2/I

V pondělí při třídnické hodině přišli pionýři dělat nábor do oddílů. Dva šesťáci dělali nábor do oddílu Semafor, což je oddíl mladých dopraváků, zaměřený na dopravní výchovu. Popisovali, jak dělají jízdy na kolech na dopravním hřišti, jízdy zručnosti a jak umývají dopravní značky. Jeden osmák a šesťák dělali potom nábor do sportovního oddílu Šampióni. Do něj se přihlásili Mirek Balcar, Honza Soukup a asi čtyři holky. Do Semaforu se přihlásil Vojín.

Chvíli po tom, co odešli, přišli ještě dva sedmáci a dělali nábor do technického oddílu nazvaného Elektron. Tam se přihlásili Ondra Korálek a Jakub Lapka, kteří si doma staví rádia a zajímají se o elektroniku. Odpoledne se tam ještě přihlásili Petr a Libor, kteří mají zájem o modelářskou družinu, kde se stavějí letecké modely na vysílačku. Já s Martinem jsme uvažovali o tom, že bysme se přihlásili do Šampiónů, ale rozhodli jsme se, že počkáme, co budou říkat Mirek s Honzou.

Ve středu jsme se šli s Martinem, Míšou a Radkem Holubem podívat, jestli jsou ještě někde nějaké hrušky. Pan Kodr má už strom prázdný, takže jediná zahrada, kde ještě mají hrušky, je u Kopalů. Tam chodíme jenom, když jinde nic není, protože pan Kopal je dost zlý. Když kluky chytne, tak je klidně i mlátí, přestože se to nesmí a mohl by z toho mít průšvih, kdyby to na něj někdo řekl. Chodí sem jenom ti nejodvážnější kluci a ti doma nežalujou.

Kopalové tu jsou dva, jsou to bráchové a oba jsou stejně zlí. Naštěstí jejich hruška je hned u plotu. Vlézt do zahrady bych si asi netroufl. Vylezli jsme si na plot a pár kousků jsme si utrhli. Míša si vylezl skoro až úplně na plot, aby líp dosáhl. Jenže jsme byli málo ostražití a z ulice nás překvapil majitel. Druhý na nás běžel ze zahrady. První praštil Martina řemenem. Martin zařval bolestí a začal utíkat. Majitel ho zasáhl ještě jednou, ale potom Martin utekl. Já jsem rychle seskočil z plotu a začal jsem utíkat. Druhý majitel vyběhl ven vrátkama a stačil ještě praštit utíkajícího Radka. Jako poslední se dal na útěk Míša, který byl z nás na plotě nejvýš. Běžel na druhou stranu než já, přestože to bylo pro něho horší. Nechtěl to ale majitelům usnadňovat, protože když poběžíme každý jinam, můžou chytnout maximálně dva.

Na křižovatce vběhl Míša málem pod auto. Řidič zablokoval kola a dostal se do smyku. Skončil s autem na chodníku. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Míša získal trochu náskok, protože majitel zahrady musel oběhnout vůz. To Míšovi stačilo, aby naskočil do autobusu, který hned za Míšou zavřel dveře. Jenže Míša měl smůlu, protože v autobusu jel zrovna jeho táta, který vše viděl. Takže Míša měl zase z nás největší smůlu a dopadl nejhůř.

Radek Holub šel domů. Já jsem se sešel za chvíli s Martinem. Toho ty dvě rány dost bolely. Nadával na pana Kopala, že je to idiot a že mu to nedaruje. Chodili jsme jen tak po městě a přemýšleli, jak se pomstit. Nakonec jsme se rozhodli, že tam jednou večer zajedeme na kolech a vymlátíme mu kameny okna. Když pak ujedeme na kolech, nemůže nás dohnat.

Bloumali jsme jen tak po městě. Došli jsme až k ulici, kde naskočil Míša do autobusu. Viděli jsme tu Vojína s partou malých kluků, jak umývali dopravní značky. Neubránili jsme se smíchu. Vojín byl ve svém živlu, protože ho kluci poslouchali. Prcci umývali a Vojín se většinou díval a komandoval je. Občas umyl vyšší značky, na které kluci nedosáhli.

