O pracovní výchově jsem začal pracovat na hvězdici, abych ji měl na naši vícedenní výpravu. Zrovna jsme dělali s plechem, tak jsem zabavil větší zbytek. V nestřežené chvíli jsem se pak dostal k velkým pákovým nůžkám a začal jsem hvězdici vystřihovat. Jenže mě přistihl učitel a bylo zle. Na pákových nůžkách totiž máme zakázáno stříhat, abysme si neustřihli prsty. Navíc ten můj plech nebyl zas takový zbytek. Ale učitelovi hlavně vadily ty nůžky. Nebyla s ním vůbec řeč, ani že by mi půjčil ruční nůžky na plech, abych si to dodělal, třeba i o přestávce. Plech mi zabavil a ještě jsem dostal zle vypadající poznámku - svévolné hrubé porušení bezpečnosti práce v dílně. Tak teď byla ohrožena i moje účast na vícedenní výpravě.
Nejhorší je, že hvězdice potřebujeme. Kluci už mají taky plechy. Každý si vzal dva. Čekají až na přestávku. Neodešli s ostatními na chodbu, ale schovali se za lavice. Zůstal jsem tu s nima. Učitel zamkl dílnu a měli jsme deset minut na práci. Udělali jsme čtyři hvězdice, jedna je pro Kubu, který nemá možnost si ji udělat, protože chodí teprve do čtvrté třídy a nemá dílny.
Při příchodu měl ale učitel podezření a Honzu s Pavlem objevil. Já byl schovaný u dveří, tak jsem nepozorovaně vyběhl z dílny a zase jsem se vrátil, jako že jdu pozdě. Uvědomil jsem si, jaký bych měl průšvih, kdyby mě tu učitel nachytal. Dopadl bych určitě hůř než Pavel s Honzou. Ti šli po hodině s učitelem za třídní a dostali za to třídní důtku. Dělal jsem, že jdu ze záchodu. Byl jsem asi dost zelený strachem a tak to vypadalo věrohodně. Učitel mě nechal nadýchat u otevřeného okna čerstvého vzduchu a řekl mi, že mám štěstí, že v tom tentokrát nejedu, protože by se mi postaral o dvojku z chování. To by byl můj konec. Bylo by po výpravě, po spacáku, který mi táta slíbil koupit a ještě by mě neminul tátův řemen.
Výprava teď byla stejně ohrožena, protože já mám dost nepříjemnou poznámku a Pavel s Honzou dokonce třídní důtky. Moji poznámku viděla první máma a výpravu mi zakázala. Táta nad poznámkou kroutil hlavou. Musel jsem říct, jak to bylo. Pouze jsem neřekl, že jsem vyráběl hvězdici, ale řekl jsem, že jsem dělal znak klubu. Zkoušel jsem tátu obměkčit, ale řekl mi, že jsem slyšel, co řekla máma. Šel jsem tedy zdrcen do svého pokoje. Tak tohle se asi neuleží. Jsou na to jenom dva dny a to je málo.
Večer jsem zaslechl, jak si o tom táta s mámou povídají. Táta říkal, že je rád, že teď jsem v tom klubu a že neví, jestli to není moc tvrdý trest. Máma připustila, že mě to hrozně sebralo a že je vidět, že mě to mrzí.
Táta navrhl podmínečné odpuštění. Máma souhlasila. Táta to zakončil tím, že si mě ale doposledka vychutná.
Ve čtvrtek jsem byl ve škole nejvzornějším žákem. Podepsanou poznámku jsem ukázal učiteli pracovní výchovy a omluvil jsem se mu. Pavel s Honzou třídní důtky podepsané nemají. Dostali termín do zítřka. Slíbili, že ano, ale vědí, že to musí natáhnout až do konce týdne. Jenže třídní jim slíbila, že jestli to zítra nepřinesou podepsané, že rodičům zatelefonuje. Takže je to špatné.
