XVI. Jaro

Konečně tu bylo jaro a Tuláci zahájili plnění sto jarních kilometrů. V březnu měli Tuláci dva výlety, na kterých celkem ušli třicet kilometrů. Ty byly součástí zápočtové cesty, kterou začali loni v prosinci. První víkend v dubnu byl vícedenní výlet do Přeštic. Tady dokončili další zápočtovou cestu a tady také většina Tuláků získala odznak sto jarních kilometrů. Pavel má už na své košili odznaků několik. Mimo odznaků sto jarních kilometrů tu má odznak držitele 3. výkonnostní turistiky, bronzový odznak Turista ČSR a zájmový odznak Mladý turista 1. stupně. Mimo těchto odznaků má na košili našito třináct bobříků za splněné bobříky. Chybí mu už jenom bobřík dobrých činů a bobřík květin. Dobrých činů už Pavel má devadesát pět a květin, stromů a keřů zná čtyřicet. Pavel má zelené košile dvě. Bobříky má našité na obou, odznaky si přendavá. Pavel nosí košili dost často, takže druhou potřebuje na období, než mu máma první vypere, když jí má špinavou.

Kluci začali zase sbírat sběr, aby se lépe umístili v bodování. Honza měl zase spory s Viktorem. Ten mu občas se sběrem pomáhá, ale vždy spíše formálně a většinu práce stejně odře Honza, přestože je o tři roky mladší. Z peněz si ale Viktor chce vždycky přisvojovat víc jak polovinu. Z velké části ho k tomu hecuje to, že Honzovi závidí, že je v oddílu Tuláci. Štve ho, že Honza odnáší peníze s lístečkama do oddílu. A tak jednoho dne zakončil hádku tím, že dal Honzovi facku. Honza se zapotácel a musel se ovládat, aby se nerozbrečel. Po chvilce ticha sebral všechny lístečky a všechny peníze a řekl Viktorovi, že za to, že mu dal facku si bere všechno. Viktor mu pohrozil další fackou. Honza mu na to řekl, že jestli mu dá facku, že to řekne Pavlovi, který nad ním má v oddílu patronát. Toho se Viktor lekl.

"To tě učí pěkné věci, žalovat!", řekl Viktor vztekle. "Dřív jsi nežaloval."

"Dřív jsi mě taky surově nemlátil", řekl Honza. Viktor musel uznat, že dosud nikdy Honzovi facku nedal. Občas dal Honzovi pohlavek nebo kopanec a ten Honzu nikdy moc nebolel, protože Viktor měl většinou měkkou obuv a navíc ho nikdy nekopl do citlivějších míst.

Viktor nechal Honzu odejít a další dny si skutečně dával pozor na to, aby na Honzu nebyl surový. O týden později si to částečně vynahradil na Lukášovi Pavelkovi. Podrazil mu nohy a když Lukáš vstal a řekl mu, že je frajer, tak ho povalil na zem a nakopl. To mu ještě nestačilo a chytl Lukáše za koženou nášivku družinového znaku, kterou má na zadní kapse družinových džín a kterou měl napůl odpáranou a utrhl mu ji. Lukáš ji chtěl vrátit, ale Viktor odmítl. V pravý čas přišel Pavel. Viktor z něj měl takový strach, že ani Pavel nemusel nic říkat. Lukáš znova zopakoval svůj požadavek a Viktor mu nášivku vrátil. Pak šel co nejrychleji pryč.

Viktora ale štvalo, že se Pavla bojí. Tak na Pavla poštval jednoho ze svých kamarádů Romana, který chodí do sedmé třídy a dělá závodně džudo. Roman je ještě o něco větší než Viktor. Viktor má z Pavla takový strach, že ho Romanovi ani neukázal. Jenom mu řekl, že se jmenuje Pavel Novák a že ho surově zmlátil. Roman si teda řekl, že se na Pavla zeptá. První koho uviděl, byl právě Pavel, který jel kolem na kole. Roman ho zastavil a zeptal se ho, jestli nezná Pavla Nováka.

"To jsem já", řekl Pavel.

Roman mu to nevěřil. Přece tenhle malý kluk nemohl zmlátit Viktora, který je skoro dvakrát větší, pomyslel si Roman. "Však on řekne pravdu", řekl si v duchu a řekl Pavlovi: "Já ho hledám, protože ho mám zmlátit za to, že zmlátil jednoho kluka."

