Sportovec

Po delší době jsem se opět potkal s panem Narghenem. Dlužno říct, že za těch osm let se téměř vůbec nezměnil. Byl to stále ten veselý hoch, akorát o osm let starší. Hned na ulici jsme se pustili do živé debaty a protože jsme právě neměli společnou cestu, smluvili jsme si schůzku. Pan Narghen mě pozval na návštěvu.

Čas rychle plynul a konečně se přiblížil den určený k mé návštěvěu pana Narghena. Když jsem zazvonil, přišel mě otevřít Narghenův vnuk Kája. Kája mě uvedl do pokoje, kde seděl pan Narghen v křesle.

„Dobrý den“, pozdravil jsem a pan Narghen opětoval můj pozdrav.

„Posaďte se“, řekl a vybídl mě, abych si sedl do křesla, z kterého právě on vstal.

„A kde budete sedět vy?“, otázal jsem se, když jsem zjistil, že v pokoji už nic jiného k sezení není.

„Já jsem rád, že jste konečně přišel a že mohu vstát. Už mě od sezení bolí celý zadek.“

Tak jsem se teda posadil. Pan Narghen si zapálil fajfku a začal vyprávět: „Je to už neuvěřitelně dlouhá doba, co jste u mě byl naposled. Od té doby jsem toho mnoho zažil. Po neúspěších v některých oblasetch činnosti jsem se rozhodl se věnovat přece jen pedagogické činnosti. Rozhodl jsem se dělat trenera žactva. Začínal jsem nejprve s tenisem. Dostal jsem družstvo dvanácti šesti až desetiletých chlapců. Začal jsem teoretickým výkladem: „Tenis je hra míčový. Potřebujeme k němu hřiště, síť, raketu, míček a alespoň dva hráče. Jo a ještě rozhodčí a sběrače míčků. Nejprve začneme raketou. Má dva konce, v jednom jsou dírky. Do dírek strčíme prsty a druhým koncem hrajeme.“

Tu se přihlásil jeden chlapec: „Prosím pane trenére, já jsem ale viděl hráče, kteří tu raketu viděli obráceně.“

„Já jsem viděl jednou v televizi Borga s Mc Enrouem a tio ji drželi taky obráceně“, přidal se dlaší chlapec.

„Borg a Mc Enroe zřejmě tenis neumějí. Začátečníkům se občas stává, že drží raketu obráceně než by měli“, vysvětlil jsem chlapcům situaci.

„No a nyní k samotné hře“, pokračoval jsem. „Uprostřed hriště je síť, kterou míčky prostřelujeme. Některé sítě jsou ale aušusové a mají opříliš malá oka. Míček jimi neproletí.“

Opět se přihlásil jeden chlapec: „Prosím, já jsem viděl v televizi hrát tenis přes síť a ne sítí.“

„To byl zajisté jenom trénink“, vysvětloval jsem. „Na tréninky se někdy používají právě ty nekvalitní sítě. Těch kvalitních je totiž nedostatek. Proto tedy hráli hráči přes síť.“

Přistoupili jsme k praktické části hry. Ukázky podání se mi moc nedařily, tak jsem je nechal předvádět jednoho z chlapců. Při podání se dopopuštěl pouze jedné chyby, držel obráceně raketu.

Před koncem tréninku se mě jeden chlapec zeptak, kdo je poslední Wimbledonský vítěz a koho porazil ve finále. Nevěděl jsem. Nezbylo, než to přiznat. Ale slíbil jsem, že mu to do příště zjistím. Na informacích mi řekli, že posledním vítězem je Mc Enroe a porazil Borga. Po této informaci jsem se rozhodl, že budu raději trénovat jiný sport. Rozhodl jsem se pro fotbal.

Opět jsem zahájil trénink úvodním výkladem: „Fotbal je hra míčová. Potřebujeme k němu hřiště, dvě branky, míč, více hráčů a rozhodčí. Mužstva vstupují na hřiště brankama. Bohužel se objevují branky nekvalitní, které jsou uzavřeny sítí. Hráči pak musí prolézt skrz oka sítě a jsou-li tlustší, neprolezou vůbec a nedostanou se na hřiště. Správná branka tedy nemá mít síť. Zápas trvá 2 x 45 minut, kdy si hráči navzájem přihrávají. Přišla praktická ukázka, která dopadla dost špatně.

Do třetice všeho dobrého jsm eto tedy zkusil se stolním tenisem. Zde jsem se vyvaroval všech praktických ukázek a omezil se pouze na teoretický výklad: „Stolní tenis je hra míčová. Potřebujeme k němu pingpongový stůl, pálku, síťku, míček a alespoň dva hráče. Pálku uchopíme do jedné ruky, jsme-li praváci, nejlépe do pravé, jsme-li leváci, nejlépe do levé. Do druhé ruky uchopíme míček a nadhodíme ho. Máme-li ruku jen jednu, musíme míček nadhodit rukou v které držíme pálku. A nebo můžeme uchopit pálku do úst a ruku máme volnou pro nadhození. A nebo je ještě třetí možnost. Umíme-li fotbal, chytíme pálku do ruky, míček shodíme na zem a místo nadhozu provedeme výkop. Horší to je, když nemáme žádnou ruku. Pak nezbude, než držet pálku ústy a a místo nadhozu provést výkop nohou. To ovšem předpokládá, že máte ústa. Ty ale většina lidí naštěstí má. Máme-li jen jednu nohu, musíme si k výkopu buď nadskoči a nebo sednout. Nedoporučuji se při něm stavět na hlavu, to by byla pálka, kterou držíte v ústech, příliš nízko. Horčí to je, nemáte-li ani ruce ani nohy. Ale ani v tom případě není situace zoufalá. Míček mlůžeme místo nadhozu nebo výkopu hlavičkovat. Ale pozor! Ve všech těchto případech nezapomeňte upozornit rozhodčího, že vámmtělesná vada brání provádět podání přesně podle pravidel. Jinak by vám rozhodčí nemusel tato podání uznat.“

Výklad, který tentokrát byl delší, zabral celý trénink a tak naštěstí nedošlo k praktickým ukázkám. Před druhým tréninkem jsem měl trochu obavy, jak to zvládnu. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Na trénink nikdo nepřišel. A tak se nevydařila ani moje sportovní kariéra.“

Pan narghen se chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Dlouho jsem uvažoval, co dělat dál. Hledal jsem oblast, v které bych mohl vyniknout.“