Zahli jsme a šli jsme po hlavní před Vojínovcema. Tenhle název jsem vymyslel já a Martinovi trochu spravil náladu. Šli jsme dost rychle a tak jsme brzo prckům zmizeli z dohledu. Došli jsme k sídlišti, ke křižovatce s širokou ulicí, která má pro oba směry tři proudy. Napadlo mě, že bysme mohli značku "Dej přednost v jízdě", která tu stála, trochu víc ušpinit, aby si  Vojínovci mákli.

"Nejlepší by bylo ji pomazat hovnama", navrhl jsem.

"Ale kde vezmeš hovna?", zeptal se Martin.

"No právě, tak ji aspoň pomažeme blátem." Vzal jsem hrst bláta a začal jsem jím špinit značku. Martin zatím hlídal. Všiml jsem si při tom, že značka je vyviklaná. Šla klidně vytáhnout.

"Co kdybysme ji radši schovali", navrhl jsem a vytáhl jsem ji ze země. Martinovi se tenhle nápad líbil.

"Budeme se pak dívat, jak ji budou hledat", řekl a spolu jsme hodili značku do nedalekých kopřiv. Pak jsme přešli na druhou stranu a tam jsme dělali, že si prohlížíme výlohu hračkářství a sportovních potřeb.

Za chvíli Vojínovci dorazili ke křižovatce. Vojín si chybějící značky ani nevšiml, ale malí kluci ho na ni upozornili. Vojín se na chvíli zarazil, pak ale řekl, že si to asi popletli a rozhodl, že půjdou dál. Vyčistili značku pro opačný směr a za chvíli zmizeli.

Martin navrhl, abychom šli značku vrátit. Byl jsem pro, ale chtěl jsem si ještě doprohlédnout výlohu. Měli tu výbornou pálku na pingpong - Sakuru za sto třicet korun. S tou hraje Michal Gazda a Radek Šimek o ní řekl, že je moc dobrá. Rozhodl jsem se, že řeknu tátovi, aby mi na ní dal peníze a hned zítra odpoledne si ji půjdu koupit. Martin řekl, že si ji taky koupí, ale neví, jestli mu na ni doma dají.

Naši debatu o Sakuře přerušilo skřípění brzd, plechová rána a řinčení skla. Ohlédli jsme se do křižovatky. Tam stál nabouraný Moskvič a nějaký cizí bourák. Martin chtěl zmizet, ale já zachoval klid a upozornil jsem ho, že se musíme chovat nenápadně. Šli jsme tedy jako šichni, co tu byli, blíž. Martin poznal, že ten bourák je Sunbeam Rapier Sports. Zná perfektně mnoho aut a kdyby měl teď lepší náladu, určitě by hned doplnil jeho výkon, maximální rychlost a další parametry. Na to jsme ale teď neměli moc myšlenky. Ze Sunbeamu s obtížemi vylezl řidič. Vypadalo to, že není zraněný, ale že mu asi není nejlépe. Kousek chtěl popojít, ale nešlo mu to a všiml jsem si, že mu prosakuje přes džíny krev. Martin mi řekl, že je to Angličan. Až teprve teď jsem si všiml GB, které bylo na autě.

V tom se za námi ozval Míša. Táta ho poslal koupit mléko. Martin se ho hned zeptal, jak dopadl a Míša nám vše začal vyprávět. Jeho vyprávění ale přerušil příjezd sanitky a vzápětí na to policajtů. Ani jsme si nevšimli, kdo je zavolal. Auta byla do sebe dost zapasovaná. Sunbeam byl nabouraný zleva Moskvičem, který jel po hlavní silnici. Sunbeam byl po nárazu otočený asi o třicet stupňů. Vedle řidiče seděl asi dvanáctiletý kluk. Je to syn řidiče a asi není nijak vážně zraněný. Ve voze byl vzadu ještě další kluk, který je asi stejně starý jako my. Prorazil hlavou boční okénko a krvácel v obličeji.

