V. První školní problémy

V druhé půlce září začaly Pavlovi i první problémy ve škole. Začalo to tím, že jednou o přestávce před hodinou matematiky hodil Martin z legrace houbou po Ivovi.Ten jí po něm pochopitelně hodil zpátky. Jenže zasáhl Klárku a od ní se houba odrazila na učitelův stůl a z něho se skutálela na židli. A hned na to přišel učitel do třídy. Třída strnula. Učitel si houby všiml až na poslední chvíli, takže si na ní nesedl. Začal vyšetřovat. Na otázku, kdo to udělal, se nikdo neozval. Učitel se teda obrátil na Pavla: "Nevíš o tom náhodou něco?"

"Ne", odpověděl Pavel a byla to pravda, protože si dopisoval domácí úkol a tak skutečně nevěděl, jak se houba na učitelovu židli dostala.

"Takže jsi naprosto nevinný, nic nevíš, nic si neviděl", útočil učitel.

"Já jsem to opravdu neudělal", bránil se Pavel.

"Pak mi jistě rád povíš, kdo to udělal."

Pavel jen pokrčil rameny.

"Jeřábek o tom jistě taky nic neví, že?"

"Já jsem to neudělal", řekl Míša a stoupl si.

"Kadlec a Koudelka taky o ničem nevědí, že."

Kluci si taky stoupli.

"Já jsem houbou neházel a ani jsem ji neměl v ruce", řekl Rosťa.

"A já taky ne", řekl Lukáš.

"A ani vy jste nikoho neviděli, že?" Učitel upínal pohled na stojící čtveřici. Rosťa s Lukášem zarytě mlčeli. Podobně jako Míša věděli, jak k tomu došlo, ale nechtěli žalovat. Ozval se Míša: "Já vím, kdo to byl, ale myslím, že se přizná sám."

"Tohle na mě nehraj", okřikl ho učitel. "Tak dostanete poznámku všichni čtyři a bude pokoj."

Teď se přihlásil Ivo.

"No, co nám k tomu povíš?", zeptal se učitel.

Ivo je snad nejhodnější žák ze třídy. Je tichý, trochu stydlivý až zakřiknutý. Teď z toho byl celý vyděšený, protože něco takového se mu ještě nestalo. Taky se celý klepal a chvějícím se hlasem řekl: "Tu houbu jsem tam hodil já."

Učitel nevěřil. Přihlásil se Martin. Učitel ho vyvolal.

"Já tu houbu hodil po Ivovi a Ivo ji hodil zpátky po mě. Ale nestrefil se a místo mě trefil Klárku a od ní se houba odrazila na stůl a spadla na vaši židli. Hned na to jste přišel do třídy, takže jsme ji už nestačili uklidit."

Většina dětí ze třídy souhlasně přikyvovala, že je to pravda.

Učitel pokynul Pavlovi, Míšovi, Rosťovi a Lukášovi, aby si sedli. Pak mu ještě ukouzla poznámka na adresu Pavla, že má tentokrát štěstí. Ani si neuvědomil, proč tam přidal to slůvko tentokrát. Na Pavla zapůsobilo dost zdrcujícím dojmem. To, že začal učitel výslech s ním, by pochopil. Je tu nový a měl dvojku z chování. Učitel mu teda nedůvěřuje a podezírá ho. Když zjistil, že to Pavel nebyl, řekl mu, že má štěstí. Na tom taky nic není. Ale "tentokrát", to znamená, že je přesvědčen, že Pavel bude namočen v každém průšvihu a že je to jen otázka času, než něco provede. Učitel si to uvědomil, ale pozdě. Už to řekl.

Učitel si k sobě zavolal vyděšeného Iva. Řekl mu, že vzhledem k tomu, že je to jeho první prohřešek, že z toho nebude nic dělat a poslal ho zpátky do lavice. Tím to prošlo i Martinovi.

Učitel začal zkoušet. Nejprve vyzkoušel Stáňu, která dostala dvojku. Pak zkoušel Pavla. Ten ale stále ještě myslel na to slůvko "tenkrát". Připadlo mu najednou, že učitele mrzí, že to nebyl on a že mu nemohl dát poznámku a proto, že ho teď zkouší, aby mu mohl dát pětku. Najednou měl v hlavě prázdno a nemohl se vůbec soustředit. Na první příklad vůbec nezabral. Tohle učitel nečekal. Rozhodně nevolal Pavla k tabuli s úmyslem, dát mu pětku.