Pavel se pokusil ujet, ale Roman ho zadržel. "Kampak?", zeptal se.

"No dobře, tak já ti ho ukážu, ale musíš mi slíbit, že mi nic neuděláš", řekl Pavel. Roman mu to slíbil. Pavel vytáhl z kapsy svůj průkaz ČSTV a ukázal ho Romanovi. Ten nevěřil vlastním očím. Pavel schoval průkaz.

"A nezapomeň, co jsi slíbil", připomněl.

"Neboj", řekl Roman. "Já bych tě stejně nebil, nejsem srab."

"To tě poštval Viktor?", zeptal se Pavel. Věděl, že nikdo jiný to být nemůže, protože nikoho jiného nezbil.

"Jak jsi ho mohl přeprat?", zeptal se Roman místo odpovědi.

"Normálně jsem s ním praštil o zem", řekl Pavel.

"Ty děláš džudo?"

"Ne, proč?", podivil se Pavel. "Akorát mě kamarád naučil pár hmatů."

Roman jenom kroutil hlavou. "Vždyť mu saháš něco málo nad pás. A on sebou nechá švihnout o zem, to nechápu. Ještě tak kdybys dělal džudo, ale takhle. Jak jsi to dokázal?"

"Chceš to ukázat?", zeptal se Pavel.

Roman přikývl.

"Tak já ti to náznakově ukážu", řekl Pavel a slezl s kola. Předvedl Romanovi postup, jak položil Viktora.

"Akorát, že tam Viktor nedával tu nohu jako ty a švihl s sebou na zem jako pytel brambor."

"Kdyby se uměl trochu prát, tak ti na to nasadil protihmat", řekl Roman. "Ukaž to ještě jednou."

Pavel akci v náznaku znovu zopakoval a Roman mu také v náznaku předvedl, jak by ho složil. "No a při tvé velikosti jde i ještě něco jiného", řekl. Pavel akci ještě jednou zopakoval. Roman si ho protihmatem přehnul přes koleno. Pravou ruku připažil a levou si Pavla přidržoval.

"Zkus se uvolnit", vybídl Pavla. Pavel to zkusil, ale nepovedlo se mu to. Roman ho pustil.

"Přesně tohle mi chtěl udělat, než jsem s ním praštil", řekl Pavel.

"Tak to abych ho ten protihmat naučil", řekl žertem Roman.

"To si zkus", řekl Pavel a ukázal Romanovi svoji pěstičku.

"Ne, prosím tě, nebij mě", řekl Roman se smyslem pro humor. "Já ho to teda učit nebudu", dodal.

"Zkus to ještě jednou", řekl Pavel. Oba celou akci zopakovali. Teď se Pavel přehnutí bránil lépe, ale Romanovi se to stejně povedlo bez větších problémů. Pavlovi to nedalo a zkusil ještě něco dalšího. Zase ale Romanovi v přehnutí nezabránil. Teď už ale musel Roman použít doplňující hmat.

"Ty bys byl talent pro džudo", řekl. "Jseš dost učenlivej."

Pavel chtěl ještě další pokus. Roman si ale našel zase jiný doplňující hmat, kterým si pomohl.

"Ještě naposled", řekl Pavel. Ještě, než to zkusili, přišel sem Romanův spolužák Alan. "A teď, když se to povede, tak to uděláme se vším, co k tomu patří, co?", řekl. Pavel mu na to ukázal svoji pěstičku.

"Tak ne, ty bys mě pak zbil", řekl s úsměvem Alan. Pavel se bránil dobře, ale Roman našel další doplňující hmaty.

"Existuje nějaký protihmat proti přehnutí přes koleno?", zeptal se Pavel.

"To chceš na obranu proti tatínkovi?", poškádlil ho Alan.

"To by mi stějně moc nepomohlo", řekl Pavel.

"Něco by se snad vymyslet dalo", řekl Roman. Pokusil se to Pavlovi vysvětlit na Alanovi. Pavel to celkem pochopil a Alan mu pak s notnou dávkou škodolibosti navrhl, aby si to na něm zkusil.

"Abys mě zalehl, co?", řekl na to Pavel. "Jseš moc velkej."