Domů jsem přinesl pochvalu od třídní za aktivitu a tři jedničky. Táta se nepozorovaně usmíval, jak se snažím, ale neřekl nic. Vynesl jsem koš, vyluxoval jsem a pomáhal jsem, jak jsem mohl. Po večeři si mě táta zavolal a řekl mi, že se s mámou dohodli, že mě na výpravu pustí podmínečně. Příští týden nesmím přinést ani jednu poznámku. To jsem slíbil. I jsem souhlasil s tím, že pokud to nesplním, dostanu od táty výprask. Hlavně, že mám povolenu výpravu. Ten výprask bych už vydržel, ale jak se znám, tak to ve škole vyžehlím tak, že poznámka nebude.
V pátek Pavel s Honzou trnuli, co řekne třídní. Teď jim nezbude, než říct pravdu a zkusit jestli se smiluje a nebude jim chtít výpravu pokazit. Jistá šance je. Naše třídní je celkem dobrá a klukům by mohlo pomoct to, kdyby jí vše řekli na rovinu. Do pondělka by snad mohla počkat a nevolat rodičům. Kdyby se zase vymlouvali, že zapomněli, bylo by to už nápadné a třídní by asi rodičům opravdu volala. Třídní jsme měli třetí hodinu, nepřišla. Suplovalo se. Třídní je nemocná. Pavlovi s Honzou spadl kámen ze srdce.
Konečně jsme se dočkali naší vícedenní výpravy. Jeli jsme v plném počtu, protože Honza tentokrát neměl zápas. Jirka s námi nepojede, ale kvůli rodičům řekl, že jede. Místo toho si vyrazí sám s Lenkou. Pojede s námi kus stejným vlakem, takže to bude i dostatečně věrohodné, kdyby někoho z nás šli rodiče vyprovodit.
Sháněli jsme stany a spacáky. Mirek stan i spacák má. S ním bude spát Milan, který má také obojí, ale jeho stan si vzal Jirka. Já stan mám a spacák mi táta půjčil svůj s tím, že když budu mít slušné vysvědčení, že mi ho koupí. Honza má spacák a spát bude se mnou. Má i stan, ale ten půjčí Pavlovi a Kubovi. Ti mají dost starostí sehnat spacáky.
Ve čtvrtek po večeři jsem si balil věci na výpravu. Bylo toho hodně. Máma mi chtěla zabalit, ale řekl jsem, že si zabalím sám. Máma tedy aspoň dohlížela, abych si něco nezapomněl a táta pomáhal a radil, jak co nejlépe narovnat. Šatů jsem si moc nebral. Na sebe si vezmu džíny a do batohu jsem teda zabalil krátké kalhoty, tričko, tepláky, trenýrky, ponožky a svetr. Batoh byl lehčí, než jsem čekal, přestože v něm byl stan a spacák. Táta mi ještě pomohl upevnit karimatku. Od rodičů jsem dostal na vlak a padesát korun na útratu. Táta mi řekl, že nebýt té poznámky, dal by mi stovku.
S klukama jsme se sešli na náměstí. Byl tam i Jirka s Lenkou. Kubu doprovodili rodiče. Já s Honzou jsme přišli sami, Mirek s Milanem pochopitelně taky. Pavla vyprovázel táta. Kubův táta s námi jel až na nádraží. Jirka s Lenkou jeli stejným vlakem jako my, ale vystoupili o tři stanice dřív.
Cestou jsme se bavili o tom, jak probíhaly přípravy na výpravu. Vyprávěl jsem klukům, jak mě táta vychutnával a že mám podmínku pro příští týden. Přestože mě to navíc stálo padesát korun, uznal jsem, že Pavel s Honzou jsou na tom hůř. Oba totiž vědí, že v neděli pro ně není úniku před pořádným výpraskem za třídní důtku. Já ho mám jenom podmíněně a s největší pravděpodobností ho vůbec nedostanu. Jediní, kdo neměli vůbec problémy jsou Kuba, Mirek a Milan.