Dal teda Pavlovi druhý příklad, jenže Pavel ani teď nezabral a tak pětku dostal. Učitele to mrzelo, protože už neměl čisté svědomí za to, že ho podezříval, přestože byl nevinný. Přestal zkoušet, přestože měl původně v úmyslu ještě vyzkoušet dva žáky. Začal probírat novou látku.

Učitel si nedovedl Pavlův totální výpadek vysvětlit. Že by se neučil? Proto další hodinu byl přesvědčen, že Pavel, který měl loni jedničku, už určitě své neznalosti dohnal. Zeptal se ho, zda se už učivo doučil. Pavel to pochopil tak, že je vyvolaný a šel k tabuli. Učitelův hlas mu připadal přísný a tak čekal zase neúspěch. Ani tentokrát nezabral. Mozek mu odmítal poslušnost. Učitel byl nevrlý, protože to pochopil tak, že se Pavel nechává zkoušet dobrovolně. Zeptal se ho, jestli to umí a Pavel na to šel sám k tabuli. Proč teda šel, když to nezná? Dal mu zase pětku a měl po náladě. Pavel se ovládal, aby se nerozbrečel.

Pavel dostal doma za druhou pětku z matematiky domácí vězení až do doby, než si ji opraví. Jenže Pavel všechno uměl. Byl přesvědčen, že si na něj učitel zasedl. To ale doma říct nemůže. Míša byl s Pavlem solidární a taky nešel ven.

Ve středu Pavel nenašel odvahu se nechat vyzkoušet. Rozhodl se pro čtvrtek. Nejdříve psali krátkou písemnou práci. S tou si Pavel poradil hravě. To mu dodalo sebevědomí a nechal se vyzkoušet.

"Tak už ses to naučit?", zeptal se učitel. Nic zlého tou otázkou nemyslel, ale Pavla psychicky zcela rozložil. Pavel nabyl přesvědčení, že se mu bude učitel snažit dokázat, že nic neumí. Opět měl v hlavě prázdno a na první příklad nezabral. Učitel už z toho byl zoufalý. Loni měl Pavel jedničku a teď už má dvě pětky. Zatím, co se Pavel trápil s prvním příkladem, vyhledal si učitel jeho písemku. Byla správně. Jako druhý příklad mu teda dal příklad z písemky. Chtěl mu pomoct, aby mohl tentokrát dostat aspoň trojku. Jenže Pavel si všiml, že učitel kouká do jeho písemky a uvažoval jinak. "Zatím mám dvě pětky a teď mám dobře spočítaný příklad. Proto mi ho teď dal, protože nevěří, že jsem to spočítal a myslí, že jsem ho opsal." Pavel najednou nebyl schopen spočítat ani tento příklad, který před chvílí v písemce spočítal zcela bez problémů. Čím víc si uvědomoval důsledky toho, co bude, jestli příklad nespočítá, tím byl nervóznější. Učitel skutečně dospěl k názoru, že Pavel písemku opsal. Dal mu pětku ze zkoušení a další pětku z písemky.

"A to můžeš být ještě rád, že ti to projde bez poznámky. Sedni si."

Pavel přemáhal slzy, ale nakonec je neudržel. Učitel si ho nevšímal. Bylo mu dost nepříjemné, že Pavel brečí. Po hodině si ho zavolal a domluvil se s ním na zítřejší odpoledne, že mu vysvětlí, čemu nerozumí.

Doma čekalo Pavla kázání za další dvě pětky. Táta mu přidal k domácímu vězení ještě zákaz televize a kontroloval ho, jestli se skutečně učí. Pavel měl štěstí, že mu učitel nedal ještě poznámku. Míša chodí za Pavlem a "učil se" s ním.

Další týden se objevily další problémy. Aleně se ztratil ve škole prstýnek. Učitel Bartoš to začal vyšetřovat. Alena ho měla na lavici, viděly to Jana, Klárka a Rosťa. Alena si šla umýt jablko a když se vrátila, tak tam prstýnek nebyl. Nikde na zemi neležel.

"Tak uděláme prohlídku tašek", řekl učitel.

"Z naší třídy nikdo nikdy nekradl", ohradil se Petr.

"Jak je vidět, tak teď se ale zřejmě ve vaší třídě krade", řekl učitel. Rozhodl se začít prohlídku od Pavla. Míša se tím cítil dotčený.

"Pavel nekrade. Proč se začíná zrovna u něho?"

Pavlovi to bylo jedno. Věděl, že prstýnek nevzal, tak klidně vysypal svoji tašku na lavici. Prstýnek z ní ale vypadl.

