Hodný chlapec

Úvodem

Opět po dlouhé době jsem se rozhodl své povídce dát úvod. První povídkou byl Bohatý chudák. Jeho úvod má asi jen dvě vety. Tento bude, a lvlastně už teď je, delší.

Tato povídka je jubilejní třináctá. V současníé době mám v úmyslu, že je také poslední. Většina seriálů má totiž třináct dílů. Ale závazně to slíbit nemohu. Pro ty, co věří, že třináctka je nešťastné číslo, tu mám jeden postřeh. Tato povídka je vlastně patnáctá. Dvě povídky „Na Hlavňáku“ a „Rvačka“ se totiž ztratily a proto byly z cyklu „Pan Narghen“ vyřazeny. Z tohoto hlediska je ovšem třináctá povídka „Komik“. Ovšem povídky „Na Hlavňáku“ a „Rvačka“ nebyly do cyklu zařazeny, proto je nelze počítat a povídka „Komik“ je jedenáctá. Takže závěr zní: Cyklus „Pan Narghen“ nemá třináctou povídku.

A teď už ale několik slov k povídce „Hodný chlapec“. Liší s eod všech předchozích- Tentokrát nevychází z vyprávění pana Narghena, ale píšu to, co jsem odposlechl od lidí nebo jiných nebo zažil sám. Ale pozor! Nejsou to pomluvy. To rozhodně ne. Pan Narghen před vydáním této povídky potvrdil, že vše je naprosto pravdivé.

A nyní poslední postřeh tohoto úvodu. Vrátím se teď několika slovy k povídce „Rodina“. Z této povídky se pozorný čtenář dozvěděl, že pan Narghen měl syny Frantíka, Pavlíka, Mirečka, Honzíčka a dceru Alenku. O Pavlíkovi jsme se dozvěděli, že byl učitelem a že mu při vyučování vypadli dva kluci z okna. Soud ho odsoudil na pět let nepodmíněně. Po návratu z vězení už Pavel učitelské místo nesehnal. Šel tedy do továrny. Zde si vydělal přes 4.000,-- korun měsíčně. A tak měl důvod ke spokojenosti. Dokonce se i oženil a ta dva roky se jim narodil syn Mirek. A o něm je vlastně tato povídka.

 

I

 

Mitrečerk je asi dvanáctikletý blonďatý chlapec. Je opostavy spíše menší. Poznáte ho podle delších vlasů a pořádně záplatovaných a ošoupaných džín. A taky podle toho, že vždycky u sebe má prak, který umí mistrovsky ovládat. Bylo to zrovna 5. července, když šel jednou rodným městem po ulici. Jeho pozornost upoutal pěkný vzrostlý strom na jedné zahradě. Mireček měl vždycky smysl pro přírodu. A když viděl, jak se chudák strom prohýbá pod úrodou třešní, nelenil, přelezl plot a svému kamarádu ulehčil. Jak tak byl na stromě a trhal třešně, přiběhl na něj starý pán, majitel. Něco pokřikoval pod stromem, ale Mireček mu nerozuměl, protože si právě pískal. On totiž chvíli trhal a když přelézal k další větvi, tak si pískal. Smůla jen byla, že všechny pecky padaly zrovna na starého pána.

Mireček už byl sytý a tak se po dlouhé větvi svezl a seskočil za plot. O nějaký ten gram se při tom spletl při odhadu své váhy a tak se větev zlomila. Mireček pokračoval dál ve své cestě. Starý pán se chvíli rozčiloval přes plot, potom i vyběhl (nebo spíše vybelhal se) na ulici, ale Mireček byl už pryč.

