Bohatý chudák

I.

 

Na Hlavňáku žil starší pán, Josef Narghen. Odhalil lupiče, kteří vyloupili Hlavňáckou banku. Byli za ním posláni tři novináři, kteří o něm měli napsat článek.

Tito pánové, pan Gorila, pan Šimpanz a pan Orangután tedy 3. ledna 1972 v pondělí nasedli do auta, které řídil pan Gorila, který jediný měl řidičský průkaz.

Novináři si cestou povídali. Pan Šimpanz pravil: „Co by jsi udělal Josefe (mínil p. Orangutána), kdybys byl v jednom domě. Nějaká paní by ti řekla, že v domě nesvítí světlo a požádala by tě, abys jí spravil pojistky. Šla by s tebou, ale ve dveřích by se jí zachytly šaty. Co by jsi dělal?“

„Dal bych si pozor, aby se mě nestalo totéž … Víte ...“ dodal a takto mluvil dál. Tu se do hovoru vmísil pan Gorila. „Vy tu pořád mluvíte o samých blbostech, ale mě napadá jiná věc. Všude se mluví o rovnoprávnosti, ale proč nezavedou rovnoprávnost do češtiny?“

Pan Šimpanz na to měl opohotovou odpověď. „Pravidla českého pravopisu sestavil Josef Dobrovský a za jeho života ještě rovnoprávnost nebyla.“

To byl párný argument, nikdo na něj nevěděl odpověď. Bruzy dojeli k panu Narghenovi. Ladislav Šimpanz zazvonil. Přišel otevřít pan Narghen.

„My jsme od novin“, řekl Miroslav Gorila.

„To jste vy?“, zeptal se pan Narghen. „Tak pojďte dál.“

 

II.

 

Slova se ujal pan Gorila: „Pohovořte nám prosím o svém životě.“

„Snad nechcete začít hned?“, zeptal se pan Narghen. „O čem pak jste si povídali cestou?“

Pan Šimpanz začal vyprávět.

„No to já vám povím vtipl, ale není na vás“, řekl Pan Narghern: „Jeden mladík, asi třicetiletý, povídá druhému: „Ty gorilo, ty orangutáne, ty šimpanzi.“

„Já ti dám gorilu, já ti dám orangutána, já ti dám šimpanze“, řekl druhý mladík.

„Tak mi je dej“, řekl ten první a druhý mladík mu je musel dát. Jistě si myslíte, že ten první mladík byl chudák. Co s těmi zvířaty? Ale mýlíte se. Nebyl chudák. Zvířata prodal do zoo a ještě na tom vydělal.“

„Ale nyní pojďme k věci“, řekl pan Narghen. „Budu vám vyprávět o svém životě.“

 

III

 

„Je mi šedesát let. Narodil jsem se tedy roku 1912, 5. května v zapadlé vesničce u Hlavňáku. Můj otec byl judista 1000. třídy. Jednou se popral s mravencem. No a když jsem přišel, byl už otec mrtvý. Začal jsem plakat, neboť jsem byl sirotkem – matka mi totiž už dávno umřela. V mých slzách se ale mravenec utopil a tak jsem pomstil otce Později jsme ale zjistil, že jsem utopil jiného mravence.

Možná namítáte, váš otec to s mravencem prohrál, ale aspoň se s ním utkal. Jiný by utekl. A někdo se tomu možná cinicky směje, ale smrt mého lotrce není k smíchu.“

„Když dovolíte“, přerušil ho pan Gorila. „Jaké i/y se píše ve slově cinicky?“

„Vy to nevíte?“, zeptal se pan Narghen.

Pan Šimpanz mu napověděl měkke a pan Orangután tvrdé.

„Vím“, odpověděl pan Gorila, „obojetné“ a napsal cinicky s tečkou nad ypsilonem. Pan Narghen ho už však ani neposlouchal a pokračoval.

„Tak jsem byl sirotkem. Neměl jsem nic než šaty a své osobné věci a doklady. Bylo mi tenkráte pět let. Nu, koupil jsem si za boty auto, které nejezdilo, ale tlačil jsem ho před sebou a jel jsme do ČSSR do Bratislavy. Tam jsem si koupil los, ale nevyhrál jsem. Jel jsem tedy do Brna , kde jsem si též koupil los a též jsem nevyhrál. Jsel jsem tedy do Prahy, kde jsem naposled zkusil své štěstí a vyhrál jsem. Inu, zlatá Praha. Koupil jsem si pořádné auto a ještě mě zbyly peníze.