"Já ho opravdu nevzal", hájil se.

"Tak jak se ti dostal do tašky?", zeptal se vítězoslavně učitel.

"Někdo mu ho tam musel strčit. Pavel ho neukradl", hájil Pavla Míša.

"A proč by mu ho tam někdo strkal?", zeptal se učitel Míši.

"To nevím, ale Pavel ho nevzal", trval na svém Míša. Pavel mu byl nesmírně vděčný za to, že mu věří.

Učitel si vzal od Pavla žákovskou knížku. Pak si to ale rozmyslel. "Pozvu si rodiče telefonicky", řekl a žákovskou knížku Pavlovi vrátil.

"Která svině", řekl polohlasně Míša. Učitel mu ale rozuměl něco jiného a vztáhl to na sebe.

"Takže tvoje rodiče si pozvu taky", řekl.

"Proč?", zeptal se zoufale Míša.

"Budu zvědavý, jestli jim zopakuješ, co jsi teď řekl mě."

"Vám", podivil se Míša. Až za chvíli mu došlo, co asi učitel rozuměl.

"Nedělej hloupého", řekl mu učitel.

Teď se přihlásila Klárka: "Pane učiteli, Míša ale řekl: "Která svině". To nebylo na vás." Rosťa s Lukášem taky přitakávali. Učitel se podíval na Míšu a ten taky přikývl.

"Ten, kdo to vzal a dal Pavlovi do tašky,je totiž..." Míša to radši nedopověděl. Učitel napomenul Míšu, aby se mírnil ve svých výrazech a tím to skončilo.

O přestávce došlo ve třídě k hádce. Petr řekl o Pavlovi, že je zloděj a Míša začal Pavla zuřivě hájit. Nakonec Honza nařkl i Míšu, když Pavla tak hájí. To ale urovnal Pepík, který prohlásil, že Míša Pavlovi pouze moc důvěřuje. Míša se rozdurdil na celou třídu, za to, že Pavlovi nevěří.

Jediný, kdo zůstal neutrální, byl Zdeněk. Místo toho, aby se hádal, radši sledoval okolí. Přemýšlel, kdo by to mohl udělat mimo Pavla. Musel to být někdo, komu Pavel vadí. Ale kdo? Ve třídě měli Pavla všichni rádi. Zdeňka tenhle problém trápil celou další hodinu. Pak ho něco napadlo. Snažil se si vybavit, jak se při hádce o přestávce choval Marek. Připadalo mu, že se taky do hádky nezapojil. Teď se už nedalo poznat nic, protože ve třídě už vládlo ticho. Míša se s klukama nebavil, Pavel byl zdrcený a taky nemluvil. Zdeňkův pohled se setkal s Markovým, Marek uhnul.

Marek byl loni nejlepším Míšovým kamarádem. Ze začátku roku spolu seděli v lavici, než je učitelka rozsadila, protože se bavili. Zdeňka napadlo, že je Markovi třeba líto, že teď Míša nejvíc kamarádí s Pavlem. Jenže tohle obvinění je dost závažné. Zdeněk Marka sledoval ještě dost dlouhou chvíli. Kdykoliv se střetli pohledy, Marek uhnul. Navíc dnes byl Marek vážnější než jindy.

Zdeněk zastavil Míšu na chodbě. Míša se s ním ale nechtěl bavit.

"Já věřím Pavlovi stejně jako všem ostatním ve třídě, tak neblbni", řekl Zdeněk. "Tohle je důležité." Míša šel se Zdeňkem stranou a Zdeněk mu řekl svoje podezření. Míšu to zarazilo a nejprve to odmítl. Nakonec ale uznal, že nikdo jiný k tomu důvod mít nemůže. Další hodinu teda Marka sledovali oba. Míšovi se ale vůbec nepodařilo se setkat s Markovým pohledem. Tak si na něj počkali na záchodě. Míša začal přímo otázkou, co ví Marek o tom prstýnku. Marek řekl, že nic, ale bylo na něm vidět, že lže. Ani Míšovi ani Zdeňkovi se nepodíval do očí. Míša šel teda rovnou k věci a zeptal se: "Proč jsi to udělal?"

Marek se rozbrečel. Nakonec přiznal důvod. Zdeňkova domněnka byla správná.

"Takže jdeme za Pavlem", řekl Míša.

"On mě zmlátí", bál se Marek.

"Myslíš, že by nebyl v právu?", zeptal se Zdeněk.