V Moskviči jela také rodina. Vpředu byl řidič s manželkou a vzadu asi patnáctiletá holka a kluk asi v našem věku. Manželce řidiče taky nic nebylo. Tu holku to hodilo skoro až na přední sedadlo. Nejhůř to odnesl ten kluk, který byl napasovaný pod přední sedadlo.

Policajti přivolali k místu havarijní vůz. Jeden policajt místo rychle fotografoval. Lékař začal ošetřovat zraněné. Nakládali je do sanitek a odváželi. Řidič Sunbeamu měl něco s nohou. Neodvezli ho a zůstal tu k dispozici policajtům, kteří se s ním snažili domluvit, ale bezvýsledně. Jeden z policajtů se obrátil k davu: "Umí tady někdo anglicky?", zeptal se.

Po chvíli zaváhání se přihlásil Míša. Policajt ještě čekal, jestli se nepřihlásí někdo jiný, asi větší. Zřejmě se mu Míša zdál moc malý. Nikdo jiný se ale nepřihlásil a tak se Míši zeptal:"Zvládneš nám dělat tlumočníka?"

"Snad", odpověděl skromě Míša.

"Tak mu přelož, proč nedal přednost v jízdě?"

Míša to přeložil a hned překládal odpověď. "Před vozem přijíždějícím zleva mám přece přednost."

"Tohle je ale hlavní", řekl policajt a Míša to přeložil.

"Tak proč tam není značka?"

"Jak to, že tam není", řekl policajt. Ohlédl se a byl překvapen, protože tam skutečně nebyla.

Mezitím chlapi z havárky rozřízli autogenem dveře Moskviče, které nešly otevřít. Vytáhli kluka ze zadního sedadla. Když byl venku, poznali jsme, že je to Emil Slanina z céčka. Svíjel se v bolestech a brečel. Nohy měl divně pokroucené, jednu měl úplně dozadu. Dostal plný zásah, protože Sunbeam naboural do Moskviče právě v místech, kde Emil seděl. Byla to hrozná podívaná. Hned Emila naložili do sanitky a odvezli ho. Chlapi z havárky teď vyprostili i Martinu, Emilovu sestru. Loni vyšla devítiletku a teď začala chodit na gymnázium. Hned ji naložili do sanitky a odvezli ji. Další sanitka odvezla pana Slaninu a toho menšího anglického kluka.

Policajt poděkoval Míšovi a jel s anglickým řidičem sepsat protokol. Tam už budou mít tlumočníka z anglického velvyslanectví, protože překlad do protokolu bude muset být úředně ověřen.

Havárka odtáhla oba vozy z křižovatky na chodník. Další policajti, kteří přijeli, vyslýchali svědky. Asi za půl hodiny přijeli dva vozy, které odvezly oba vraky. Na místu dopravní nehody už zbyl jenom jeden policejní vůz. Oba policajti se šli poohlédnout po dalších svědcích do dvou paneláků, které tu stojí nedaleko křižovatky. Byl čas jít domů na večeři. Míša si s hrůzou uvědomil, že nemá mléko, pro které měl jít do prodejny a že už mají zavřeno. Když se vrátil domů bez mléka, jeho táta zase řádil.

Ve čtvrtek se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o té havárii. S Martinem jsme prožili hrozný nervák, protože do školy přišli policajti s nějakou asi padesátiletou paní. Ta prý nás viděla z okna, jak jsme brali tu značku a jak jsme ji schovali do kopřiv. Řekla, že nás možná pozná. Viděla nás z druhého patra těch paneláků. Policajti s ní procházeli všechny třídy od třetí až do sedmé a pak šli ještě i do osmiček a devítek. V každé třídě nastoupili všichni kluci do řady a ona si je prohlížela. Jak jsem se dozvěděl od bráchy, jeho si v jejich třídě prohlížela nejdéle, až se jí jeden policajt zeptal, jestli je to on. Řekla, že neví, že asi ne.