Cesta ve vlaku rychle utíkala. Hráli jsme karty. Nejdřív jsme hráli Prší s tím, že poražený si vždycky sejmul kolika kartami a kolik ran dostane od vítěze přes prsty. Pak ale dával Milan dvěma kartama mě a karty zlomil. Nedal si říct, že jedna a dvě karty se odpouštějí. Pavel, kterého karty byly, je už nechtěl půjčit. Tak to Milan obměnil, že se snímalo, kolik ran dostane poražený prstama přes zadek. S tím Pavel souhlasil a půjčil karty na další hru. Před tím ještě Milan zkoušel, jestli bych nepůjčil karty já, ale já jsem si je taky nechtěl nechat zlomit.
Když už pár kluků, kteří prohráli několikrát za sebou, nechtělo hrát, začal jsem hrát s Milanem a Mirkem Mariáš. Kluci mě ho učili, protože jsem ho neuměl a chtěl jsem se ho naučit. Nehráli jsme o nic. Hráli jsme s mými kartami a zbylí kluci hráli Dudáka. Celkem jsem Mariáš chápal a po několika otevřených hrách jsem aspoň pochopil pravidla, takže jsem nedělal renonci. Sice jsem prohrával, ale o nic jsme nehráli, tak mi to tolik nevadilo.
Byli jsme na místě. Vystoupili jsme z vlaku a šli jsme asi tři kilometry. Našli jsme pěkné místo na louce u lesa. Kousek byl potok a na druhou stranu byla i studánka s pitnou vodou. Postavili jsme stany a zabydleli jsme se. Honza s Pavlem se převlékli do tepláků a triček. Vzal jsem si taky tričko. Kuba si vzal krátké kalhoty a vyhrnul si rukávy u klubové košile, kterou si na sobě nechal. Mirek zůstal v maskáčích i košili, Milan si stejně jako já nechal džíny a vzal si tričko. Chvíli jsme házeli hvězdicemi a pak jsme šli na dříví. Bylo ho tu kolem dost, tak jsme si ho nanosili celkem slušné zásoby.
Honza s sebou vzal UFO talíř z umělé hmoty. Tím jsme si chvíli házeli. Potom jsme rozdělali oheň a vařili večeři. Po ní jsme vyrazili pro pivo. Šel Milan, Mirek, Pavel a já. Honza s Kubou zůstali u stanů. Milan si koupil deset piv a flašku vína. Mirek si koupil piv pět, já a Pavel po třech a dvě jsme koupili Honzovi a jedno Kubovi. Ještě jsme koupili dvě láhve vína a několik krabiček cigaret. Koupili jsme i sirky, i když Milan i Mirek mají zapalovače. Oheň se totiž zapaluje líp sirkami a taky pro nás ostatní.
Milan si dal hned po příchodu jedno pivo, my si je schovali až na večer k ohni. Chvíli jsme hráli roztahovanou a pak ještě Mariáš. Milan chtěl hrát o peníze, ale já jsem odmítl, tak jsme hráli jen tak. Asi v osm jsme zapálili oheň. Opekli jsme si vuřty a k nim jsme si dali pivo. Pak jsme si povídali vtipy, pochopitelně ne obyčejné. Popíjeli jsme pivo a všichni mimo Honzy kouřili. Naplánoval jsem si pět cigaret. Koupil jsem si totiž jednu krabičku a chci ji tady dokouřit, abych ji nenesl domů. Nevím, co by se dělo, kdyby ji u mě náhodou rodiče našli.
Milan zapaloval skoro jednu cigaretu od druhé a do půlnoci vykouřil skoro celou krabičku. Před jedenáctou hodinou otevřel Milan láhev vína. Nechali jsme ji několikrát kolovat a do půlnoci byla prázdná. Před půlnocí usnul Kuba a tak jsme ho s Pavlem a Honzou odnesli do stanu. Před jednou šel spát i Pavel a krátce po něm i Honza a já. Milan s Mirkem ještě chvíli seděli u ohně a pak šli taky spát.
