Kapitola třicátá první

V září se toho událo hrozně moc. Táta koupil domů počítač. Je programátor a má už vytvořených pár programů. Zařídil si živnostenský list a programoval při zaměstnání. Chystá se osamostatnit, takže si koupil počítač domů. Máme ho v obýváku. Táta zatím většinou ještě dělá na počítači, který má v práci. Má na to s podnikem dohodu. Mě nahrál na počítač pár her.

V září také přišla k nám do třídy nová holka. Jmenuje se Johana a tak si s ní kluci začali a pokřikovali na ní: "Johana s dlouhýma nohama". Johanu to pochopitelně štvalo. Vůbec nemá dlouhé nohy, je spíš menší. Je stejně velká jako já a vypadá docela sympaticky. Od kluků je to trapné. První den by to snad mohlo být vtipné, ale už se to táhne dost dlouho. Snažil jsem se to klukům vymluvit, ale moc to nepomáhá. Kluci párkrát napsali "Johana s dlouhýma nohama" na druhou stranu tabule. Když pak učitelka při hodině otočila tabuli, třída se začala smát. Johana vždycky zčervenala a mě jí bylo líto. Když jsem měl službu já, tak jsem si to hlídal a vždycky jsem to klukům smazal, takže se Johana ani nic nedozvěděla. Bohužel však tyto trapné srandičky dělají i Michal, Honza a Pavel.

Kluci zase jednou na Johanu pokřikovali. Ta už byla naštvaná. Po několika klucích se už ohnala, ale ti včas utekli. Akorát jsem se vrátil do třídy. Johana, jak byla v ráži, mi dala facku. To mě pochopitelně naštvalo, protože já jediný se jí zastávám. Mimo mě se jí už nesmějí akorát Slávek a Ivan. Kluci se teď navíc začali smát a smály se i holky. Rychle jsem se musel rozhodnout, co udělat, jestli Johaně facku vrátit nebo si to nechat jen tak líbit. Obojí jsem zavrhl. S holkou se prát nebudu, zvlášť s Johanou a jen tak líbit si to taky nenechám.

"Co ti je?", vyjel jsem na ni vztekle. Trochu ucouvla. To mi stačilo. Šel jsem do lavice. Tvář mě ještě trochu pálila a hlavně mě to bylo líto. Tak to je vděk za to, že se jí jako jediný zastávám. Umínil jsem si, že ji budu ignorovat a nebudu se s ní bavit. Tohle neměla dělat.

"To jsi sejmula toho pravého", řekla jí ironicky Katka. Asi jí to pak vysvětlila, protože Johana se mi přišla omluvit. Dělal jsem drahoty, ale nakonec jsem jí to prominul. Dostala mě tím, že mi řekla, že jsem jediný správný kluk ve třídě, a že ji to moc mrzí. To na ní ostatně bylo vidět. Tak jsem jí to prominul. Nejhorší totiž bylo to, že když se začali kluci po té facce smát, tak se smáli mě a ne Johaně.

Začal jsem s Johanou kamarádit. Michal, Honza a Pavel se konečně taky přestali Johaně smát. Michal se mi pak omlouval. Smál se totiž taky a viděl, že jsem na něj naštvaný, i když jsem s ním mluvil, jakoby nic. Michal mi řekl, že se smál Johaně. Moc jsem mu to nevěřil, ale prominul jsem mu to. Co mi ostatně jiného zbývalo. Honza se mi omluvil taky. Na rozdíl,od Michala se nevymlouval a bylo vidět, že ho to mrzí. Honza byl před příchodem Michala můj nejlepší kamarád. Když jsem se skamarádil s Michalem, odsunul se Honza na druhé místo, i když jsem mu to pochopitelně nedal nijak znát. Teď se Honza na první místo zase vrátil.

