobrá", souhlasil Bohouš. "Ale jenom vám dvěma. Radim může být rád, že ho vůbec bereme."

Tak jsme se s Martinem stali členy nové party. Její činnost vypadala dosti tajemně a lákala nás. Vyšli jsme společně ze sklepa u Doležalů a šli jsme k ulici, kde s Martinem bydlíme. Zašli jsme k domu naproti nám a hned zkraje jsme zamířili k železným dveřím. Jsou pod stříškou a tak je mohl Pepa nerušeně odemknout šperhákem. Z oken na nás vidět nebylo. Dveře jsou trochu pod úrovní ulice a tak stříška zakrývá i výhled z přízemí protějšího domu, kde bydlí Martin. Z našeho okna z druhého patra už není vidět ani spodek dveří.

Vešli jsme dovnitř a zavřeli jsme za sebou. Šlo to rychle, protože dveře nebyly zamčené, ale jen zaklapnuté. Prošli jsme chodbou. Až teď jsem pochopil, že je to jakýsi zadní vchod do protějšího domu. Zahli jsme do prvních dveří, které byly zase jen zaklapnuté. Tady je sklep pana Vernera, toho důchodce, co s námi hrál turnaj v pinkponku. Jak jsme viděli, jeho sklep je ze všech největší. Podle zbylé délky chodby jsem odhadl, že sklepy ostatních majitelů v domu nebudou ani poloviční. Sklep má dvě místnosti. V jedné menší jsou tři zajímavá okénka, zavřené spouštěcími poklopy a vysoko u stropu jsou dvě větší okna, která vedou do ulice. V druhé části, která je zamčená, má pan Verner velkou sbírku lahví vína. Navrhli jsme, abysme se napili. Bohouš ale řekl, že ty vína jsou moc staré a proto vzácné.

"Ta jedna flaška stojí třeba několik tisíc korun. Z toho by mohl být velký průšvih", řekl a tak jsme nechali radši víno na pokoji. Bohouš nám řekl, že levnější kořalka je v polici v tom prvním sklepě. Ale to byly samé moc silné věci, po kterých bysme byli hned opilí. Pepa druhý sklep hned zase zamknul. Já jsem si prohlížel kořalku v polici. Žádné víno tu nebylo, jen rum a vodka. O to nemám zájem.

Martina zaujala ta dřevěná okénka a prostřední z nich se pokoušel otevřít. Nebylo to nic složitého a tak se mu to brzo podařilo. Okénko zajistil otevřené, hlavu strčil dovnitř a se zájmem si to tam prohlížel.

"Tam jsou dvířka", řekl po chvíli, když vytáhl hlavu zase ven.

"A za nima je chodba", doplnil ho Bohouš. Strčil dovnitř ruku a malým šperháčkem je  otevřel. Martin zatím zkoumal okénko vlevo a já vpravo. Pepa nás poučil, že tam jsou taky dvířka, ale za nima je zeď. Je to pouhá kamufláž.

"Kdo z vás je nejstatečnější?", zeptal se Bohouš, když otevřel dvířka.

"Proč?", zeptal se Martin.

"Zajímalo by nás, co v té chodbě je a kam vede. Ale neprolezeme tam, je to pro nás moc úzké. Vy byste tam ale prolezli", řekl Luděk.

"Troufli byste si na to některý?", zeptal se Bohouš.

Já s Radimem jsme mlčeli. Mně se rozhodně nechtělo lézt do neznámé úzké chodby, o které nevím, kam vede a co v ní je.

"A máte aspoň baterku?", zeptal se Martin.

Pepa přikývl a podal mu ji. Martin si ji vzal a vlezl dovnitř. Pepa mu nabídl, jestli nechce s sebou lano. V případě nouze by za něj zatahal a my bysme ho vytáhli.

"To by asi stejně nebylo moc platné", řekl Martin a lezl bez lana. Pepa mu udělal podporu pro nohy, aby se mohl lépe do otvoru vsoukat. Potom Martin zmizel v chodbě.

Zeptal jsem se jestli není zvenku vidět to světlo. Pepa mi vysvětlil, že ve dne ne. Mají to vyzkoušené. Radim se strachoval, jestli se nemůže pan Verner vrátit. Bohouš ho uklidnil, že ne.

