Kapitola dvacátá pátá

Doma měli z vysvědčení radost. Balil jsem si věci na tábor, kam jsem se už těšil. Uvidím zase instruktora Michala. Lukáš, Miloš a Víťa tam jedou taky. Já s Lukášem máme slíbeno, že budeme v oddílu u Jindry.

Vedoucí a instruktoři tu byli stejní jako loni. I Jindrův oddíl měl skoro stejné složení. Ríša s Radkem se chystali vyhrát táborové bodování, tak jsem jim řekl, že jim stejně první místo vyfouknu jako loni. Řekli mi, že letos si na mě dají pozor. Jarda, Vašek, Honza a Zdeněk a s nima Filip tu jsou stejně jako loni. Přibyl k nim půlroční nováček Marek a další čtvrtletý nováček Igor. Takže z kluků neoddílových jsme u Jindry tentokrát jen tři - mimo Lukáše a mě ještě čtvrťák Pavel. Stáňa má zase holky, Ivo a Ilona mají kluky. Dost z nich tu bylo loni, ale jsou tu i noví. Ubytovali jsme se ve stanech. Já jsem ve stanu s Lukášem. Pavel, který je lichý, spí s jedním stejně starým klukem z oddílu Iva. Těch je taky třináct jako nás. Takže letos nespí v stanu nikdo sám.

Druhý den jsme se šli koupat, protože začalo velké vedro. Byl jsem buď ve vodě nebo zalezlý ve stínu. Tyhle vedra mě hrozně ničily. Pokračovaly i další den a byly ještě horší. Protože bylo dost kluků spálených, tak se k vodě nešlo. Našel jsem si v táboře strom, kde byl stín a tam jsem zalezl. Ve stanu se nedalo vůbec vydržet. Pokud jsem nebyl pod mým stromem, tak jsem pil v kuchyni čaj. Jenže ten byl teplý, takže to nebylo ono. Ríša o mě prohlásil, že piju jak prokopnutý. Michal zase řekl, že pod tím stromem ležím jak leklá ryba.

Vedoucí nám udělali poměrně volný program, takže jsme se v tom vedru nemuseli moc hýbat. Někteří kluci po večeři hráli různé hry, ale já čekal až na stín. Pak jsem teprve trochu ožil. Ale moc se neochladilo ani na noc a tak jsem spal venku.

Další den vedra pokračovaly, tak jsme šli dopoledne k vodě. Po obědě byl zase hodně volný program v táboře. Karel si posteskl, že mu vázne celotáborová hra. Vedra trvaly dále. Dopoledne nás čekal terénní závod. Běžel jsem ho jenom v trenýrkách a teniskách. Podařilo se mi vyhrát, druhý byl Miloš a Ríša byl až třetí. Vrátil jsem se úplně propocený, takže jsem si ve stanu převlékl trenýrky. Pak jsem stál v jídelně a pil. Na oběd jsem neměl ani pomyšlení a místo toho jsem pil.

V táboře onemocněl jeden kluk. Zdravotnice Věra ho vzala na zdravotní izolaci do zděné budovy. Protože měl stále vysoké teploty, zavolala k němu nakonec doktorku. Ta přijela asi za dvě hodiny sanitkou a předepsala mu nějaké prášky.

Bylo stále vedro, takže jsem opět místo oběda jen pil. Věra měla obavy, jestli mi něco není a svěřila se té doktorce. Ta se na mě teda podívala a prohlédla mě. Byla docela milá a usmívala se na mě. Řekla Věře, že nemusí mít obavy, že jsem úplně zdravý. Pochválila mi moje svaly. Od doby, co jsem začal plnit Modrý život a každý den ráno cvičím, jsem silnější. V rámci rozcvičky dělám každý den ráno třicet kliků.