Došel na nedaleké náměstí, kde nasedl do autobusu. Bystře zaujal místo k sezení a mile se usmíval na kolem stojící důchodce. Vystoupil u kina. Šel si koupit lístek na fil „Velký striptýz“. Když mu ho pokladní domítla prodat, nechal jí pozdrav z praku. Pak mírným klusem zmizel v dalším autobusu. Dva muži, kteří se snažili ho pronásledovat, stačili jen protáhnout obličeje. Jeden z nich obdržel mezi oči další pozdrav z Mirečkova praku. Mireček klečící na sedadle u otevřeného okénka si při tom očistil boty o oděv vedle sedící paní. Ta pronesla několik slov o tom, jaká je dneska mládež, že kdyby to byl její kluk, tak by ho přehnula přes koleno a dala mu pár na zadek. Tím se Mirečkovi znelíbila a tak, když vystupoval, si vypůjčil její peněženku. Byl zklamán, byla tam jen stokoruna a pár drobných. Ale i to je lepší, než nic. Hned si šel koupit cigarety a hned si zapálil. Vykračoval si ulicí a kouřem z cigarety obšťastňoval kolemjdoucí, kterým ho obětavě foukal do obličejů.

Došel až k obchodu a zde potkal starou známou paní z autobusu. Zrovna se přehrabovala v tašce a hledala peněženku. Pocítil výčitky svědomí. Tak to přece nemůže nechat. Skoro dokouřená cigareta, koupená za její peníze, mu přestala chutnat. Rozhodl se vše napravit a hodil cigaretu paní do tašky. Tak teď jí vrátil alespoň část peněz. Paní to ale nevzala na vědomí a šla pryč. Za chvíli s ejí začalo kouřit s tašky. Mireček šel zavolat z první budky hasiče. Pak se vzdálil a pozoroval vše z nedaleké pošty skrz zasklenou výlohu.

Paní zpozorovala oheň, až když se proklubal skrz tašku. Hbitě ji odhodila pryč. Zvolila si skutečně místo nejvhodnější, dětský kočárek s dítětem. Otec dítěte bystře zasáhl a paní vynadal slovy, které nelze publikovat. Mezitím už přijeli hasiči. Když zjistili, proč byli voláni, vynadali paní a zeptali se jí, jestli je normální. Když řekla, že ano, vyžádali si její adresu, že jí pošlou účet za zbytečný výjezd. Marně se hájila, že to nevolala ona. Hlas volajícího byl tak vysoký, že to byl zajisté hlas ženský. Vždyť, kdo jiný by mohl mít soprán? No, kdo asi?

 

II

 

Mireček pokračoval ve své obchůzce městem. Narazil na chlapce, který kradl kočce plechovky, které si uvázala na ocas.

„Kočka má také právo na svůj majetek“, řekl a začal se s chlapcem prát. Oba se ocitli na zemi a kočka s plechovka zatím utekla. Hoch dostal za chvíli od Mirečka pěknou nakládačku. Když byl Mireček v nejlepším, přišel asi čtyřicetiletý pán.

„Proč ho mlátíš?“, zeptal se Mirečka.

„Co je vám to hoto?“, zeptal se Mireček.

Pán začal pronášet různé řeči v tom smyslu, že je Mireček drzý. „Takového drzouna jsem ještě neviděl. Okamžitě ho nech, nebo ti nasekám na zadek.“ Pán by snad po Mirečkovi i sáhl, ale překazila mu to přítomnost pana Ryltena, který šel náhodou kolem.

„Pane, co na něj řvete? Je to vaše dítě? Není. Tak ho nechte na pokoji a nestarejte se o něj.“

Pán chvíli koukal na pana Ryltena s otevřenou pusou a dost dlouho se nezmohl ani na slovo.

„Co se ho zastáváte?“, ozval se po trapné chvíli mlčemí. „Je to děsně drzej spratek. Vždyť ho ani neznáte, parchanta jednoho drzého.“

„Jak to, že ho neznám? Je to vnuk mého dobrého kamaráda, pana Narghena.“

„To má teda pěknýho vnuka. Člověk ani nepozná, jestli je to kluk nebo holka. Takovej prcek a vlasy má skoro až na ramena. A jak je oblečenej. Zasloužil by přehnout přes koleno a nasekat na zadek. Parchant jeden drzej.“

„Tak za prvé. Teď jste se dopustil několikanásobné urážky na cti. To bude drahé.“

„Jak-k to?“, zakoktal pán.