Já s Martinem jsme si stoupli radši daleko od sebe. Hrozně jsem se bál. Zastavila se u mě a určitě mě poznala. Nic ale neřekla a šla dál. Zastavila se ještě i u Martina. Ten je taky přesvědčen, že ho poznala. Celý zbytek vyučování jsme trnuli, kdy si pro nás policajti přijdou. Poslední hodinu skutečně do naší třídy přišli dva policajti. Oba jsme viditelně zbledli, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Policajt řekl, že ta paní nikoho nepoznala. Oddechli jsme si. Policajti ale začali říkat, že se má ten, kdo to udělal stejně přiznat, protože na té značce jsou jeho otisky prstů, které si sejmou a podle nich viníka najdou. Opět nám bylo mizerně, ale nepřiznali jsme se. Pak mě napadlo, že by museli sejmout otisky strašně moc klukům a že to snad neudělají.

Řekl jsem to Martinovi a utěšovali jsme se tím. Moc jsme tomu ale nevěřili. Celý příští týden jsme trnuli strachy. Když však nezačali v žádné třídě snímat otisky, tak jsem se uklidnil.  Jenom to na nás zkoušeli.

Pan Slanina se vrátil z nemocnice koncem týdne, paní Slaninová hned druhý den. Slaninovi bydlí v našem domě. Pana Slaninu přivezla domů sanitka. S Emilem to vypadá špatně. Je už sice mimo nebezpečí smrti, ale možná už nebude nikdy chodit. Ten mladší anglický kluk je ještě v nemocnici. jeho táta s mámou a starším klukem bydlí v hotelu v naší ulici.

Míša se skamarádil s tím starším anglickým klukem a zjistil, že se jmenuje Ginger. Ten mladší je Jack. Spolu s Gingerem jsme se šli za Jackem podívat do nemocnice. Jack je stejně starý jako Míša, oba se narodili ve stejný den. Martin s náma do nemocnice nešel. Pořád má pocit, že jsme tu bouračku zavinili my a bojí se setkání s Jackem.

Koncem týdne Jacka z nemocnice pustili. Vyměnili si s Míšou adresu a budou si dopisovat. V sobotu odletěli zpátky do Anglie. S Martinem nás ta bouračka nějaký čas žrala, ne ani kvůli těm Angličanům, ti se z toho nakonec dostali a auto si koupí nové, ale kvůli Emilovi, který je na tom špatně. Prý půjde na operaci a ty nohy se mu zlepší. Bude to sice nějaký čas trvat, ale doktoři mu dali naději, že zase bude chodit. To mě uklidnilo. Martina to ale žere pořád. Je teď z toho celej divnej. Snaží se to ale na sobě nedat znát, protože by to bylo nápadné a mohlo by se na nás ještě dodatečně přijít.

S Martinem si rozumím ze všech kluků nejlépe. Martin mě několikrát zachránil před průšvihem a vlastně díky němu mám kolo. Vzal na sebe můj průšvih a zachránil mě tak od dvojky z chování. Sám kvůli tomu dostal třídní důtku. Měl jsem tenkrát pěkné vysvědčení a dostal jsem za něj kolo. Martin je snad ještě s Míšou jediný kluk ve třídě, který nemá nepřátele. Skoro s každým vyjde po dobrém. Martin a Míša jsou ale rozdílných povah. Míša se skoro vůbec nepere a radši většinou ustoupí. Nikdy ale nejde pod určitou hranici. Když si na něj někdo dovoluje moc, tak se mu klidně postaví i když ví, že ho nepřepere a prohraje. V takových případech se ale skoro vždycky zastává Míši Mirek. Není to ale potřeba moc často, protože Míša je diplomat. Přestože se pere málokdy, umí se prát celkem dobře.

Martin tak často neustupuje, ale taky se moc často nepere. Získal si přirozenou autoritu, které ale rozhodně nezneužívá. Mimo Mirka by asi přepral všechny kluky ve třídě. Umí se výborně prát a zná dost hmatů. Mě a Míšu většinu z nich naučil, takže já se teď díky Martinovi umím taky prát dobře. S Martinem jsme si hned po té bouračce koupili tu Sakuru. Táta mi na ní dal peníze bez velkého přemlouvání a řekl mi, abych mu koupil taky jednu. Brácha chtěl hned taky a tak máme teď doma tři. Martin to měl doma taky dobré, protože přinesl další dvě jedničky, tak přemluvil rodiče bez problémů. Hned jsme je šli vyzkoušet.