Doktorka řekla, že potřebuju hodně pít, pokud možno chlazené nápoje. Zeptala se mě, kolikrát denně chodím na malou. Řekl jsem, že jednou až dvakrát. Řekla mi, abych víc pil. Kluci, kteří byli kousek vedle, se začali smát. Řekli doktorce, že vždycky vypiju půlku hrnce čaje a až druhou půlku nechám zbytku tábora. Trochu to sice přehnali, ale mysleli to z legrace. Doktorka řekla, že potřebuju ještě více tekutin. Pak se bavila s Věrou o tom, že čaj nám zteplá a moc nás neosvěží. V budově je sice lednice, ale čaj se v ní dá těžko chladit. Limonády jsou drahé a táborový rozpočet by na ně nestačil.

Navrhl jsem, že by se teda mohly prodávat. Já třeba od rodičů peníze mám a na limonády by mi klidně poslali další. Věře se tenhle nápad zalíbil. A tak od dalšího dne, kdo měl peníze, si mohl místo čaje koupit limonádu. Jednou denně po obědě jsme dostávali z táborových peněz chlazenou sodovku.

Doktorka ještě řekla Věře, aby mě k jídlu nenutila, ať jím, když budu mít hlad. Řekla ještě, že snáším ty vedra hůř než ostatní, tak že se musím trochu šetřit. Věra řekla, že teda řekne vedoucím, aby mě víc tolerovali a do ničeho nenutili, hlavně na sluníčko. Řekla, že sám cítím, že potřebuju stín a proto se sluníčku vyhýbám.

Začala etapa celotáborové hry. Bylo pořád horko, tak se mě Jindra zeptal, jestli na ni chci. Pochopitelně jsem chtěl, protože etapu si nemůžu nechat ujít. Po značkách jsme hledali deník. Bylo to v lese, kde na nás sluníčko nesvítilo, ale já se stejně potil. Deník jsme našli a vrátili jsme se do tábora. Vypil jsem dvě limonády. Ríša říkal, že slyšel, jak to syčelo. Další dvě limonády jsem vypil místo večeře. Věra měla starost, protože jsem dnes ani nevečeřel. V noci jsem ale hlad dostal, ale noční hlídka mě nedovolila se jít do jídelny najíst. Ještě mě nahlásili Karlovi, že jsem chtěl v noci do jídelny. Věra řekla, že to byla chyba a poučila další hlídky, že v těhle vedrech, když bude mít někdo v noci hlad nebo žízeň, že se může jít najíst nebo napít i v noci. To pomohlo hlavně mě, protože já v noci občas chodil pít. Jíst jsem chodil, pokud byl odpoledne závod. To jsem se totiž zapotil a místo večeře jsem jenom pil. V noci jsem pak pochopitelně dostal hlad. V kuchyni jsem dostal chleba s máslem, který jsem si posolil. Tak mi to víc chutná a Věra mi řekla, že to dělám dobře, protože sůl potřebuju, když se tolik potím.

Začala táborová olympiáda. Protože bylo ale děsný vedro, tak se dnes dělala jenom střelba ze vzduchovky a turnaj v šachu. To se ale dalo zvládnout. Pingpong se naštěstí odložil, protože na stoly svítilo slunce. Sice bych hrál, ale asi bych prohrál. Hrál jsem ve stínu šachy a vedl jsem si dobře. Jeden z kluků nechtěl hrát ve stínu. Arthur, který měl šachy na starosti, rozhodl, že on se musí přizpůsobit mě, protože já na slunce nemůžu ze zdravotních důvodů.

Nevím, proč to ten kluk dělal, jestli si myslel, že mu ten zápas vzdám nebo, že by mě na sluníčku porazil. Hrál tak mizerně, že jsem mu mohl klidně dát šustrmat. Jenže na to já nehraju, protože kdyby to uměl, by se mi to mohlo vymstít. Dal jsem mu mat asi desátým tahem.

Porazil jsem i Ríšu a Radka a tak jsem se zase dostal do čela táborového bodování, kam se na čas přede mě dostal Ríša. Šachy se hrály celé dopoledne a tak se ten den dohrály. Podařilo se mi turnaj bez porážky vyhrát. Nejvíc práce jsem měl s o rok mladším Radkem. Bylo to hrozně těsné. Radek nakonec skončil druhý. Pak jsme spolu hráli v průběhu tábora ještě šestkrát a bylo to 3:3, tedy i s tímhle zápasem 4:3 pro mě. Takže to bylo docela štěstí, že jsem vyhrál zrovna v turnaji.

