1/VII

Ve čtvrtek přišel do školy pan Kodr. Vymyšlené adresy nenašel a u Klokánků mu přišel otevřít Vojín, takže se situace bohužel brzo vyjasnila a navíc zkomplikovala. Pan Kodr má teď totiž zrovna typ na naši třídu, protože Vojín a paní Klokánková mu řekli, že to byl určitě někdo z naší třídy. Pan Kodr poznal hned mě a Martina. Nevšiml si Míši a šel ho hledat do nižších tříd. Myslel, že Míša je mladší než my, ale naše třídní mu dala typ a Míšu mu přímo ukázala. Hned ho poznal. Všichni tři jsme dostali poznámku, že jsme kradli hrušky a když jsme byli chyceni, že jsme nalhali jiná jména a jiné adresy.

Ještě je štěstí, že Vojín neví, kdo dal jeho adresu a tak, přesto že žaloval, třídní nám to do poznámky nenapsala. Od nás se to nedozvěděla, přestože nás vyslýchala každého zvlášť. Zkoušela na nás různé triky. Mě řekla, že když to nechci říct, tak že jsem to byl určitě já a že mi to tam napíše. Totéž ale řekla Martinovi a Míšovi. My jsme ale vydrželi a tak to nenapsala nikomu.

Doma to odpoledne nebylo nejpříjemnější, protože poznámku musíme přinést ve čtvrtek podepsanou. Táta se zrovna díval na evropskou ligu ve stolním tenisu. Zkusil jsem mu podstrčit žákovskou, aby mi ji prostě mechanicky podepsal, aniž by to četl. Nevyšlo to. Okřikl mě, abych počkal a nerušil ho. Žákovská teda zůstala na stole. Bylo mi jasné, že s touhle poznámkou za mámou jít nemůžu. V tomhle případě bude mírnější táta. Máma by mi za tohle určitě nařezala, protože ví, že u táty mi to možná projde. Táta totiž klukoviny, které dělal v dětství sám, toleruje. Nikdy mě nebije za krádeže ovoce nebo rvačky, pokud to teda není rvačka se slabším. Na to je zase naopak táta hodně přísný, protože mlátit slabší považuje za srabárnu. Já se ale na mladší a slabší nevytahuju, protože jsem sám malý a tak vím, že to není nijak příjemné, když se velcí kluci vytahují na menší.

Zrovna hrála Uhlíková s nějakou anglickou obranářkou. Uhlíková prohrávala. Hrál se rozhodující set. Jestli Uhlíková prohraje, bude mít táta špatnou náladu a bude to hroší. Nervózně jsem sledoval průběh zápasu. Angličanka vracela nemožné míčky. Uhlíková se ale nedala a trpělivě útočila. Do hry vstoupilo limitové pravidlo a to vyhovovalo více Uhlíkové a vyhrála. Měl jsem štěstí. Naši vedou nad Anglií 3:0, protože Orlowski předtím porazil Douglase a potom Dvořáček porazil dalšího Angličana, kterého jménem neznám.

Než se připravila čtyřhra, přečetl si táta poznámku. Napjatě jsem ho sledoval. "To, že chodíš krást hrušky, to bych pochopil. Jseš kluk a já nebyl v tvém věku o moc lepší. Ale když tě chytnou, tak si nemusíš tak hloupě vymýšlet", řekl mi. "To je hrozné hrdinství lhát."

Protože už čtyřhra pomalu začínala a hráči se už rozehrávali, měl jsem naději, že mi táta nedá výprask. Podíval se ještě na známky. Uviděl trojku z počtů. Hned druhou hodinu jsme totiž psali kontrolní písemku, aby si učitelka ověřila, co známe z loňska. Dokonce nám o té písemce řekla dopředu, jenže protože byl ten turnaj v pingpongu, tak jsem se na to ani nepodíval.