Mireček se škodolibě ušklíbl a udělal na pána grimasu. Toho to hrozně rozčílilo. „Tak ty s ebudeš ještě ušklíbat?“, zařval a odepnul řemen. Hned na to mu ale spadly kalhoty. Chvíli opět tupě koukal. Mireček se hlasitě rozesmál. Pán si natáhl kalhoty a ulomil z nejbližšího keře prut. Přehnul Mirečka přes koleno a chtěl mu dát na zadek. Pan Rylten mu však sebral klacek a řekl: „Tak vy ho chcete ještě bít? No tak to bude ještě dražší.“

„To se zastáváte pěkného grázla“, ozval se vztekle pán. Vytáhl Mirečkovi ze zadní kapsy džín prak, který trochu vykukoval. „Pěkné věci s sebou nosí. Až vám vytluče okna, tak se budete divit.“ Z kapsy dále vytáhl karty. „No to je jistě nezbytná věc.“ A ještě stačil vytáhnout Mirečkovi z z druhé zadní kapsy cigarety. „Že jo, proč by si mladý pán nezakoužřl, že?“, řekl škodolibě.

Mireček s emu vysmekl a další věci si už z kapes tahat nenechal. Jedním hmatem sebral pánovi vše, co mu dosud vzal.

„Co je vám do toho, co má v kapsách? Jakým právem ho šacujete?“, rozkřikl se na pána pan Rylten. Pán však pokračoval: „Vždyť se podívejze na ty orvaný džíny. Slušný člověk by to ani na sebe neoblékl a ne v tom ještě chodit po ulici.“

„No, to víte“ řeklpan Rylten, teď pro změnu zcela klidným hlasem. „K těm vašim bačkorám, v kterých chodíte po ulici po bufetech, by se nedodily. Když na ně nemáte, tak nezáviďte. To víte, takové kalhoty v těch vašich poplelnicích nenajdete.“

Pán hleděl na pana Ryltena s vytřeštěnýma očima. Mireček se tomu smál. Než s evšak pán na něco zmohl, pan Rylten pokračoval: „No a teď si to všechno vyúčtujeme. Tak za prvé několikanásobná urážka na cti. Za urážku na cti se podle Čerghijských zákonů platí 100 korun dospělým a 50 korun dětem. Tedy 50 korun Mirečkovi a 2 x 100 korun jeho rodičům.“

„Jak-k to?“, zakoktal pán.

„Víte, co znamená slovo parchant? … No asi ne. To je nemanželské dítě, víte? Tudíž jste tím těžce urazil i oba rodiče … A vlastně i oprarodiče. Vy jste řekl, že jejich děti mají parchanta. Takže to je ještě 4 x 100 korun. To už je tedy 650 korun.“

Teď jsem se vložil do debaty já, který jsem šel kolem a celou scénku jsem už chvíli pozoroval. „No počkej Franto a co Mirečkova prababička?“

„Jo máš pravdu“, souhlasil pan Rylten. „Takže ještě 8 x 100 korun. To už je tedy 1.450,-- korun. A to vám ještě odpouštíme dlaší předky. Takže to zaokrouhlíme na 1.500,-- korun. A teď tu máme ještě to, že jste Mirečka bil.“

Pán chtěk odporovat, ale pan Rylten se nedal. „Jako důkaz tu má na čele dvě modřiny“, řekl a ukázal skutečně dvě modřiny, které Mireček schytal od chlapce, s kterým se pral. „Takže za ránu přes hlavu je sto korun, je-li po mí modřina tak 200 korun. Modřiny jsou dvě, takže to je 2 x 200 korun. Jo ataky jste ho ohnul přes koleno. No tak to je jasné. Přes zadek se dává pětadvacet, takže 25 x 200, to je pět tisíc korun.“

„No počkat, na to je ale snad nižší sazba“, bránil se pán.

„To je, deset korun za ránu. Ale aby se to láíp počítalo, tak to vezmeme všechno podle tý nejvyšší. Ostatně kdo ví, kolik jste mu dal ran, o kterých nevíme. Takže to je zatím 6.900 korun.“

Pán jenom zalapal po dechu.