V pátek bylo snad největší vedro. Dopoledne jsme se šli koupat, ale voda byla tak teplá, že mě ani pořádně neosvěžila. Neměl jsem tu lednici se studenýma limonádama, tak mi tu moc dobře nebylo. I stínu tu bylo málo, takže jsem měl problémy se do stínu vůbec dostat. Dvakrát musela klukům domluvit Věra, aby si místo lehu sedli, abych se tam taky vešel, protože nemůžu být na slunci. Mě moc příjemné nebylo, že mi musí Věra takhle pomáhat, protože si rád řeším klukovské věci sám. Tady to ale jinak nešlo. Ivo mi přivezl dvě studené limonády, které ve mě hned zmizely. Další dvě jsem vypil v táboře místo oběda.

Lukáš odpoledne, kdy jsme měli volno pro odpočinek, protože teplota byla ve stínu třiatřicet stupňů, objevil šťavnaté lesní jahody. Lákal mě na ně. Byl jsem ale rád, že ležím ve stínu a moc se mě nechtělo. Lukáš přiznal, že je to v místě, kam se kvůli řece nesmí, ale není to hned u vody. Řekl jsem mu, ať se teda dovolí Karla, že ho tam třeba na jahody pustí.

Karel to Lukášovi dovolil, když tam s nám půjde nějaký velký kluk. Lukáš chtěl, abych tam s ním šel já. Snažil jsem se to Lukášovi vymluvit, že Karel určitě myslel většího kluka než jsem já, jsou tu i kluci o dva roky starší a instruktoři, ti jsou ještě starší. Lukáš se ale Karla zeptal, jestli můžu já a Karel to dovolil. To mě příjemně překvapilo, že má ke mě Karel takovou důvěru. Tak jsem souhlasil a šel jsem, že teda půjdu, ale nejdřív se napiju. Lukáš se mi nabídl, že mi přinese limonádu. Pak mi pomohl vstát a šli jsme.

Pár jahod jsem snědl, ale moc jsem na ně chuť neměl. Spíš bych ještě pil. Lukáš si na jahodách rozkošně pochutnával a já si zalezl do stínu. Za chvíli jsem dole u řeky zaslechl hlasy. Lukáš je slyšel taky. Šli jsme blíž k řece. Dvě holky tam honily malého kluka. Ten před nima utekl až na kámen. Byl to takový dlouhovlasý blonďáček, velký asi jako Lukáš. Holky mu se shora vyhrožovaly a jedna lezla na něj. Kluk chtěl přeskočit na další kámen, ale sklouzl a spadl do vody. Začal sice plavat, ale proti proudu neměl šanci. Nedokázal ani plavat na místě. Začal panikařit a topit se.

"Jdu mu pomoct", řekl Lukáš a už si chtěl zouvat boty.

"Já tam jdu a ty běž rychle do tábora pro pomoc", řekl jsem. Lukášovi se moc nechtělo. Já už zul boty a sundal hodinky.

"Ale makej, nebo tam zůstaneme oba, budu potřebovat pomoc dospělých!"

Lukáš vyběhl a já slezl do vody. Holka, která prve klukovi nadávala, teď byla na měkko a volala na něj: "Péťo, prosím tě, neutop se mi." Byl to její brácha. Pak zase prosila mě, abych ho zachránil. Už jsem byl ve vodě. Byla ledová. V tomhle vedru to byl doslova šok. Rychle jsem se ponořil a vynořil. Bylo to hrozné, ale pak mi už bylo krásně. Začal jsem plavat po proudu za Petrem. Byl už dost daleko. Byl jsem sice brzo ve vodě, protože jsem měl míň svlékání než loni, ale zase jsem se zdržel osmělováním. Jenže to bylo při tomhle obrovském teplotním rozdílu nutné.