Marek se vybrečel, sebral odvahu a šel se Pavlovi omluvit. Překvapilo ho, že Pavel nemá vztek. Pavlovým hlavním pocitem byla ale úleva, že to už na něm není.

"Teď ale musíme ještě za Bartošem", řekl Zdeněk. Tam se Markovi pochopitelně taky nechtělo, ale co se dalo dělat.

Učitel si Marka vyslechl. Marek se zase rozbrečel, což učitelovi nebylo dvakrát příjemné. Přesto mu udělal kratší kázání, zakončené tím, že si pozve jeho rodiče. Teď ho překvapil Pavel, který se za Marka přimluvil, aby si Markovy rodiče nezval, protože to Marka mrzí a určitě nic podobného už víckrát neudělá. Marek byl snad ještě překvapenější než učitel. Tohle nečekali ani Míša se Zdeňkem, ale k Pavlově přímluvě se pohotově přidali. Učitel se teda rozhodl, že Markovým rodičům volat nebude. Musí ale zavolat panu Novákovi do práce, protože si ho už pozval na úterý do školy. Jenže se nedovolal.

"Zavolám k vám teda odpoledne domů", řekl Pavlovi, "asi tak kolem šesté."

Pavel přišel domů ze školy a udělal si úkoly. Pak šel nakoupit. Pro jistotu si to vypočítal tak, aby odešel těsně před tím, než se vrátí táta z práce. S nákupem se vrátil chvíli před šestou. Táta ho už očekával s páskem v ruce. Pavel mu rychle říkal, že už je to vyřešené, že mu za chvíli bude pan učitel volat, že nemusí do školy chodit. Táta mu ale nevěřil. Pavel před ním začal couvat. Když už neměl skoro kam jít, zazvonil telefon.

"Už volá", řekl a zvedl sluchátko. "Pavel Novák", představil se. "Dobrý den pane učiteli, voláte právě včas. Já vám předám tatínka." Podal tátovi sluchátko a oddechl si.

Ve středu byla učitelka Špetová nemocná. Hudební výchovu suploval učitel Bartoš a pouštěl dětem gramofon. Pavla to moc nebavilo a tak se rozhodl, že si při hodině napíše dopis Radkovi. Měl s sebou jeho poslední dopis.

"Ahoj Pavle, máš pravdu, že sis dal s tou odpovědí na čas. Říkal jsem si, že buď tam máš tak dobré kamarády, že ani nemáš čas psát dopisy a nebo, že ti je tak zle, že na to nemáš náladu. To druhé jsem ale zavrhl, protože jak Tě znám, tak to bys asi napsal a svěřil se.

Mě se už chodí líp. Rodiče se rozvádějí, vypadá to, že zůstanu jen s tátou. Matku už nechci ani vidět. Dobře, že máš ve třídě rozumné spolužáky. Snad Ti uvěří i třídní, když tak napiš a já mu napíšu, jak to opravdu bylo. Moc se rozmýšlím, jestli mám chodit do Pionýra. Posledně jsem jim řekl, že s lidma, kteří nevěří mému kamarádovi, nechci mít nic společného. Někteří už uznávají, že neměli pravdu a že by se Ti měli omluvit.

Jinak tu není nic nového. Docela se mi po Tobě stýská. Rád bych taky poznal Míšu. Kdybys s ním někdy přijel do Bělé, bylo by to fantastické. Až bude táta rozvedený, mohli byste spát u nás. Já s těma nohama těžko někam do konce školního roku pojedu.

Ahoj Radek"

Pavel začal psát odpověď:

"Ahoj Radku, s Míšou Tě zkusíme navštívit. Míša je pro a taky by Tě rád poznal. Třída je fajn, i když jsem se teď málem dostal do maléru a třída mi nevěřila. Míša se za mě hádal jako lev a nakonec pomohl Zdeněk, který našel viníka. To je ale delší historie, takže Ti to povím, až se uvidíme.

S třídním to je slabší, než jsem myslel. Pořád si o mě myslí, že jsem grázl a už mě několikrát zkoupal u tabule, takže teď propadám z matematiky. Myslí si, že jsem opsal písemku, kterou jsem neopsal. Mám smůlu a nevím, jestli ho přesvědčím, že to co o mě napsala učitelka z Bělé, není pravda. Nevím, jestli by pomohl Tvůj dopis.

Jinak je to tu dobré. Díky Míšovi už znám nejbližší okolí, jezdíme spolu na kolech..."

"Tak takhle posloucháš gramofon", vyrušil Pavla učitel, který stál nad ním. Oba dopisy Pavlovi zabavil.