„No a ještě pokus o krádež...“

Pán pana Ryltena přerušil: „No moment, to by ale bylo snad v pořádku, kdybych mu zabavil cigarety a tím zabránil v kouření.“

„Tak předně, Mireček ty cigarety koupuil prootce a ne pro sebe. Takže za pokus o krádež sto korun pokuty, takže to je sedm tisíc korun. Chcete ještě něco dodat?“

„Za tuto sazbu ne.“

„No tak já vám pošlu složenku. Zatím nashledanou.“

Mireček s obdivem a sympatiemi sledoval pana Ryltena. Ten řekl: „Tak a teď bych měl chuť na dobré Hlavňácké pivo.“

„Tady kousek je jedna hospoda, kde ho čepujou. Jestli chcete, tak vás tam zavedu“, nabídl se Mireček.

„No to bych rád“, řekl a obrátil se na mě: „Vidíš, jak je to hodnej chlapec a ten trhan by ho ctěl bít.“

Prošli jsme dvě ulicea Mireček nás zavedl do útulné hospůdky.

 

III

 

Posadili jsme se ke stolu. V mžiku byl u nás hospodský: „Dobrý den. Á Mireček se zase na nás přišel podívat. Tak copak si dáš, zase jako obvykle?“

„Ne, dneska limonádu“, odpověděl Mireček.

Hospodský se podivil, ale neříkal nic. „A vy“

„My každý pivo“, řekl jsem.

Hospodský se za chvíli vrátil a přinesl dvě piva a limonádu. Pan Rylten začal po chvíli hledat cigarety.

„Vždyť jsi před hodinou dokouřil poslední“, připomněl jsem mu.

„A jo máš pravdu“, souhlasil.

Mireček hned pohotově vytáhl krabičku cigaret. „Mám tři poslední, vezměte si“, nabídl.

Pan Ralten s díky přijal a Mireček mu jin zapálil zapalovačem, který vytáhl hbitě z kapsy. Já jsem cigaretu odmítl.

V lokále bylo teď prázdno a tak se u nás hostinský na chvíli zastavil.

„Tak co, budete zase něco psát o panu Narghenovi?“, zeptal se mě hostinský.

„Zatím nevím“, odpověděl jsem.

„Mohl bys napsat o Mirečkovi“, navrhl pan Rylten, „vždyť vidíš, jak je to hodný chlapec.“

„To je pravda“, přidal se hostinský.

„No dobrá, napíšu“, souhlasil jsem. „Stejně potřebuju nějakou povídku na uzavření cyklu. Začnu tedy sbírat materiály.“

Chvíli jsme mlčky popíjeli. Hostinský si všiml, že Mirečkovi už docházejí cigarety. Zeptal se ho, jestli si nechce koupit novou krabičku. Mireček přikývl. Hostinský odešel k pultu a hned se vrátil s novou krabičkou. Já jsem položil Mirečkovi zvídavou otázku: „ No poslyš, jak je ale možné, že ty cigarety jsou načnuté, když je máš pro otce?“

„No tady vidíš, jak je Mireček hodný“, odpověděl mi pan Rylten. „Nosí je pořád u sebe, aby ušetřil svému tatínkovi zdraví. Ten potom může kouřit jen, když je u něj Mireček. No a ten běhá pořád po ulicích, takže tatínek kouří málo. Že?“, obrátil se na Mirečka.

„Ano“, odpověděl Mireček. „A on navíc přede mnou skoro vůbec nekouří, protože mi nechce dávat špatný příklad.“

„No to je dobré. To kouří úplně minimálně“, konstatoval hostinský.

Přišel nový host a hostinský ho šelobsloužit. Hned se zase vrátil. „Dneska nebudete hrát karty?“, obrátil se na Mirečka.

„Zahrajete si pánové?“, obrátil se Mireček k nám. „Není nad to, si občas zahrát Mariášek.“

„No to si jistě nenechám ujít“, ozval se pan Rylten. I já jsem souhlasil. A tak Mireček vytáhl karty a vyhrál. Po první hře, co se pan Rylten s Mirečkem desetkrát otočili, vyhrál Mireček přes tři tisíce. Pan Rylten rozdával na další hru a hospodský šel obsloužit další hosty s slovy: „Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí.“