Vrátil jsme se do vesničky u Hlavňáku, kterou mezitím zbourali. Usádlil jsem se tedy v Hlavňáku. Peníze a auto mi sebrali, řkouce že jsem ještě nezletilý. Auto, že mi vydají v osmnácti letech a peníze ve třiceti letech. Dále dodali, abych také poznal žebrotu, pak že budu umět s penězi lépe hospodařit. Domnívali se zřejmě, že se mi žebrota zalíbí a že jim peníze nechám.

Nejdříve jsem šel do školy. Měli jsem učitele Kruťase. Když přišel, lampy padaly žákům na hlavy a malba padala ze stěn. Počítat nás učil takto: Na tabuli napsal 1. Pak vybral žáka a dával mu v pětiminutových intervalech jednou pěstí. Druhý den nás učil 2, třetí den 3, čtvrtý den 4 atd. Při mluvnici napsal na tabuli slovo tlouci nebo bíti a názorně nám předváděl jeho význam. Po třech měsísích ho z jeho lidumilnosti, jemnosti a líbeznosti ranila mrtvice.

Přišel nový učitel Usměvávek. Řekl nám: „Milí žáci, já vás zde budu tak trošku učit. Chtěl bych, abyste tak trošku jako nenápadně byli hodní a poslouchali.“

V matematice nás začal učit trojčlenku. Když zjistil, že známe jenom tu, kterou nám ukázal, divil se a nemohl pochopit, že nevíme co je dělení s co to je úměra, natož co je přímá a nepřímá úměrnost a vyřešil to originálním způsobem. Naučil nás trojčlenku se všemi čísly. Dále nás učil mluvnici, kterou jsme tak trochu mírně, nenápadně pochopili.

Učil nás též zdravovědu. Opatřil si nějaký přístroj a veličiny měřil přímo na nás. Jednou přišla hospitace, pan dr. Antonín Džimcek, Ivan Míša a ministr školství Josef Hujch. Nejprve přišel Džimcek s Hujchem. Učitel se na ně líbezně usmíval. Dr. Džimcek prohodil k Hujchovi: „Je neškodný“. Hujch jenom přikývl.

Na I. Míšu, který přišel později, se též usmíval. Míša se jej zeptal: „Nechtěl byste novou kazajku?“

„Děkuji“, odpověděl, „včera jsme si koupuil a ta mi stačí“.

Ivan Míša se posadil k dr. Džimckovi a zepltal se: „Kolikétého stupně?“

„25/1“, řekl dr. Džimcek.

„Tak to ještě jdeů, odpověděl I. Míša. Pak již poslouchali výklad, při kterém dr. Džimcek jako odborník pětkrát omdlel a osmkrát se mu udělalo špatně. Ivan Míša na tom byl o něco lépe, přestože má silné nervy. No a Hujch? Ten se hezky vyspal.

Zkrátka kdež jsme vyšli devítiletku, tak jsme tak trošku, nenápadně nyli podle jiných nevzdělanější než prve. Když jsem dělal zkoušku na další školu, tak si poznamenali, že chtějí-li si zachránit zdraví, nesmějí jít na hospitaci k Usměváčkovi, neboť by je mohla ranit mrtvice.

 

IV

 

Rozhodl jsem se, že se vše naučím sám, což se mi podařilo až za pět let s velkými oběťmi. Během mých pokusdů tzotiž pět profesorů ranila mrtvice, ano jen pět. Později ke mně pak pan Usměváček přišel a já jsem ho jen tak jakoby trošku nenápadně vyhodil, ale on to nepochopil.

Jel jsem pak na rok do ČSSR, kde jsem se učil češtinu. Jednoho dne jsme probírali článek z učebnice pro 8. ročník ZDŠ na str. 27 cv. 4. Uvedu několik vět: “Z Krkonoš teče Labe k jihu, aby se u Pardubic obrátilo na západ. Střední útočník obešel jednoho obránce, aby v souboji s druhým obráncem míč ztratil. Hráči bojovali statečně do konce zápasu, aby nakonec přece prohráli.“

Jeden z žáků se podle toho choval. Doma zlobil, aby byl za to bit. Řval, aby mu matka ůpřidala. Křičel pak ještě víc, aby ho bratr nakopl. Bratr ho nakopl, aby pak dostal od matky pár facek. Matka mu je dala proto, aby se pak hádala s otcem. Nakonec se synové usmířili, ale rodiče se neusmířili.

V jiných předmětech to bylo podobné. Za rok jsme se vrátil do Hlavňáku. V té době mi již vydali auto.