"Přivydělává si totiž jako důchodce jako vrátný a teď má zrovna službu. Dvakrát má denní, pak den volno, pak noční, den volno a zase dvě denní. To je jeho turnus", vysvětloval Bohouš.

Radim se ještě divil, jak to, že má dvě denní a jen jednu noční. Luděk mu vysvětlil, že ve dne tam jsou vždycky dva, proto je denních víc.

"A zítra má zase denní nebo volno?", zeptal jsem se.

"Denní", odpověděl Bohouš.

Chvíli jsme poslouchali, jestli něco neuslyšíme. Asi za deset minut, možná i dřív se Martin vrátil.

"Vede to k takové šachtě a tam je žebřík. Takhle se tam nedostanu, protože to vede jen dolů. Budu tam muset lézt pozpátku, abych mohl pak slézt po tom žebříku."

Kluci Martinovi pomohli vlézt do otvoru napřed nohami. Ostatně Martin ani jejich pomoc nepotřeboval. Nad okénkem je tyč, o kterou se vzepřel a bez problémů se zasoukal zpět do chodby, tentokrát napřed nohami.

"Teď si s sebou vezmu radši to lano", řekl. Byl jsem zvědavej, jak to tam vypadá. Rozvažoval jsem, jestli nemám lézt s Martinem. Když poleze první on, tak se mi vlastně nemůže nic stát. Kdyby ho někdo přepadl, zatáhnu za lano a kluci mě vytáhnou.

"Polezu s tebou, ve dvou to bude lepší", řekl jsem.

"Tak vem to lano", řekl Martin a udělal mi místo. Kluci mi pomohli vlézt do chodby, přestože bych tam klidně vlezl i sám. Pepa mi podal ještě jednu baterku a lano. Lezl jsem za Martinem.

Chodba je dost nízká, takže když jsem lezl po čtyřech, drhnul jsem při tom zádama o strop. Ale celkem to šlo. Větší kluci by ale už museli lézt po břiše a to by bylo v téhle úzké chodbě obzvlášť nepříjemné. Přece jenom má nějakou výhodu to, že jsem malej.

Po chvíli mi Martin řekl, že je už u šachty. "Musím nahmátnout žebřík, tak zpomal, ať mě nekopneš do hlavy."

Dolezl jsem opatrně těsně k Martinovi a čekal jsem. Martin brzo našel nohou první příčku.

"Když tak, jestli potřebuješ, se mě přidrž za nohu, ať tam nespadneš", nabídl jsem Martinovi. Martin to na začátku použil, pak ale zjistil, že to nepotřebuje. Po levé straně je jakési zábradlíčko, kterého se přidržoval. Upozornil mě na něj a nasoukal se dolů na žebřík. Potom mi nasměroval nohu na první příčku žebříku. Přechod do šachty je dost těsný. Musel jsem se trošku skrčit a přesto jsem zadkem drhnul o strop. Chodba tu nebyla ani tak nízká, jako spíš byla úzká šachta. V ní jsem mohl stát na žebříku bez držení a opíral jsem se zádama o protější stěnu. Proto byly trochu problémy s přelézáním do šachty.

Po žebříku to šlo dolů docela dobře. Po několika metrech se šachta rozšířila. Byl tu další vlez. Patrně je dole ještě jeden sklep. Za chvíli jsme narazili ještě na jednu chodbu a pak jsme lezli až dolů. U země byl úzký otvor. Martin chvíli rozvažoval, jestli do něj má lézt popředu nebo pozadu. Podíval se do něj a pak se rozhodl lézt napřed nohami. Na šířku teď měl dost místa, aby si mohl na dně kleknout a vlézt do díry po čtyřech nohami napřed. Vlezl jsem za Martinem. Upozornil mě, že je tam asi půlmetrový schod. Octli jsme se v normální chodbě asi sto osmdesát centimetrů vysoké a dva metry široké.

"Kterým směrem?", zeptal jsem se.

"Co kdybysme šli každý na jednu stranu?", navrhl Martin.

Mně se to ale moc nelíbilo. "To je blbý", řekl jsem. "Máme jen jedno lano. A co kdyby se někomu z nás něco stalo?"