"A nebo ty jseš moc malej", řekl Alan.

"Ty chodíš do páté viď?", zeptal se Roman.

Pavel se podivil, jak to poznal. Roman mu připomněl, že mu ukazoval svůj průkaz ČSTV, kde je datum narození. To si Pavel neuvědomil.

K skupině kluků přijel na kole Míša.

"To je tvůj brácha", zeptal se Roman.

"Ne, soused. Ten mě naučil těch pár hmatů."

"Že jste stejně oblečení", řekl Alan.

"Jsme sousedi", řekl Pavel.

Roman se zeptal Míši, jestli nedělá závodně džudo, že naučil Pavla tak dobře se prát. Míša mu řekl, že chodil dva roky na sebeobranu. Pavel pak vysvětlil Míšovi, že Roman ho měl zmlátit za to, že zbil Viktora.

Kluci z oddílu Tuláci se konečně dočkali krajského kola turisticko-branného závodu. Oddíl vyslal dvanáct hlídek, to znamená, že se zúčastnili všichni kluci. Jedna hlídka byla v kategorii nejmladšího žactva, to byli Lukáš s Honzou a jedna v kategorii starších žáků. Ostatní byli v kategorii mladších žáků. Robert s Igorem obsadili v kategorii starších žáků třetí místo a získali výkonnostní třídu po linii TBZ. V mladších žácích byli z Tuláků nejlepší Pavel s Míšou, kteří skončili třetí. Čtrvrtí byli Zdeněk s Markem, pátí Filip s Martinem a šestí Míla s Ondrou Mášou. Ti všichni také získali výkonnostní třídy. Rosťa s Lukášem skončili osmí a Pepík s Mirkem devátí. Nejmladší kategorii vyhráli Lukáš s Honzou. V této kategorii se ale výkonnostní třídy neudělují.

Koncem dubna byl další vícedenní výlet. Kluci si tu splnili podmínku nouzového nocování v přírodě. Pavel tím získal zájmový odznak Mladý turista 2. stupně a současně také čtvrtý stupeň Mistr stopař. Na nárameník košile si připnul žlutý proužek. Současně získal zbylé dva bobříky. Mistra stopaře ještě dosáhli Míša, Zdeněk a Marek. Poutníci získali jako družina hnědou stužku, protože už nemají ve svých řadách ani Ochránce přírody ani Zelenáče. Bílou stužku už mají všechny družiny. V oddílu už tedy nejsou Zelenáči.

Pavel se hned podíval, co mu chybí k zisku Zálesáka. Situační náčrt už kreslil, znalosti ČSTV a dalších dětských organizacích už taky prokázal, v přírodě vařil, z dopravních předpisů už umí řešit i křižovatky, dokonce i s tramvajemi. Stan taky umí stavět, ale musí být na šesti dalších jednodenních výletech a třech vícedenních. Z toho už na jednom vícedenním byl a dva jednodenní už má taky. Ve stanu už spal, patronát nad Ochráncem přírody má, oddílový a družinový oděv nosí a putovní deník a pracovní zápisník si také vede. Ještě ale musí mimo těch pár výletů splnit odznak Pěší turista a získat druhou výkonnostní třídu turistiky. To do prázdnin nestihne. Na táboře ale Pavel Zálesáka zcela určitě získá.

Na tábor jedou Tuláci hned začátkem do Úpice. To je kousek od Turnova. V srpnu dělá oddíl druhý tábor a to putování na kolech po středočeském a jihočeském kraji. Pavel je přihlášený na oba tábory. Na první tábor jede celý oddíl a během tábora budou plnit zápočtovou cestu druhého stupně obtížnosti a jednu třetího stupně obtížnosti. Na putovní tábor jedou všichni Poutníci, z Robinsonů Filip, Pepík,Martin a Mirek, z Kočovníků Robert, Igor a Ruda a z Lvíčat Lukáš, Honza, Míla, Ondra a Petr. Tedy osmnáct kluků. Mezitím bude Pavel u dědy.

Pavel si zjistil, že když si mimo těchto táborů splní ještě jednu zápočtovou cestu 2. stupně, získá první výkonnostní třídu. Hned teda začal přemlouvat Vaška, aby ji ještě o prázdninách udělal. Ve školním roce to totiž půjde nejdřív o zimních nebo jarních prázdninách, protože na tuto zápočtovu cestu je třeba nejméně devět dní, u lyžařské sedm a smí se dělit na dva úseky. Vašek ale už z časových důvodů třetí tábor dělat nemůže.

