Kapitola třicátá třetí

V říjnu se konečně vrátil z vojny učitel Bednář. Řekl jsem nahlas, že je dobře, že už se konečně vrátil, protože jsme místo něj měli učitele Málka, který byl hrozný. Bednář mi řekl, že ho to udivuje, že jsem přece místo něj chtěl učitele Koubu, který učí letos dílny osmáky. Řekl jsem, že to bylo na začátku, ale pak že už jsem to nechtěl, protože jsem viděl, že se snaží být taky spravedlivý a dovedl ocenit moji práci. Připomněl jsem mu, že mi dal nakonec z dílen jedničku, přestože mi moc čistě nevycházela. Učitel se na mě usmál a nechal si od nás vyprávět o Málkovi. Začal jsem vyprávět, jak si na mě Málek hned na začátku zasedl a jak mi dal za dvouhodinovku čtrnáct poznámek. Řekl, že to je asi rekord téhle školy.

Pokračoval jsem, jak Málek známkoval moje výrobky a jak mě slyšel, když jsem o něm řekl, že je svině a jak mi usiloval o dvojku z chování a chtěl to překroutit, že jsem to řekl jemu a ne o něm. Honza dále pokračoval o Málkově úrazu a o tom, jak jsem mu poskytl první pomoc. Líčil, jak jsme čekali, jak na to bude Málek reagovat a co udělal za sviňárnu. Honza pak řekl i to, jak kluci do Málka kopali a jak on nařkl mě, který jsem se ho naopak zastával.

Bednář se nestačil divit. Pochválil mě, že to ode mě bylo šlechetné, že jsem se nechtěl mstít. Všiml si teď i mojí placky a řekl, že je vidět, že už opravdu dospívám. Plackám kluků "Nebojím se školy, škola se bojí mě" se sice usmál, ale moc ho nenadchly. Kluci ho upozornili na Michalovu placku "Pozor, dospělé dítě!". Řekl, že se brzo pozná, jestli to je pravda. Tím Michala celkem utřel.

První hodinu si s náma Bednář povídal. Druhou se nás ptal, co jsme dělali s Pokorným. Když jsme mu to řekli, tak nám řekl, abysme si vyndali sešity a založili jsme je. Napsali jsme si tam úvod, pak trochu teorie a ještě jsme si stihli nakreslit výrobek. Takže příští hodinu už začneme rovnou pracovat.

V září taky začal náš klubový rok. Mimo cen, které jsme dostali na táboře jako jednotlivci i jako kluby, jsme dostali i bonifikační body do hry. Mimo toto jsme měli pochopitelně to, co jsme si v etapách vybojovali. Bodování začínalo od začátku. V září nás čekaly víkendové výpravy, vyrazili jsme na jeden výlet pod stany a pak na lesní brigádu, kde jsme taky stanovali. Tam jsme si vydělali i nějaké peníze pro naše středisko.

Zářijová výprava byla na naše tradiční místo. Zase se na nás přišel podívat pan Vojtěch. Zašli jsme si na houby. Při tom jsme si popovídali. Pan Vojtěch řekl, že je rád, že se náš klub takhle změnil k dobrému. Když jsme tu byli prvně, tak jsme byli spíš záškodnická parta, která přírodu ničila a teď jsme správní kluci, kteří vědí, jak se mají v přírodě chovat. Pan Vojtěch si všiml mojí placky na tričku a usmál se. Na tričku ji nosím, ale na klubovou košili si ji nedávám. Honza a Pavel placky na klubové akce nenosí vůbec. Takže z klubu nosím na akce placku jedině já.

Podíval jsem se, jak vypadají ty stromy, které jsme tak zřídili, když jsme tu byli prvně. Ohořelé větve už dorostly. Na kmenech jsou ještě stopy po našich monogramech, ale už se trochu hojí. Pan Vojtěch si všiml, že se dívám a řekl mi, že je dobře, že jsem nezapomněl. Přiznal jsem mu, že se za to hodně stydím.

Měli jsme pěknou terénní etapu, kterou se mi podařilo vyhrát. Pak jsem navrhl, abysme tu zakopali střediskovou zakládací listinu. To se taky stalo a všichni jsme se na ní podepsali. Pak jsme ji vložili do plechovky a zakopali pod ten opálený strom. Pro Honzu. Pavla, Kubu, Mirka a mě to byla symbolika, neboť jsme zakládajícími členy a tady jsme tábořili v době, kdy jsme se považovali za klub, ale jak jsme pochopili, byli jsme v té době skutečně pouze parta obyčejných grázlíků. Mezi sebou jsme si to ale přiznali. Z ostatních to někteří vycítili, ale nedali nám nic znát a taktně mlčeli. Radek Kostka mi pak řekl, abych si to zase tak nebral, že je to minulost. Nám vlastně celé středisko vděčí za svůj vznik. Protože konkurenční klub Strážci vznikl vlastně díky tomu, že existovali naši Mstitelé. Jejich název sice dnes už není, ale do historie našeho střediska podle Radka patří. Byl počátkem, bez kterého by středisko nevzniklo. Honza řekl, že největší zásluhy měl vlastně Mirek a já. Mirek mě do klubu přivedl a mě to začalo bavit a přivedl jsem Honzu, Pavla a Kubu a hlavně jsem převychoval Mirka. Ten uznal, že se díky mě změnil k lepšímu a poděkoval mi za to, že jsem mu pomohl se zbavit Milana.

Na lesní brigádě jsme byli o čtrnáct dní později a byli jsme kousek odsud. My zakládající členové jsme tak aspoň měli pocit, že můžeme prací odčinit to, co jsme tu kdysi vyvedli. V říjnu jsme jeli ještě na další brigádu. Práce v lese nás bavila a navíc to byla možnost si vydělat peníze. Lesník nám nabídl možnost přespat v skromné, ale dostatečně velké budově. Ta se hodila pro příští brigádu, kdy se už ochladilo. Pár nás spalo na palandách a pár na karimatkách na zemi.

Pracovali jsme v sobotu i v neděli dopoledne. V sobotu odpoledne byla etapa a zbyl čas i na různé hry. V neděli jsme si po obědě zahráli pár her. Pak jsme se vlakem vrátili domů. Těchto brigád jsme na podzim udělali celkem pět.

Začátkem října měli všichni kluci ze střediska kompletní klubové kroje, včetně tepláků a triček. Trička si kluby zvolily v barvě tepláků. Poutníci úspěšně sehnali zelené tepláky. Já jsem si pro mimoklubové akce taky jedny zelené koupil. Začal jsem si dělat sbírku tepláků s nápletem stejného střihu, jako jsou naše klubové. Mimo modrých a černých mám zelené, červené a fialové.

Začátkem listopadu jsem se setkal s Ludvíkem. Pustili ho domů na víkend. Snažil jsem se mu utéct, ale dohnal mě a chytil mě. Řekl mi, že slyšel, že jsem o něm řekl, že je stejný jako Málek. Řekl jsem mu, že je jedinej kluk, kterého se bojím a přesto mě nenechá na pokoji. Musí mě teda hodně nenávidět, když si na mě takhle zasedl.

"Můžu se na tebe klidně vykašlat", řekl. "Ale odvolej, že jsem stejný jako Málek."

Moc jsem se nerozmýšlel a odvolal jsem to. Řekl mi, že mám štěstí a odešel. Pak už jsem od něj měl pokoj.