V sobotu jsme vstali až v deset. Udělali jsme snídani. Mirek šel připravit velkou stopovací hru. My jsme zatím hráli s míčem, který tu měl Honza, házeli hvězdicemi, šipkami a noži a hráli roztahovanou. Mirek se vrátil až před obědem. Uvařili jsme oběd, po němž jsme si zase dali pivo a pár cigaret. Asi hodinu jsme hráli karty a pak jsme vyrazili na stopovací hru. Mirek si tentokrát pomáhal i fáborkami, na stromech byly vzkazy na čtvrtkách a bylo to parádně dlouhé. Trvalo nám to asi dvě hodiny. Po návratu jsme se šli vykoupat do potoka. Bylo tam vody po pás, takže se tam dalo i plavat.
Když jsme vylezli z vody, tak jsme se utřeli a oblékli. Přes den jsem byl v krátkých kalhotách, teď jsem si ale zase už vzal džíny a rovnou klubovou košili, abych byl u táboráku v plné parádě. Uvařili jsme večeři, pak jsme si zase dali pivo a pár cigaret. Trochu jsme doplnili zásoby dříví. Do osmi jsme ještě hráli karty a házeli hvězdicemi. V osm jsme zasedli k ohni. Mirek vyhodnotil závod, který jsem vyhrál. Pak jsme si chvíli povídali, jak je to bezva takhle sami tábořit a moc si dělat, co chceme. Hráli jsme různé hry. Začali jsme hrou BUM, tentokrát do 100 s tím, že za chybu se dával fand. Ty se pak vykupovaly různými úkoly. Jeden úkol inspiroval Mirka, že jsme vykupování fandů zastavili a udělali jsme si noční bojovku. S baterkami jsme šli každý sám první úsek terénního závodu. Tam se měl každý podepsat na čtvrtku. Zítra se podpisy zkontrolují. Nakonec ale šel jako poslední Milan a čtvrtku prostě přinesl. Úkol splnili všichni.
V deset jsme otevřeli víno a pokračovali ve vykupování fandů. Naštěstí jich tam moc nemám, jenom dva. Za jeden jsem musel zazpívat písničku a za druhý předvést jeptišku. Honza například musel přeplavat potok. Po vykoupení posledního fandu odpálil Milan pár dělobuchů a jednu raketu. Pak jsme si zase povídali, pili víno a kouřili. Zase přišly na řadu vtipy. Milan otevřel poslední láhev vína. Ta už ubývala pomaleji, protože někteří z nás jsme už pili méně, abysme se neopili. Milan nás povzbuzoval k pití a nechával kolovat láhev vína. Byli jsme ve veselé náladě. Milan odpálil ještě pár dělobuchů a další rachejtli. Já jsem za tenhle večer vykouřil asi deset cigaret.
Když jsme kolem půlnoci dopili víno, Milan vytáhl malou láhev vodky. Tou ale moc neuspěl, protože nám nechutnala. Milan pil, Mirek taky, ale málo a šklebil se u toho. Já se napil jednou a to mi stačilo. Jednou se napili i Pavel a Honza. Kuba to vyplivl. Mirek už byl natolik opilý, že se nekontroloval. Já jsem byl možná taky už schopný čehokoliv, ale vodka mi naštěstí tak nechutnala, že jsem ji nepil. Mirek pil a za chvíli zvracel. Honza stačil sotva uhnout, aby ho Mirek nepoblil.
Kuba šel v jednu spát, Pavel asi hodinu po něm. Pak se poblil i Milan, který v té době už pil sám. Mirek usnul u ohně. Byla teplá noc a tak jsme se s Honzou dohodli, že budeme spát u ohně. Dali jsme si tam karimatky a spacáky. Zalezl jsem do spacáku v džínách a jak jsem ráno zjistil, tak i v botech. Honza se vyzul, taky se nepřevlékl a spal v klubové košili a v teplácích, jak byl u ohně. Chvíli jsme přikládali a pak jsme usnuli.