Petra jsem doplaval ještě kus nad jezem. Potopil jsem se a podplaval jsem ho. Chytl jsem ho za vlasy a vyplaval jsem. Udělal jsem pár temp po proudu, takže jsem ho měl na zádech a začal jsem se otáčet. Pak už jsem plaval proti proudu. Šlo to velmi pomalu. Snažil jsem se zorientovat, kde jsem, jak daleko je to k místu, kde se dá odpočinout.. Napadlo mě taky, jestli je už Lukáš v táboře a jestli už jde pomoc.

Přetočil jsem se a přendal jsem si Petra do levé ruky. Pravou se mi plavalo líp. Zkusil jsem na Petra mluvit. Odpověděl a tak jsem mu řekl, ať kope nohama. Poslechl. Trochu mi to pomohlo. Odpočinkové místo jsem ale pořád neviděl. Začal jsem mít strach, jestli ho třeba neodplavila voda a nebo jestli není v tom horku tak nízký stav vody, že na tu skálu ani nedosáhnu. Konečně jsem ji zahlédl. To mě dodalo sil a zamířil jsem k ní. Konečně jsme tam byli. Svítilo sem sice slunce, ale já byl z řeky natolik vychlazený, že mi teď ani nevadilo. Za chvíli jsem byl suchý. Vydýchával jsem se a bavil jsem se s Petrem o tom, jestli by uměl se mě chytit za ramena. Mě by se líp plavalo.

Nahoře jsem zaslechl Michala. Ta holka mu řekla, že jsem na skále. Michal pro nás plaval. Za chvíli jsem ho uviděl. Vzal si Petra na záda. Řekl mi, až si odpočinu, ať plavu za nima. Je tu ještě Jakub, který mi poplave naproti.

Vyplaval jsem chvíli po nich. Plavalo se mi líp, měl jsem k dispozici obě ruce, ale proud byl stejně pořádně silný. Zahlédl jsem Jakuba. Doplaval ke mě a ptal se mě, jestli ještě můžu. Řekl jsem, že zatím jo. Plavali jsme vedle sebe. Zeptal jsem se ho, kde jsou vedoucí. Řekl mi, že připravují etapu, ale ať nemluvím a zbytečně se nevysiluju. Plavali jsme mlčky. Šlo to čím dál hůř.

Michal našel další odpočívadlo a volal na nás. Sám tam teď s Petrem odpočíval. Jakub se mě zeptal, jestli tam doplavu. Řekl jsem, že jo. Michal s Petrem nám udělali místo a plavali dál. Zaklesl jsem se za kořen a Jakub se taky ještě vešel. Kořeny tam jsou dva.

Jakub mi řekl, že v táboře byli jenom oni dva instruktoři a ještě instruktor Čenda. Ten ale moc plavat neumí a tak tam hlídá a Lukáš běžel shánět do lesa Karla.

Odpočinul jsem si a navrhl jsem, abysme plavali dál. Jakub souhlasil. Vyplaval jsem teda a Jakub za mnou. Zase to šlo čím dál hůř. Jakub ale plaval vedle mě, takže jsem měl jistotu, že kdybych nemohl, že mě vezme na záda. Zahlédl jsem na břehu Michala. Už jsem sice nemohl, ale řekl jsem si, že musím. Doplaval jsem to. Michal mě pomohl vylézt z vody. Svalil jsem se do trávy a odpočíval jsem. Za chvíli doběhli Karel a Ivo. Chvíli po nich přiběhl Lukáš.

Když jsem se vydýchal, tak jsme spolu s Karlem převedli Petra nahoře po kamenech na druhou stranu k holkám. Ta jeho sestra mi děkovala. Petrovi začala vyhrožovat, že ho za trest ostříhají. Řekl jsem jí, že může být ráda, že má Petr dlouhé vlasy, protože jinak bych ho neměl za co vytáhnout. Divila se tomu. Ptala se, jestli bych ho neuměl táhnout jako Michal. Řekl jsem jí, že jo, ale ne přímo z vody, protože tam by se mě mohl Petr chytit tak, že bych nemohl plavat.