"To je pravda", uznal Martin. "Půjdeme teda nejdříve jakoby zpátky", navrhl. Šli jsme tedy. Po pravé straně jsme narazili na podobný otvor, jakým jsme vlezli do chodby. Na obou stranách chodby jsme jich našli asi ještě pět a potom byla chodba zakončena stejným otvorem.

"Polezeme nahoru?", zeptal jsem se.

Martin se podíval dovnitř. "Je to úplně stejné jako ta díra, co jsme s ní vlezli sem. Já bych se spíš podíval na druhou stranu."

I mně se to více líbilo a tak jsme se vraceli. Pomyslel jsem si, že nahoře jsou asi netrpěliví, že se lano tak dlouho nehýbe. Teď jsme ho totiž stahovali a tak nahoře bylo bez hnutí.

Minuli jsme díru, kterou jsme sem vlezli. Podle lana jsme ji bezpečně poznali. Martin ale stejně díry počítal a tak mě o ní řekl, ještě než jsme k ní přišli a než jsme ji podle lana poznali.

"Nevíš, kolik to lano měří?", zeptal se mě Martin.

"Pět set metrů", odpověděl jsem. Bavili jsme se o tom totiž nahoře, než se Martin vrátil z prvního průzkumu.

Na druhé straně byly zase z obou stran otvory, ale připadlo mně, že postupně řídly. Vlevo vedla odbočka, ale když jsme tam posvítili, viděli jsme, že není dlouhá ani deset metrů. Martin tam prý dokonce viděl na konci zase díru. Šli jsme dál. Podobná odbočka byla i vpravo. Taky nebyla moc dlouhá. Za chvíli následovaly schody. Nebyly moc prudké, ale strop tu byl trochu nižší, ale zase tak vysoký, že jsme se nemuseli shýbat. Nad hlavami jsme měli asi pět centimetrů. Schodů mohlo být asi sto a pak byla zase rovinka. Došli jsme do podzemní jeskyňky. Dole tekl podzemní potok. Lano se začalo škubat. Martin na něj sáhnul a pak mi řekl, že skončilo. Seshora to signalizovali morseovkou. Martin odpověděl, že jdeme ještě kousek dál, že se pak ozveme.

Seshora nás upozorňovali na čas. Byli jsme tu skoro půl hodiny a nejpozději za tři hodiny bysme měli být nahoře. Bylo totiž půl třetí a pan Verner dělá do šesti. Sice se vrací až v půl sedmé, ale my musíme být doma v šest na večeři. Zvláště teď, když už je brzo tma. Martin odvysílal, že nejpozději za hodinu se vrátíme.

Pak jsme pokračovali bez lana. Už to nebyl takový pocit bezpečí. Byly tu čtyři žebříky, které vedly nahoru. Chodba už nepokračovala. Prohlédli jsme si jeskyňku, která je hodně vysoká, asi pět až šest metrů a stejně je i široká. Rozhodli jsme se pro žebřík vedle vchodu, kterým jsme do jeskyňky přišli. Martin lezl zase napřed. Dolezli jsme k jednomu otvoru. Martin se do něj díval, já čekal na žebříku. Brzy se vrátil. Je to asi slepá chodba. Začátek má stejně široký jako ta, kterou jsme sem lezli ze sklepa, ale pak se stále zužuje. Martin lezl, kam až se dostal. Pak už musel lézt po břiše a potom už neprolezl ani tak. Vrátil se tedy.

Lezli jsme dál po žebříku, který končil u další chodby. Tou jsme se vydali. Ta se taky najednou zúžila, ale prolezli jsme tam. Při tom jsme drhli zádama o strop a lezli jsme po břiše. To bylo ale asi jen tři nebo čtyři metry. Pak se chodba zvyšovala a později i rozšiřovala: Brzy jsme lezli po čtyřech, pak jsme šli v dřepu, potom v polodřepu, v předklonu, trochu skrčení a nakonec úplně normálně vzpřímení. Narazili jsme na dvě užší odbočky. Jednu vlevo a jednu vpravo. Při posvícení baterkou jsme konec neviděli a tak jsme šli rovně.