Probudili jsme se asi v pět a bylo nám chladno. Oheň už vyhasl. Tak jsme zalezli do stanu. Zul jsem si při tom boty. Podruhé jsem se probudil až v deset. Mirek ještě spal u ohniště jako dřevo. Milan se taky přestěhoval do stanu. Kolem ohniště to nevypadalo pěkně, bylo tu nazvraceno. Kolem byly poházené láhve od piva a vína, dost jich bylo rozbitých. Nad ohništěm byly opálené větve. Matně jsem si vzpomněl, že jsme se snažili udělat co nejvyšší oheň. Pak jsme vyřezávali svoje monogramy do stromů. Na to si ale už vůbec nepamatuju. Mimo Kuby jsme tu byli všichni.
Šli jsme s Honzou na dříví, přidali se k nám Pavel a Kuba. Nachystali jsme oheň a uvařili jsme. Mirek vstal až k obědu, ale nejedl. Nebylo mu dobře a zalezl do stanu. Milan dopil po obědě poslední pivo a chvíli kouřil. Dokouřil jsem dvě poslední cigarety. Milan pak odpálil asi deset dělobuchů, Pavel, Honza, Kuba a já jsme si taky odpálili každý jeden.
Chystali jsme se balit. Zhruba za dvě hodiny musíme vyrazit na vlak. S Honzou jsme vyndali věci ze stanu a začali jsme balit. Na louku přišel asi padesátiletý muž. Ptal se, kde máme vedoucího. Milan řekl, že on je náčelníkem klubu. Muž se ptal, jestli máme dovoleno tady tábořit. Milan zalhal, že jo.
"A to jste prasata, nebo co? Co ten bordel?"
Milan nad tím mávl rukou. Muž si všimnul opáleného stromu, pořezaných kmenů stromů a plechovek, střepů a papírů, které se válely všude kolem. Vynadal nám, že jsme tu v noci odpalovali dělobuchy a že ničíme přírodu.
"Nějaká chemička v Ústí ničí přírodu daleko víc a nikomu to nevadí", řekl posměšně Milan.
"A to jseš jejich vedoucí?", zeptal se muž.
"Náčelník, to je víc!", řekl Milan.
Tím muže naštval. Odepnul kožený pásek, přehnul Milana přes koleno, otočil si ho zadkem k nám, abysme na to dobře viděli a dal Milanovi pořádný výprask. Milan zalezl se slzami v očích do stanu. Napjatě jsme čekali, co bude dál, jestli to skončí jedním výpraskem náčelníkovi nebo jestli dojde i na nás.
"Tak kdo dál?", zeptal se muž a bylo jasné, že dojde i na nás. Bylo napjaté ticho. Pokus o útěk by asi moc šancí neměl, protože tu máme věci. Pavel se rozhlédl kolem, podíval se na opálený strom, na pořezané kmeny a odpadky kolem a šel. Pomalu došel až k mužovi. Nechal se od něj přehnout přes koleno a dostal řemenem. Byl to podstatně menší výprask, než jaký dostal Milan. Pavel ani nepípl. Hned po něm vykročil Kuba. I on dostal mírný výprask. Sotva muž Kubu pustil, šel Honza. Měl jsem na kluky vztek, že jsou takoví měkcí. Já sice neuteču, ostatně sám bych neměl šanci, ale nechám ho, ať si dojde on ke mě. Přece si nepůjdu sám pro výprask.
Honza dostal a muž ho pustil. Čekal, že teď půjdu já. Chvíli jsme oba stáli a dívali se na sebe. Muž šel ke mě a přehnul mě přes koleno. Nebránil jsem se, nemělo by to stejně cenu. Chvíli na to jsem dostal dost velký výprask, určitě větší než Pavel, Honza a Kuba. Sice jsem to přijal mlčky, ale měl jsem toho dost. Pořádně to pálilo.