Vrátili jsme se zpátky na náš břeh. Obul jsem si boty, nasadil hodinky a šli jsme zpátky do tábora. Vypil jsem limonádu a lehl jsem si do svého stínu. Usnul jsem. Vzbudil mě až Michal, jestli chci jít na terénní závod. Pochopitelně jsem chtěl. Měl jsem deset minut do startu, takže jsem se stačil probrat a napít. Běželo se mi docela dobře. Byl jsem odpočatý a z té řeky jsem byl celkem osvěžený. Dokonce jsem pár kluků předběhl. Závod jsem vyhrál, druhý byl Ríša a třetí Radek. Upevnil jsem si prvenství v táborovém bodování. Navíc jsem dostal ještě body za vytažení Petra, takže jsem se Ríšovi vzdálil. Trochu mi bylo Ríši líto, protože to bylo mezi náma dost vyrovnané, jenže teď na mě nemá šanci, protože jsem za záchranu Petra dostal padesát bodů. Ríša to ale vzal sportovně, přestože příští rok už může jet na tábor jenom jako instruktor, takže má letos poslední šanci. Dohodli jsme se, že si to teda rozdáme neoficiálně, tedy bez těch padesáti bodů, abysme věděli, kdo je objektivně lepší. Navrhl jsem to já a Ríša byl pro. Vymluvil mi, abych těch padesát bodů odmítl. Ne, že by to Karla naštvalo, ale stejně by mi nevyhověl, protože si je zasloužím.

V sobotu bylo vedro největší a bylo dusno. Byl turnaj v míčových hrách. Ve vybíjené mě brzo vybili. Byl jsem ze sluníčka malátný, až mě Věra poslala do stínu. Sice jsem hrát chtěl, protože šlo o umístění našeho oddílu, ale uznal jsem, že má Věra pravdu. Nebylo mi na slunci dobře. Kluci stejně vyhráli, takže jsem byl rád, že jsem jim nechyběl. Dál se hrál fotbal. Věra mi dovolila být v bráně, protože byla ve stínu. Pak mě ale vystřídal Vašek, který chytá líp. Mě to jde spíš v útoku, jenže to mi Věra nedovolila.

Po obědě, tedy několika limonádách, jsem usnul. Když jsem se probudil, lekl jsem se, jestli jsem nezaspal turnaj v pingpongu. Karel ho ale odložil. Místo toho byla soutěž v uzlování. Skončil jsem druhý za Ríšou. V našem bodovém souboji jsme teď vyrovnaní. Večer byla beseda s horolezcem. Bylo pořád hrozné dusno.

V noci mě vzbudil déšť. Bylo to příjemné. Schoval jsem si akorát do stanu karimatku, na které jsem ležel a zůstal jsem na dešti. Byl nádherně studený. Začala bouřka. Hlídka si na sebe vzala pláštěnku. To mě bylo v dešti krásně. Za chvíli jsem byl celý mokrý. Měl jsem na sobě jenom trenýrky, takže mi to nevadilo. Došel jsem se napít a vrátil jsem se na déšť. Potkal jsem Věru.

"To je něco pro tebe, co?", řekla, když viděla, jak déšť vychutnávám. Přikývl jsem.

"Kéž by se chtělo ochladit", povzdech jsem si.

Déšť ještě zhoustl. Věra se utekla schovat, já zůstal. Do stanu mě zahnaly až kroupy. Ty mi už příjemné nebyly. Koukal jsem se na ně z pootevřeného stanu, jak dopadaly na zem a potom pomalu tály. Moc velké nebyly, ale když na mě začaly padat, příjemné to nebylo.

Skutečně se ochladilo a za chvíli jsem usnul. V neděli jsem se vzbudil a bylo mi krásně. Všem bylo zima, ale mě ne. K snídani jsem snědl čtyři rohlíky. Věra byla spokojená. Dopoledne byla další etapa celotáborové hry. S přehledem jsme ji vyhráli.