"Teď bysme tak asi mohli být někde pod naším sklepem", řekl Martin. Trochu jsem se snažil zorientovat a když jsem si rozebral, kudy všude jsme lezli, tak jsem dal Martinovi za pravdu. Chodba se začala trochu stáčet. Po pravé straně byly dvoje zavřené dveře, oboje byly zamčené. Vlevo jsou taky jedny dveře a o kus dál žebřík, který vedl nahoru. Šli jsme ještě kus dopředu, ale tam pro nás chodba končila zamčenou mříží. Chodba sice za mříží pokračuje, jenže my jsme se za mříž nedostali.

Vrátili jsme se tedy k žebříku a vylezli jsme nahoru. Martin zkontroloval čas. Na návrat jsme měli ještě něco přes půl hodiny. Nahoře byl poklop, ale nebyl zamčený. Martin ho otevřel a octli jsme se ve sklepě. Byla to spíše malá, asi sto padesát centimetrů vysoká místnůstka, z které jsme prolezli do sklepa. Ten vypadal asi jako u Doležalů. Mají tu taky tři místnosti. Všechny byly odemčené, až na hlavní vchod do sklepa. Martin odhadl, že můžeme být někde u kina.

"Někdy bysme se sem měli vypravit", řekl jsem. "Kdybysme šli tím žebříkem vpravo, tak bysme možná došli ke škole."

"Jde jenom o to sehnat šperhák", řekl Martin.

"Ten seženeme", řekl jsem. "Jo a vím od Pepy, kdy má pan Verner službu."

"To je dobré", řekl Martin.

"Mohli bysme sem vyrazit zítra", navrhl jsem a Martin souhlasil.

Ve sklepě nebylo nic, co by nás zajímalo. V tom, do kterého jsme vlezli, mají uhlí a dříví. V druhém mají nějaký stavební materiál a v třetím dílničku. Nářadí mají ale zamčeno ve skříňkách a tak jsme viděli jen stůl se svěrákem, elektrickou pilu a brusku. Šli jsme zpátky. Když jsme došli k zúženému místu, Martin lezl zase napřed. Lezli jsme pozpátku, abysme mohli vlézt na žebřík. Ty tři nebo čtyři metry nejnižšího úseku byly nepříjemné. Pozadu se lezlo obzvlášť špatně. Obdivoval jsem Martina, jak lezl rychle. U žebříku na mě počkal a společně jsme lezli dolů.

Martin se ohlásil klukům prostřednictvím lana, že jdeme zpátky. Chvíli si něco s kluky nahoře "povídal". Potom jsme se vydali na cestu. Přidržoval jsem lano a kluci ho postupně svinovali. Martin mi cestou řekl, že nemáme před Radimem nic říkat. Prý se máme nějak vymluvit a říct mu nějakou blbost. On by prý všechno vykecal. V tom mají kluci pravdu. Takhle snad spíš dokáže mlčet. Hned jsem vymyslel, že mu řekneme, že je tam znova dlouhá a úzká chodba, která se místama zužuje, že se tam sotva proleze a pak je dál zatopená vodou, takže se dál nemůže. To jsem navrhl Martinovi a ten souhlasil. Ještě jsme si vymysleli několik slepých odboček, které nás tolik zdržely. Martin řekl, že on by to tak nevymyslel. Došli jsme k díře. Martin mě pustil s lanem napřed. Vlezli jsme do šachty a po žebříku jsme vylezli nahoru.

Nasoukali jsme se do třetí chodby. Zase jsem při tom drhnul zadkem o strop. V chodbě to už šlo lépe a za chvíli jsme byli ve sklepě. Radim se hned zvědavě vyptával. S Martinem jsme mu pověděli to, co jsem vymyslel. Byl zklamán. Času jsme měli dost. Pomalu jsme opustili sklep a vylezli jsme ven. Bohouš se zeptal, jestli bysme mohli zase zítra. Radim se hned ozval, že nemůže, že má koupené lístky do kina. Jde s Honzou Benešem. My s Martinem jsem řekli, že můžeme. Odpadne nám totiž odpoledka, protože učitelka má nějaké zařizování na úřadech. Domluvili jsme se tedy na druhou hodinu a rozešli jsme se. S Martinem jsme měli společnou cestu, protože bydlíme ve stejném domě. Martin řekl, že se pokusí do zítřka sehnat šperhák na ty dveře a na tu mříž.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pátek
29.03.2024