Mirek zůstal zalezlý ve stanu, takže muž o něm nevěděl. Řekl nám, ať to koukáme uklidit, že se sem ještě dneska přijde podívat. Odešel. Pavel, Honza a Kuba začali sbírat papírky. Řekl jsem, že já nic sbírat nebudu. Měl jsem vztek, že jsem dostal větší výprask než kluci. Ti to věděli a tak sbírali a nic neřekli.
Pokračoval jsem v balení. Po chvíli mi to nedalo a řekl jsem, že po sobě si uklidím. Sebral jsem pár plechovek a svoje papírky. Ty jsem zakopal. Pak jsem sebral i pár vajglů, které jsem hodil do ohně. Sebral jsem jich deset, víc jsem jich tu určitě nepohodil, protože když jsem byl střízlivý, tak jsem je házel do ohně. Sebral jsem i svoje flašky od piva a jednu od vína. Pak jsem pokračoval v balení.
Mirek klukům taky trochu pomohl s úklidem, ale brzo šel zase pokračovat v balení. Zabalil jsem si věci. Po mě si balil Honza. Pak jsme společně složili stan. Přibalil jsem ho do baťohu a měl jsem sbaleno. Honza také dobalil, na cestu si nechal krátké kalhoty. Pavel s Kubou vše zabalili, složili stan a teprve pak svlékli tepláky a oblékli se na cestu. Pavel si vzal džíny a Kuba krátké kalhoty. Poslední dobalili Mirek s Milanem. Ti se nepřevlékli a zůstali tak, jak byli, tedy Mirek v maskáčích a košili a Milan v džínách a košili.
Konečně jsme měli všichni zabaleno. Pavel, Honza a Kuba ještě sbírali nějaké papírky, vajgly a střepy. Já už do toho chuť neměl. Proč bych měl ten bordel uklízet, když už jsem za něj dostal výprask. A ten dědek, jestli přijde, tak přijde stejně až už budeme pryč.
Vyrazili jsme na vlak. Na nádraží jsme vrátili láhve, koupili jsme si lístky a za chvíli tu byl vlak. Bavili jsme se o poslední noci. Nálada byla nejdřív dost ponurá, ale Mirek ji trochu spravil tím, že to začal brát s humorem. K tomu jsem se přidal i já a Milan. Ten toho ve vlaku moc nenaseděl. Já na tom byl líp a ostatní kluci už o nějakém výprasku ani nevěděli. Nakonec se Kuba prořekl, že ví zajímavé věci, které ale radši nebude říkat. Kuba totiž jediný si pamatoval všechno až do doby, než odešel spát. A i pak ještě něco vnímal ze stanu než usnul.
Začali jsme na Kubu naléhat, ať mluví. Mě totiž zajímalo, kdo pořezal ty stromy, tedy spíš koho to byl nápad, protože monogramy jsme tam měli všichni mimo Kuby a hlavně to, kdo je spálil. Na tohle jsem se totiž vůbec nepamatoval. Kuba se zdráhal, ale nakonec se rozpovídal. Pavel se díval na něco do kalendáře a říkal, že na to nevidí. Honza řekl, ať teda přiloží na oheň, aby bylo víc vidět. Přihodil pár větviček a Pavel přečetl, co potřeboval. Já jsem ale začal taky přikládat. Ptal jsem se Pavla, jestli už vidí. Pavel řekl, že jo. Já se prý pak snažil udělat co největší oheň. Milan se tomu smál, Honza mi řekl, ať neblbnu, že zapálím les. Oheň se tak rozhořel, že se všichni stěhovali o velký kus dál. Okolí ohniště bylo osvětleno asi na deset metrů. Vyndal jsem prý nůž a vyřízl svůj monogram do ohněm osvětleného stromu a vyzval jsem ostatní, aby to udělali taky. Ti se přidali, mimo Kuby, který už byl ve stanu.