"Nebuď tak nedočkavý, nic ti neuteče", mírnil Pavla. Potom mu ale slíbil, že se pokusí mu zprostředkovat účast na jiném táboře. Nakonec to ale dopadlo všechno jinak. Pavlovi rodiče by totiž stejně nedostali na třetí tábor příspěvek od ROH. Tak se pan Novák dohodl s panem Jeřábkem, že si udělají s dětmi společnou dovolenou a udělají ji jako mototuristickou zápočtovou cestu. Dohodli to tak, že s sebou ještě vezmou Zdeňka a Marka. Takže až se vrátí kluci z tábora, pojedou na čtrnáct dní na dovolenou s rodiči. Pak pojede Pavel na týden k dědovi, kam s ním pojede i Míša a potom čeká Pavla cyklo putovní tábor. Teď byl Pavel spokojen. Když se to všechno povede, mohl by mít v září splněného Mistra zálesáka. Bude to záležet na počtu výletů, které v oddílu budou. Pavel by potřeboval sedmnáct jednodenních a pět vícedenních. Dva tábory mít bude. A díky motodovolené s rodiči snad bude mít splněný i stříbrný odznak Turista ČSR.

Pavel hned začal vyzvídat na Vaškovi, kolik bude ještě do prázdnin výletů. Vašek mu to začal počítat. V dubnu budou ještě dva jednodenní a jeden vícedenní, v květnu budou dva vícedenní a dva jednodenní a v červnu budou dva vícedenní, jedna vícedenní lesní brigáda a dva jednodenní, To znamená pět vícedenních výletů a šest jednodenních. Takže jedenáct jednodenních výletů bude Pavlovi ještě chybět. Jako jeden se ale započítá ta brigáda, takže deset. Pavel začal teda vyzvídat ještě i výlety po prázdninách. V září budou dva jednodenní a jeden vícedenní, který se bude Pavlovi počítat jako dva jednodenní. Takže ještě pět. No a v říjnu budou dva jednodenní a jeden vícedenní, takže čtyři. Takže Pavel si bude muset počkat až na začátek listopadu, aby se stal Mistrem zálesákem. Pak má ale šanci do konce roku získat i Oblastního náčelníka, protože na něj už není předepsán počet výletů, ale vyžaduje se pravidelná účast, nejméně 75%. Pavel si akorát splní druhý zájmový odznak a udělá pár maličkostí a bude to mít splněno.

"Jenže Rodového náčelníka tak snadno nezískáš, na toho se vyžadují zásluhy", brzdil Pavla Vašek. "Ale jestli to zvládneš tak, jak to plánuješ, tak uděláš rekord, protože rychlejc se to snad ani splnit nedá." Vašek, když stupně vytvářel, počítal s delším plněním. Na Ochránce přírody počítal jeden až dva měsíce, na Rodového člena dva až tři měsíce, na Stopaře tři až pět měsíců, na Mistra stopaře šest až devět měsíců, na Zálesáka devět měsíců až dva roky, na Mistra zálesáka rok až dva roky, na Oblastního náčelníka půl roku až rok. Takže nejkratší doba, s kterou počítal na Oblastního náčelníka je přes tři roky. Pavel to má naplánováno tak, že to možná stihne za rok a pár měsíců.

Míša, Zdeněk a Marek na tom jsou stejně. Vašek těmhle klukům pro tuhle zapálenost fandil. Snad jim za to brzo dá i ty Oblastní náčelníky, ale co budou plnit pak. Při tom hnacím motorem téhle čtveřice je Pavel, který je hodně ctižádostivý. Pod jeho bezprostředním vlivem je Míša a v jejich závěsu jsou Zdeněk a Marek. Vašek uvažoval, jestli má pro Pavla vymyslet nějaké další stupně, ale nakonec se rozhodl, že ne. Pavel by se strhal, aby to hned měl. Takhle, když získá nejvyšší stupeň, dá pokoj. Zaměří se pak na to, aby měl nejlepší družinu a bude pomáhat ostatním. Bude z něj výborný instruktor.