13/VIII

Dostal jsem dopis od Petera. Hned jsem šel za Míšou, aby mi ho přeložil. Peter psal, že vzpomíná na naše zážitky v Brně na šlapadlech a že by rád příští prázdniny přijel zase k nám do Československa, ale neví, jestli se mu podaří přesvědčit rodiče. Je to dost daleko a cesta stojí dost peněz. Takže se uvidíme spíš až za dva roky. Taky mi psal, že se začal učit česky. Už mu to trochu jde, ale psát česky si zatím netroufá. Příští dopis mi ale možná už napíše česky.

Ještě mi psal, co dělají s klukama v Anglii a že mě pozdravují Paul, Jack a Ginger. Já mu hned napsal odpověď, kterou mi Míša přeložil do angličtiny. Psal jsem mu, že ho mám na několika fotkách, které jsem si už sám vyvolal. Táta mě a bráchu hned po prázdninách naučil vyvolávat filmy a dělat z nich fotky. Pak jsem napsal o příhodách s Míšovým letadlem. Zmínil jsem se pochopitelně i o Radkovi, který je teď mým nejlepším kamarádem. K dopisu jsem přiložil pět fotek z našeho pobytu v Brně.

Téměř současně s dopisem od Petera mi přišly i dopisy od Pavla Čepičky a od Marka. Ty přišly ob druhý den. Pavel mě zval, abych přijel do Jeníkovic, že tam teď jezdí skoro každou sobotu a neděli na chatu a nebo abych přijel za nima do Benešova. To bych měl ještě blíž. On by prý za mnou do Prahy klidně přijel, kdyby tu měl kde spát. Už se na to i doma ptal a prý by ho pustili. Hned jsem se teda zeptal mámy, jestli by mohl Pavel přespat u nás, kdyby přijel. Máma souhlasila a tak jsem mu hned napsal, aby přijel, že může přespat u nás. Pavel za čtvrnáct dní přijel. Šli jsme mu s bráchou naproti na autobusové nádraží. Pak jsme šli hned za klukama a dohodli jsme se, že já s bráchou budeme střídavě imitovat jeho a on zase střídavě nás. Schválně, kdo na to všechno naletí. Brácha je teď už stejně velký jako já a tedy i jako Pavel, takže jsme byli teď trojice. Ten, kdo nás neznal, by si nás mohl plést všechny tři. Jenže kluci, co znali mě i bráchu dobře, si nás dva nepletli, přestože si jsme dost podobní.

Nejdříve jsme potkali Libora. Brácha se schoval a Pavel se vydával za bráchu. Libor to sežral i s navijákem a když se pak brácha oběvil, byl z toho tak zmatenej, že nevěděl vůbec, kdo je kdo a dokonce chvíli považoval bráchu za mě.

Na Míšu jsme lest obměnili a schoval jsem se já. Míša se taky nachytal, ale hned na to přišel. Velice brzo přišel na to, že to nejsem já, ale Pavel. A od té doby si nás už nepletl vůbec. Velice se potom bavil, jak si nás každý plete. Sám to věděl, ale nikdy nás neprozradil.

Radek nás začal taky brzo rozlišovat, ale bráchu s Pavlem si pletl dost dlouho. Postupně jsme takhle prověřili dost kluků i holek z naší třídy. Z holek mě překvapila Katka, která mě poznala okamžitě a nespletla si mě. Bráchu s Pavlem si sice jednou spletla, ale pak si je už taky nepletla. Taky nás neprozradila a bavila se tím, jak Alena s Janou nikdy nezjistily, kdo z nás je vlastně kdo a v přítomnosti Pavla si mě pletly i s bráchou, přestože normálně nás dva od sebe rozeznaly.

Z kluků se s tím postupně většina vypořádala. Alespoň si nás nepletli, když jsme je úmyslně neklamali, kdežto většina holek si nás pletla i normálně. A nejvíc si nás pletli dospělí, třeba rodiče kamarádů. To se mohl klidně Pavel vydávat za mě nebo za bráchu a oni by nic nepoznali.

Příští týden jsme jeli na chatu, tam jsme teď jezdili pravidelně jednou za čtrnáct dní a další sobotu a neděli jsme jeli s bráchou do Benešova. Rodiče nás po chvíli přemlouvání, při kterém pomohl i Pavel, pustili. Viděli, že Pavla rodiče taky pustili a dokonce samotného, kdežto my jsme dva.

V Benešově jsme měli podobnou zábavu. Já s bráchou jsme se střídavě vydávali za Pavla. Nejdříve jsme narazili na Pavlovu spolužačku Ilonu. Pavel nám o ní dal rychle nutné informace a pak jsem vyrazil z úkrytu do akce. Ilonu jsem normálně pozdravil, jako bych byl Pavel. Ona mi odpověděla a nic nepoznala.

Jako jednotlivci jsme v Benešově oklamali každého mimo Pavlových rodičů. Když jsme šli všichni tři, tak nás už někteří Pavlovi kamarádi rozlišili, teda spíše poznali Pavla, protože mě s bráchou si pletli v Benešově všichni mimo Pavla, dokonce i Pavlovi rodiče. Ti se s tím ale dost brzo vypořádali, ale když jsme je s bráchou chtěli splést, tak se nám to vždycky podařilo.

Pavel nás provedl po Benešově. Ukázal nám, kam chodí do školy a seznámil nás se svýma nejlepšíma kamarádama. Zahráli jsme si tam i pingpong. Sešlo se nás šest a tak jsme hráli každý s každým na dva vítězné sety. Největší práci jsem měl s jedním Pavlovým kamarádem Rosťou, který skončil druhý. První set jsem ho porazil 21:19, v druhém setu jsem prohrál 20:22 a poslední byl nejvyrovnanější. Nakonec jsem ho vyhrál 32:30. Třetí skončil Pavel, který porazil 2:1 bráchu. Ti hráli ve všech setech přes dvacet. První set vyhrál brácha 22:20, v druhém a třetím pak prohrál 21:23 a 22:24. Brácha skončil čtvrtý a to ještě se štěstím.

Za čtrnáct dní přijel zase Pavel do Prahy a za dalších čtrnáct dní jsme jeli zase my do Benešova. Tak to trvalo až do Vánoc a potom zase od února, skoro až do prázdnin. Narušily to akorát pracovní soboty, výlety s Pionýrem a nebo jiné návštěvy.