Pavel se sice neomluvil, ale taky bylo vidět, že ho to mrzí. Bylo mu to trapné a tak se nějaký čas vyhýbal mému pohledu. Snažil se to nějak odčinit. Až když se mu podařilo mi párkrát pomoct v různých maličkostech, cítil se zase dobře a mému pohledu se už nevyhýbal. I Pavla považuju za velice dobrého kamaráda. Těžko bych teď říkal, jestli je lepší kamarád Pavel nebo Michal. Michal mě sice naučil dost potřebných hmatů, za které mu jsem vděčný, ale někdy není moc upřímný. Pavel je trošičku zbabělejší, ale je zase citlivější. Nenašel odvahu k tomu se mi omluvit, ale jinak zase zbabělec není. Spíše se asi styděl za to, co udělal a bylo mu to trapné. V téhle situaci je někdy třeba víc odvahy než třeba před rvačkou s nejasným výsledkem. Pavel to ale odčinil jinak. Místo slovy se mi omluvil činy a to je možná i lepší. Michal ale taky vycítil, že to mezi námi není v pořádku a taky se to snažil odčinit.

Když se kluci dozvěděli, že máme počítač, měl jsem najednou spoustu kamarádů. Kamarádili se mnou všichni kluci z naší třídy včetně Ivana a hlavně Pepíka a Jardy. Jediný, kdo se vůbec nezměnil byl Slávek a tak toho jsem pozval na počítač sám.

Kluci byli skoro každý den u mě. Byl tu i Ríša z béčka a jeho další spolužáci. Hráli jsme nejrůznější hry. Slávkovi hry moc nešly, zvlášť ty na rychlost a postřeh. Překvapil mě ale v Sokobanu a v Blockautu, což je skládání kostek do vrstev. Slávka ale zajímal počítač jako takový. Zatím co kluci hráli hry a on čekal, zahlédl příručku DOSu. Dovolil se, jestli si jí může půjčit a četl si v ní. Když pak kluci odešli, tak jsem si DOS taky prolistoval. Naučil jsem se základní příkazy, naučil jsem se, co je to systémová disketa a jak se vytvoří. Zkoušel jsem si formátovat diskety a dával jsem při tom pozor, abych nezformátoval pevný disk. Pak jsem si četl i Norton Commander, který tam máme. Dost jsem toho odkoukal od táty, ale zjistil jsem, že umí ještě i jiné věci. Od táty jsem uměl kopírovat, mazat, prohlížet, založit adresář a pochopitelně se přepínat mezi disky.

Tátovi se moc nelíbilo, že sem najednou chodí tolik kluků a že všechny pouštím na počítač. Já u nich navíc při hrách ani celou dobu nebyl. Táta mi to párkrát řekl, ale když jsem moc nedbal, tak toho nechal. Jednou, když kluci odešli, vypnul jsem počítač a udělal jsem si úkoly. Pak jsem si počítač zase zapnul, abych si zahrál hry. Jenže on se nerozeběhl. Napsal něco anglicky, což jsem si s pomocí slovníku přeložil, že nemá systém. Dostal jsem strach. Co na to řekne táta. Vzal jsem si na pomoc příručku DOSu. Napadlo mě spustit počítač pomocí systémové diskety, což se mi povedlo. Pak jsem si spustil Nortona a zjistil jsem, že v oblasti C chybí soubory. Nebyly tam ani ty s obdélníčkem, které jsou systémové ani COMMAND.COM, AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS. V příručce jsem si přečetl, že příkazem SYS lze udělat nejenom systémovou disketu ale i pevný disk. Tak jsem zkusil napsat SYS C:. Počítač mi na to odpověděl "SYSTEM TRANSFERED" a tři soubory se tam objevily. Nakopíroval jsem tam ještě zbylé soubory, pak jsem počítač zrestartoval a vyndal jsem disketu. Rozeběhl se normálně. Oddechl jsem si. Byl jsem teď rád, že jsem se naučil DOS. Vlastně za to vděčím Slávkovi.

Na hry jsem pozval i Katku a Johanu a pár dalších holek. Chodí i kluci z klubů našeho střediska. Her přibylo, táta přinesl další. Protože přibyly i tátovy další programy, tak táta udělal na discích D a F double space, čímž zvětšil kapacitu. Objevily se teď další dva disky, na kterých jsou jenom pomocné soubory. Táta mě varoval, abych se na tyhle disky radši ani nepřepínal. Je to nebezpečné, protože kdybych tyhle soubory omylem smazal nebo přes F4 změnil, tak bych zničil data na discích D a E.