Pak jsme zase pili vodku a chvíli na to jsem zvracel. Další okamžiky Kuba neví, protože usínal. Probudil se v okamžiku, kdy jsem prý chtěl skákat přes oheň. Ten byl v tu chvíli ještě slušně vysoký, takže mi to kluci nechtěli dovolit. Kuba pak vylezl ze stanu, aby klukům pomohl. Ti mě prý polili vodou a pak jsem dal pokoj.
Dostal jsem na Kubu vztek a nevěřil jsem mu. Kdyby mě polili, tak bych musel být mokrý. Kuba to vysvětloval tak, že Pavel vylil první kotlík na něho, který mě s Honzou drželi, abych neskočil do ohně. Kluci mě prý potom polili znovu, ale jenom hlavu. Začal jsem se nenápadně zkoumat. Zjistil jsem, že mám vlhký límec a i na koleně džín jsem našel zaschlý flek, který mohl být součástí zvratků. Začal jsem litovat, že jsem na Kubu naléhal, aby vyprávěl. Teď vypadám před klukama jako vyvrhel.
"No a co, i kdyby to byla pravda, tak po Milanovi jsem dostal největší výprask já. A Milan je nejstarší, měl mě napomenout a hlavně mi nenalívat vodku. Takže nevím, o co ti jde", řekl jsem vztekle Kubovi.
"Já to nechtěl vyprávět", bránil se Kuba. "Sám si to chtěl. Ale abys neřekl, že jsem proti tobě zaujatý, tak ty vajgly si nemusel sbírat vůbec, protože já jsem tě neviděl hodit vajgla jinam, než do ohně. A to i když jsi už byl tak opilý, žes nevěděl, co dělá?."
"Já bych toho už nechal", řekl Mirek. "Je to naše kolektivní dílo. Martin sice vyváděl, ale my ho v tom vlastně podporovali. Vlastně ho napomenul jenom Honza. Do stromu jsme ale šli řezat všichni mimo Kuby. Takže si nemáme co vyčítat."
"Rozum měl mít hlavně Milan. Úplně stačilo Martinovi nenalívat. Martin to nechtěl, jenže pak už nevěděl, co dělá a pil i vodku", řekl Kuba.
"Tak nakonec za to můžu já", ohradil se Milan.
"Jseč náčelník klubu a měl bys mít z nás nejvíc rozumu, protože jseš nejstarší", řekl Honza.
"Já bych to nerozebíral", řekl Mirek. "Hlavně za to může alkohol. Střízliví bysme nikdy takovýhle bordel neudělali."
"Můžeme být rádi, že to dopadlo takhle a že se nic nestalo", řekl Pavel. "Martin se mohl pořádně popálit."
"No vidíte, tak co chcete", ohradil se Milan. "Nakonec jsem to zvládl, že se nic nestalo."
Všiml jsem si, že se Kuba ušklíbl, ale mlčel. Bylo mi jasné, že něco ví. Ten, kdo mi začal bránit v skákání asi nebyl Milan. Docela mě zajímalo, kdo to byl, ale mlčel jsem. Když šel Kuba na záchod, vyšel jsem na chodbičku a když jsme byli sami, tak jsem se ho na to zeptal. Zase se zdráhal. Ujistil jsem ho, že se to ode mě nikdo nedoví. První prý zareagoval Pavel a hned po něm Mirek. Pak zasáhl i Honza, který vytáhl ze stanu i Kubu, aby jim pomohl. Milan se ani nezvedl.
Vrátili jsme se do kupé. Stočil jsem řeč jinam a začali jsme se bavit, kam uděláme příští výpravu. Naplánovali jsme si, že si půjdeme zahrát pinkponk. Pavel s Honzou řekli, že ale nevědí, jak to s nima dneska dopadne. Možná nebudou moct v pondělí kvůli třídní důtce ven.
Nálada se vylepšila. Dojeli jsme na nádraží, vystoupili a jeli jsme domů. Při večeři jsem si vzpomněl na Pavla a Honzu. Jak se jim asi daří. Kéž by jim to hladce prošlo, vždyť mi vlastně včera zachránili život.