 

V

 

Měl jsem tedy už auto. Sháněl jsem ale zaměstnání. Nu, chtěl jsem být učitelem, proto jsem jel hned do první školy. Její ředitel mě přivítak s úsměvem – ne s úsměvem Usměváčkovým, ale s obyčejným.

Řekl jsem mu, že bych chtěl vyučovat matematiku. Zavedl mě tedy do jedné třídy – do které nevím. Začal jsem vyučovat. Řekl jsem: „Tak nejprve si zopakujeme učivo. Co víte o trojčlence?“

Jeden žák řekl, „ Máme dvě čísla a třetí počítáme“.

„Správně“, řekl jsem.

„Ale pane učiteli“, řekl druhý: „Vždyť je to špatně. Jedno číslo známe a dvě počítáme“.

„Ano, máš pravdu“, řekl jsem, „já jsem vás jen zkoušel. Vidím, že to umíš.“

V ten okamžik vešel ředitel a řekl: „Nekažte bludy. Známe tři čísla a čtvrté počítáme“. Mě pak vyhodil ze třídy a na chodbě mě řekl: „Udělám s váma ještě jeden pokus. Který předmět chcete?“

„Geometrii“, řekl jsem.

Zavedl mě tada do další třídy. Začal jsem jako v minulé a jak se později dozvíte, i skončil.

„Tak nejprve si zopakujeme učivo. Kolik máme vět o shodnosti?“

„Jednu“, žekl jeden žák.

„Správně“, řekl jsem já.

„Ale pane učiteli, dvě“, řekl druhý žák.

„Správně“, řekl jsem, „já jsme vás jen zkoušel“.

„Tři“, řekl další žák.

„Ano, správně.“

V tom okamžiku vtrhl opět rozzuřený ředitel. „Čtyři“, řval: „sss, sus, usu, Ssu“.

„Pět“, opravil ho jeden žák a já ho hned pochválil. Hned jsme letěl ze třídy. Ředitele jsem uprosil, aby to se mnou zkusil ještě do třetice a to s tělesnou výchovou.

„Dobrá“, řekl, „ale povoluji jen deset mrtvýcvh a dvanáct raněných. Ostatní musí žít a vbýt zdraví“.

Z obavy, abych nepřekročil ředitelovu hranici, zůstal jsem s žáky ve třídě a probíral teorii.

„Tak nejprve si zopakujeme,kolik mám ezákladních druhů kotoulů?“

„Jeden“, odpověděl jeden žák.

„Správně“, řekl jsem.

Druhý ale mínil, že tři, no a s tím jsem též souhlasil. Další mnil čtyři, atd … Za delší chvíli vešel rozzuřený ředitel, který zřejmě zaspal a zařval: „Dva. Vpřed a vzad.“ Za jeho zařvání začaly padat žákům lampy na hlavy a mě spadla též jedna. Ředitel mě vyhodil rovnou oknem. Och jak jsem litoval, že jsem nešel s žáky do tělocvičmy, tam jsou okna přece níže.

Tím byly zmařeny moé naděje, že bych mohl být učitelem. Živil jsem se tedy soukromě, vozil jsem lidi, kam potřebovali.

 

VI

 

Jednoho dne jsem se v parku seznámil s jednou mladou ženoum ale toho seznámení jsem až do smrti litoval. Za dva měsíce jsem se s ní oženil a brzo na její přímluvu se sto dalšími. Později jsem zjistil, že má sto manželů a s každým sto dětí. To vše jsem měl živit. Naštěstí uznali, že už nejsem nezletilý a vydali mě mé peníze.

Jeden milion korun jsem si nechal a podplatil ministerstvo, aby mě přijalo. Správce se mě zeptal: „Chcete být ministrem financí?“

„Ne.“

„Chcete být ministrem manželství?“

„Teprv ne!“, zvolal jsem zoufale.

„Tak ministrem služebních cest“, dodal jsem.

„Proč jste to neřekl rovnou?“, zeptal se.

Ale na služební cesty jsem nejezdil. Víc jsem si jich užil jako ministr místních věcí.

Když už jsem to se svou rodinou nemohl vydržet – dostával jsem pětkrát denně kredencem přes hlavu a v domě byl takový řev, že se stěny oddělující jednotlivé místnosti zbouraly, až zbyl z celíého domu jeden veliký pokoj – zašel jsem se poradit k advokátovi, který mě doporučil poradit se s Ivanem Míšou. No aten mě řekl: „Jediné, co pro vásd mohu udělat pane Narghene je, že až půjdete Spertenskou 12, kolem skladu trhavin, bude tam ležet pohozený granát.“

Řekl jsem mu, že si to potřebuju rozmyslet, což schválil a řekl: „den před tím, než půjdete Spertenskou 12 mě zavolejte“ a dal mě telefonní číslo.