"Co ta trojka?", zeptal se táta. Nečekal ani na odpověď, protože rozhodčí už rozlosovával. "Zítra budeš doma a budeš se učit," rozhodl. Vrátil mi žákovskou. Připomněl jsem mu, že ji potřebuju podepsat. Rychle ji podepsal a díval se dál. Měl jsem štěstí, prošlo mi to dobře. Zítra je totiž čtvrtek a máme odpoledku, takže mi to domácí vězení nevadí. Táta si to naštěstí neuvědomil. Jak je vidět, mohl jsem panu Kodrovi možná klidně říct naši adresu. Aspoň by nešel žalovat do školy a řekl by to tátovi. Tátu to, jak je vidět, ani moc nerozzlobilo. Naštvalo ho to, že jsem lhal. No, jenže co kdyby to náhodou pan Kodr řekl mámě. To by bylo horší, protože ta ví, že táta tyhle přestupky posuzuje dost shovívavě a tak by se výkonu trestu ujala sama. Moc často to sice nedělá. Pokud ale uděláme něco, co podle ní posuzuje táta moc mírně, tak se toho ujme sama. Jinak nás pošle za tátou.

Táta na nás bere řemen jen zřídkakdy, nikdy nás nebije za špatné známky. To vždycky následuje domácí vězení, buď dokud si to neopravíme nebo jenom jeden až dva dny. Táta řeší většinu našich přestupků. Mimo domácího vězení ještě používá častěji zákaz televize nebo zákaz kola. Máma nás trestá jen málokdy a to vždycky použije rákosku. Já se ale dost často ze svých průšvihů dostanu, takže se o nich rodiče ani učitelé nedozvědí. Takže jsem doma trestaný jen zřídkakdy.

Martinovi to celkem prošlo. Nesmí ven, dokud si neopraví trojku z počtů, kterou dostal taky. To ho ale moc nevzrušuje, protože se nechá v pátek vyzkoušet a opraví si to. Nejhůře dopadl Míša. Ten to dal přečíst mámě. Ta mu vynadala a poslala ho s tím za tátou. Ten byl na fotbalu a vrátil se domů až večer ve špatné náladě. Fandí Slávii a ta prohrála. Pan Procházka měl špatnou náladu a navíc vypil v hospodě pár piv. Opilý sice nebyl, ale byl v ráži. Tak dostal Míša celkem dost řemenem. Jeho máma potom litovala, že to Míšovi nepodepsala sama.

Míšův táta je někdy dost divný. Někdy je sice fajn, ale to je dost málokdy, zvlášť teď poslední dobou. Míšu trestá jedině tělesně a proto Míšova máma řeší drobnější prohřešky sama. Na rozdíl od táty Míšu nebije skoro vůbec a když, tak jenom symbolicky, že to Míšu nebolí. Častěji ale používá jiných trestů, třeba různých zákazů.

Míša rovnou přiznal i ty roztržené trenýrky. Z písemky replicas de relojes de lujo españa z počtů má čtyřku, ale domácí vězení nedostal.

V pátek se Martin při hodině počtů přihlásil, že by si chtěl opravit tu trojku. Učitelka ho vyzkoušela a dala mu jedničku. Pak jsem se přihlásil já a po mně Míša. Oba jsme taky dostali jedničky. Další hodinu jsme psali diktát z češtiny. Připadal mi celkem lehký, ale známku se dozvím až v pondělí. Doma jsem se hned pochlubil, že jsem dostal jedničku z počtů. Rodiče byli spokojení a mám to zase dobré. Odpoledne jsme šli s klukama jezdit na kolech. Jela celá naše džínová parta.

Máme vyhlídnutou stráň pod parkem, kde jsme jezdili terény. Taky tam jsou asfaltové cestičky, kde jsme závodili. Dali jsme si závody. Půlka tratě je po cestičkách a půlka v terénu. Míša má hodinky se stopkami a tak jsme pro větší objektivnost jezdili po jednom na čas. Nejrychlejší byl Dan. Já měl čas o vteřinu horší. Až do večeře jsme jezdili jen tak. Než jsme se rozešli, tak jsme se dohodli, že se zítra půjdeme koupat. Je totiž ještě na září nezvyklé teplo.