Michal mi řekl, že konečně to jsem zase já. Od táty mi přišly poštou peníze na limonády. Zatím jsem tady utratil za limonády asi dvěstěpadesát korun. Tátovi jsem psal o dvě stovky, poslal mi pět set. Takže peněz teď mám dost, protože na tábor mi dal táta pětistovku. Byla to současně odměna za vysvědčení, loni jsem dostal na tábor dvě stovky.

Dopoledne se hrál odložený turnaj v pinkponku. V prvním kole jsem měl toho kluka, co se mnou nechtěl hrát šachy ve stínu. Tak jsem si na něm smlsnul a porazil jsem ho 2:0. Byl jsem ve skvělé formě, navíc jsem se díky Michalovi hodně naučil a tak jsem turnaj vyhrál. Porazil jsem kluky, na které jsem loni neměl.

V noci byla noční bojová hra. Šli jsme lesem a bylo to docela dobré. Nebál jsem se, ale dvakrát jsem se lekl. Sotva bojovka skončila, tak se rozpršelo. Přes noc se tak ochladilo, že pak už jsem se oblékl i já. Vytáhl jsem tepláky a tričko. Táborová hra se rozběhla naplno a nás čekala etapa za etapou. Náš oddíl tady neměl konkurenci. Jindrovi kluci toho znají dost, já s Lukášem jsme je dobře doplnili a zcela rovnocenně jsme mezi ně zapadli. Jako poměrně schopní se ukázali Igor a Pavel, přestože do žádného oddílu ani klubu nechodí. Na druhé pozici se držel oddíl Iva. Ivo tu má oddílových kluků pět, kteří jsou celkem dobří a ty výborně doplňují Miloš s Víťou. Miloš se dostal v táborovém bodování na čtvrté místo.

Druhý týden rychle utíkal. Počasí bylo akorát, ani horko ani zima, některý den bylo tepleji, jiný chladněji, některý den jsme se koupali, jiný jsme sportovali. Na sluníčku se už dalo vydržet. O poledním klidu jsem vyprávěl Michalovi o našem klubu a on mě zas vyprávěl o jejich oddílu.

Program tábora byl nabitý. Skoro každý den byla nějaká soutěž. Vázali jsme obvazy, šifrovali jsme, vázali jsme uzly, čekala nás Kimovka, soutěž ve znalostech přírody, různé soutěže obratnosti, postřehu a rychlosti. S Ríšou jsme se pořád vzájemně trumfovali v naší bodové soutěži.

V třetím týdnu mi přišel poděkovat Petrův táta. Dal mi za to kazeťák. Sice jsem odmítal, ale nenechal se odbýt. Tak jsem ho nakonec přijal. Má i vestavěný mikrofon, tak jsem si nahrál něco u táboráku. Budu mít aspoň památku na tenhle tábor. Jinak už mám vyfocený jeden film a začal jsem druhý.

Měli jsme celodenní výlet. Došli jsme na zříceninu hradu, kde jsme si zahráli spoustu her. Jindra nám tam spolu s Michalem připravil terénní závod. Vyhrál jsem ho těsně před Radkem, Ríša byl třetí. Pak jsme chvíli válčili papírovými míčky.

Tábor se chýlil ke konci. Měli jsme táborový karneval. Šel jsem za kovboje. Soutěž masek vyhrála Marcela, která šla za čarodějnici. Druhý byl Zdeněk, který šel za Indiána. Zajímavá byla antyolympiáda, kde jsme soutěžili ve velice svérázných disciplínách. Předposlední den byl už vyhrazen táborové pouti a přípravě táboráku. To už taky Karel uzavřel bodování, protože vyhodnocení bylo u táboráku. S Ríšou jsme uzavřeli naší bodovací soutěž. O bod jsem vyhrál. Ríša mi uznale řekl, že jsem dobrý. Já byl rád, že jsem táborové bodování vyhrál větším rozdílem, než bylo těch padesát bodů. To znamená, že bych to vyhrál stejně. Aspoň si nemusím vyčítat, že mi k vítězství pomohla náhoda.