Táta ocenil, že se zajímám o DOS a Norton Commander a že nehraju jenom hry. Slávek projevil zájem o to, se naučit nějaký programovací jazyk. Táta mu půjčil knížku o Basicu. Slávek si pak napsal na papír program, který si u nás na počítači vyzkoušel. Když mu takhle fungovalo několik programů, začalo mě to taky zajímat. Táta má knížek o Basicu víc, tak jsem si taky jednu půjčil a něco jsem si naprogramoval. Táta programuje ve FoxPro a občas v Turbo Pascalu. Začal jsem zkoušet FoxPro, protože je jednoduché a táta v něm programuje dost často.

S klukama jsme začali v některých hrách soutěžit. Třeba v Block Aut to jde dobře. Tam se eviduje pořadí. Sokoban se dá zase skládat na čas, který počítač měří. Teď jsem musel hlídat soubory double space, aby se jim nic nestalo. Radši jsem od počítače neodcházel, když na něm kluci hráli. Pak jsem jim řekl, že na ty disky se nesmí přepínat, že by mohli všechno vymazat. Se Slávkem jsme totiž porovnávali svoje programy a o kluky jsme se nestarali. Šlo to bez problémů, kluci to dodržovali a na jiné disky se nepřepínali.

Jednou, když si kluci hráli a byli tu déle, tak jsem si šel dělat do svého pokoje úkoly. Někteří kluci odešli na večeři, ale někteří zase po večeři přišli. Takže to vypadalo na dlouho. Pak se však najednou kluci rozloučili a během chvilky všichni zmizeli. Dopsal jsem si úkoly a šel jsem si zahrát hry. Počítač sice naběhl, ale ohlásil nějaké dvě chyby. Nestačil jsem je přečíst, protože hned zmizely. Protože počítač fungoval, tak jsem jim nevěnoval pozornost. Jenže v zápětí jsem zjistil, že déčko a éčko jsou pryč. Někdo z kluků smazal ty soubory double space. Bylo mi hrozně. Tohle spravit neumím.

S obavami jsem očekával návrat táty. Když zjistil, co se stalo, byl naštvaný. Ani se nenavečeřel a pokoušel se to spravit pomocí NORTON UTILIT. S napětím jsem ho sledoval a toužebně jsem si přál, aby se mu to povedlo spravit. Vždyť táta tam má účetnictví a spoustu programů. Jestli to nespraví, tak nevím, co mi udělá.

Asi po hodině to táta spravil. Pak mě čekalo krátké kázání. Táta se mě zeptal, jestli si uvědomuju, co by to bylo za průšvih, kdyby se mu to nepodařilo spravit. Má sice zálohy na disketách, ale byla by to práce na několik hodin. Navíc poslední nedodělané verze některých programů zazálohované nemá, protože nezálohuje každý den, ale spíš obden. Tvářil jsem se dost schlíple a mrzelo mě to. Trochu s obavami jsem očekával, jak mě táta potrestá, jestli mě ještě vůbec někdy pustí na počítač.

Táta mi řekl, abych vstal. Stoupl jsem si, ohnul mě přes koleno a dal mi rukou asi deset ran na zadek. Pak mi řekl, že doufá, že si z toho vezmu aspoň ponaučení. Šel jsem do svého pokoje a byl jsem rád, že to takhle dopadlo. Výprask jsem čekal větší. Ocenil jsem na tátovi, že mi dal jen rukou. Byla to jenom výstraha. Ostatně od té doby, co máme novou třídní, tedy od páté třídy, mě táta nebil. Vydržel jsem to tedy přes dva roky. Ve čtvrté třídě jsem dostával od táty průměrně jednou měsíčně, naposledy za třídní důtku, kterou jsem dostal na konci roku ve čtvrté třídě.