No a to by byl můj stručný životopis.“

 

VII

 

„Nyní bychom se vás ještě zeptali na několik maličkostí“, řekl pan Gorila.

„Byl u vás už nějaký novinář?“, zeptal se pan Orangután.

„Ano“, řekl p. Narghen. „Byl to novinář od policie. Je to delší historka, ale povím vám ji. Jednou, když jsem se vracel z melouchu z banky, zastavil mě nejaký pán a chtěl svézt. Říkal, že je novinář a slíbil mě, že o mě napíše do novin. Povídal jsem mu tedy o svém životě jako vám. Ještě jsem mu navíc popsal Vánoce.

Vánoce a to Štědrý den, je jediný den, kdy je u nás klid. Máme velký vánoční stromek. Já jsem kouopil vždy velkou pozlacenou vázu, jako dárek pro všechny a ostatní mi dali k Vánocům dluhy. Druhý den pak nastaly hádky. Strom byl pokácen a rozdupán, váza byla rozbita a všichni se pořezali o střepy, které jsem já pak musel uklízet a pořezal jsem se o ně též.

No ale budeme pokračovat dál. Jeli jsme,cestou jsem si koupil za zbytek svého měsíčního platu, který činil jednu miliardu korun, jednu korunu, benzín. Mezitím k nám do auta přistoupil pan Graxn, černoch. Jel s námi až k Hlavňáku. Můj společník ho už viděl před tím v Laxnu u Neutrálu, kde se hnal ulicí a zabíjel lidi, ale jen bělochy. Byl to rasista. Nás ale nechal živé.

Potom jsem objevil onoho zločince. Řekl jsme?„Tamhleten muž je zločinec, kterého hledáte. Vím, že jste měl v podezření mě.“

Pán byl zatčen a byly u něho nalezeny ukradené peníze. Bylo ukradeno sto miliard korun. Pak jsem odvezl pana Graxna dle jeho přání do Prahy na Václavské náměstí. Jel jsem tam s radostí, neboť jsem původem Čech.

„A použil jste už rady pany I. Míši?“, zeptal se pan Šimpanz.

„ne, nebylo třeba, neboť nastala ještě jedna událost. Oženil jsem se totiž, ale až později a měl jsem syna. Oby dva byli mou rodinou udupáni a za to byla moje rodina zatčena a odsouzena na doživotí. Dům byl již tak chatrný, že sotva odešli, se sesypal. Nyní mám zde byt, který mě stačí.“

„Míníte se znovu oženit?“, zeptal se pan Gorila.

„Ne, mám již dost zkušeností.“

„To by nám teda stačilo“, řekl pan Gorila.

„A kdy ten článek napíšete?“, zeptal se pan Narghen.

„Asi v pondělí příští týden.“

„My tedy již jdeme, děkujeme vám, nashledanou“, řekl pan Gorila.

„Na shledanou“, řekl pan Šimpanz.

„Na shledanou“, řekl pan Orangután.

„Na shledanou a zkuste začít také žebrotou. Tak si budete života více vážit“, řekl pan Josef Narghen.

Všichni tři novináři nasedli do auta, pan Gorila si sedl za volant a jeli. Do redakce s evrátili až pozdě večer v devět hodin, neboli v 21.00 hodin.

Druhý den se opět sešli v redakci.

 

VIII

 

Když se na druhý den sešli v redakci, napsali článek obvyklýmzpůsobem. Pan Gorila ho napsal a každý ze dvou vypustili každé třetí slovo. Např. „Slavný pan Josef Narghen dopadl strašného zločince, po kterém pátral policista, který se mu představil jako novinář“, upravili na větu: „Slavný Narghen zločince patrál se jako“.

Jindy pak přidávali, tj. spojili tři věty :“Řekl nám, že klid byl jen na Vánoce“, „Klid měl jen na Vánoce“, „Na Vánoce, na Štědrý denměl klid“, spojili v jednu větu: „Řekl klid na nám, měl Vánoce, že je na klid na Štědrý byl Vánoce den jen měl na klid Vánoce“.

Jejich veledílo ale rozebrali a každé noviny si vzaly článek od jednoho.