Chlapci

Jdou tři chlapci po ulici,

oblečeni v džínách,

je jim třináct.

Předvádějí exhibici,

Franta, Mirek, Standa

a je s nima sranda.

Když potkali Káju,

sebrali mu ABC.

„Pecka, rána, mozek na zdi

a pak se to všechno zazdí.“

Tak jdou chlapci dál,

Franta se jen smál.

Kája hrozně naříká,

že mu vzali Pifíka

a domů rychle utíká.

Standa se mu směje

a u srdce ho hřeje,

ten „hrdinský“ kousek.

Mirek tahá cigaretu,

přikládá ji k svému retu

a zapaluje.

Franta se hned přidává,

starý pán jim nadává.

„Ničíte si zdravím

vy holoto.“

„Tohle jsou ti praví“,

ušklíbá se Standa.

„S váma je ale sranda“

a připálí si též.

„To je velká lež“,

hádá se Franta.

„Cigareta tělu prospívá,

zvláště, když teď dospívá.“

Chlapci mizí za rohem

vidí děvče s tvarohem.

„Děvče, děvče, nemáš čas?“

„Nemám kluci,

vem to ďas,

musím domů.“

„To je škoda veliká.“

Kolem jede auto,

řidič na ně zabliká.

„To je Kájův otec,

honem pryč,

než vytáhne bič.“

Auto jede za nima,

už je skoro dohání,

řidič se už vyklání.

Cesta náhle končí.

Řidič dveře otvírá,

prvního si vybírá.

Když odepne řemen,

Frantu ohne přes koleno,

mlátí ho jak poleno.

Franta není křemen,

na zadku má jelita

a jenom rány počítá.

Na koleni je teď Standa,

skončila už velká sranda.

Standa brečí,

hrozně ječí.

Dochází i na Mirka,

končí sladká idylka,

zadek štípe, pálí,

odveta kluky vábí.

Vracejí teď abíčko,

mají malé srdíčko.

Neslavně skončila tahle sranda,

to přiznává Franta, Mirek, Standa.