Táta mi počítač nezakázal. Přesto jsem se radši druhý den zeptal, jestli si ho můžu pustit. Táta přikývl. Od kluků byl pár dní pokoj. Rychle se rozkřiklo, co mi někdo provedl a nikdo si netroufl mi říct, abych ho vzal na počítač. Asi po třech dnech to chtěl Pepík, ale rázně jsem mu řekl, že ne. Přemýšlel jsem o tom, co mi říkal na začátku táta. Měl pravdu. Bral jsem na počítač všechny kluky i ty, kteří se mnou před tím vůbec nekamarádili a které jsem neznal. Navíc tohle musel někdo udělat schválně, protože zrušil oba disky - D i E. Takže se tam vetřel někdo, kdo se mi chtěl za něco pomstít a takhle to udělal. Teď už budu brát na počítač jenom kamarády. Z klubů střediska věřím všem, z kluků z naší třídy mimo Pepy a Jardy věřím taky všem. Z béčka věřím Ríšovi a ještě asi pěti klukům, kteří se mnou aspoň trochu kamarádili ještě před tím, než táta koupil počítač. Jinak věřím ještě pár starším klukům, jako například Erikovi.

Přemýšlel jsem i o Pepíkovi a Jardovi. Občas je na počítač taky vezmu, ale budu si je hlídat. Myslím, že ani by tohle neudělali, ale člověk nikdy neví. A pokud s nima budu ve válečném stavu, budou mít smůlu, protože nebudu riskovat, že by se mi mstili prostřednictvím počítače a budu mít i záminku je odmítnout.

Táta dal o týden později na počítač FILE PROTECT. To je program, který zabezpečuje data na počítači. Mě tam založil konto s jménem Martin, kam mi dal heslo, na kterém jsme se dohodli. Další konto nazval hry s heslem GAME, což je anglicky hry. Konto Hry umožňuje hrát jenom hry a na počítači se nedá prakticky nic zapsat a tedy z něj ani nic smazat. Táta my vysvětlil, že hru by sice vymazat šly, ale s tím se nedá nic dělat, protože některé hry mají soubory, do kterých si samy zapisují a tak do nich zápis zakázat nelze. Všechny hry máme ale zaarchivovány, takže by se nic nestalo, kdyby je někdo smazal.

V mém kontě Martin se toho dá dělat víc. Můžu hrát hry, spouštět FoxPro, Turbo Pascal, Basic, textový editor a další drobné programy. Některé tátovy programy můžu číst, takže se můžu i něčemu přiučit odkoukáním. Své konto má i máma a táta má konto jako správce systému, takže může ke všem. Hry jsou navíc časově omezené, takže v osm večer se vypnou. Dýl rodiče nechtějí, aby tu nikdo z kluků byl. Později ještě táto otevřel jedno konto Slávek, kde si může Slávek zkoušet programovat. Má přístupné FoxPro, Basic, Turbo Pascal a textový editor. Heslo si vybral sám.

První kluky jsem pustil na počítač až po čtrnácti dnech od toho průšvihu. Táta mi sice už po týdnu řekl, že mi nezakázal kluky brát na počítač, ale že si mám rozmyslet, koho si přivedu. Věděl jsem to, ale chtěl jsem kluky vytrestat, i když to odnesli i nevinní. Po čtrnácti dnech jsem ale vzal jen nejlepší kamarády a takový Jarda s Pepíkem si počkali přes měsíc a někteří kluci už neměli šanci vůbec.

Pár kluků z vyšších tříd mělo taky zájem, ale já jim nevyhověl. Dva osmáci se se mnou skamarádili, ale stejně si počkali. Jeden z nich měl zájem o programování a druhý o hry. Oba ale byli trpěliví a tak se dočkali. Bylo mi jasné, že se se mnou začali kamarádit kvůli počítači, ale šlo o to, jestli je to jenom kvůli počítači. To bych se na ně totiž vykašlal. Pár takových kluků bylo, ale když jsem je nevzal na počítač hned, tak se na mě vykašlali.

Na počítači si zahrála i Martina. Přišla mě vyzpovídat kvůli svojí diplomce. Zalíbila se jí moje placka. Ta se ostatně líbí více lidem. Jeden mladík mě třeba zastavil jednou na ulici a řekl mi: "Nazdar chlapče, nerad tě ruším v tvém dospívání, ale nevíš, kde je Nerudova ulice? Tak jsem mu to vysvětlil. Poděkoval mi a popřál mi nerušené dospívání. Říkal to tak, že jsem se tomu musel smát.