13/VI

Jeden pátek v říjnu mi Radek řekl, že na Letné pořádají kurzy sebeobrany. Rychle se to rozkřiklo a každý se tam chtěl přihlásit. Jel jsem tam s Míšou a oběma Radky a vyzvedli jsme si tam přihlášky. Kurz bude dvakrát týdně a má končit začátkem června. Zápisné je 500 Kč. Rodiče jsme umluvili, aby nán ta to dali peníze. Tátu jsem ani nemusel moc přemlouvat, protože uznal, že když jsem malej, tak se potřebuju umět o to líp bránit. Proto táta a nakonec ani máma nic nenamítali a přihlášku mi podepsali. Už mi chybělo jen vyjádření školy, které jsem získal hned druhý den. Třídní neměla námitky a doporučila nám to všem mimo Luďka a Lubora. Těm tam napsala, že nedoporučuje přijetí do kurzu, protože rádi ubližují slabším. Nám vzrůstově malým, tedy mně a Míšovi, ale i Radkům, Petrovi, Liborovi, Martinovi a Hynkovi to doporučila. Moc se jí nelíbilo, že se do kurzu hlásí taky Mirek, protože je vzrůstově největší. Byla přesvědčena, že je to pro něj zbytečné, ale protože Mirek nemá žádné průšvihy, tak mu to povolila. Napsala mu, že nemá námitek.

Do kurzu se hlásili i kluci z béčka a céčka. Pavlíček to doporučil všem a Mourková taky všem mimo Igora. Přihlásili se i brácha s Michalem Gazdou, Milan Kracík a ještě nějací sedmáci a z menších kluků Radek Matějka a Martin Klokánek.

Luďka, Lubora a Igora do kurz nepřijali, protože škola doporučila, aby přijati nebyli. Potom jsme si mohli vybrat, kdy nám to časově vyhovuje. Přihlášky a ústřžiky ze složenek od nás vybral takový asi pětadvacetiletý mladý muž v džínách. Ten si nás i rozdělil podle věku a podle toho, kdy kdo mohl. Bylo celkem pět kurů označených písmeny A až E. Většina kluků z naší třídy a i z béčka a céčka jsme chodili do kurzu B. Měli jsme ho v pondělí od tří hodin a ve čtvrtek taky od tří hodin. Sem chodí i brácha s Michalem Gazdou a Martin Klokánek s Radkem Matějkou. Starší kluci, kteří mají odpolední školu i ve čtvrtek, chodí do kurzu A nebo C. Ti co chodí do pionýrského oddílu Rychlá kola musí chodit do kurzu C, který je v pondělí od pěti hodina v pátek od dvou hodin, protože kurz A je ve středu od tří hodin a v pátek od čtyř hodin a náš oddíl Rychlá kola má schůzky ve středu od tří hodin.

Já s Míšou využíváme toho, že jsme malí a vypadáme na míň a jezdíme autobusem a tramvají zadarmo. Revizor by nám totiž nemohl dokázat, že už nám deset let bylo. Radkové to dělali později taky tak. Mirek a další větší kluci si obstarali legitimaci. Občas si totiž vyjeli po Praze i jindy a tak se jim to vyplatí. Já si beru od rodičů peníze na lístek a ty si vždycky schovám. Za měsíc tak mám navíc přes třicet korun a s padesáti korunami, které dostávám měsíčně jako kapesné, to už je celkem dobrá suma peněz.

Na Letnou to je dost daleko. Musíme nejdřív autobusem a pak tramvají. Tak se cestou s klukama různě bavíme, nejčastěji na úkor cestujících. Radek Holub nám většinou pošeptá něco vtipného a my se tomu potom smějeme. Jednou nám pošeptal v autobusu o jedné staré hrbaté paní, že vypadá jako velbloud. My se tomu strašně moc smáli. Nikdo z cestujících by nevěděl, čemu se smějeme, kdyby na ni nezačal Vojta Pechlát pokřikovat velbloud. Já s Míšou jsme seděli a ostatní kluci stáli. Vojta hned řekl Míšovi: „Hele, přistoupil velbloud, pusť ho sednout.“

Paní začala Vojtovi nadávat, že je grázl a že roste pro šibenici a že ona být jeho matkou, tak by mu pořádně nařezala na zadek. Vojta se jenom ušklíbl, protože věděl, že mu nic neudělá. Sotva se držela na nohou. Míša ji pustil sednout. Vojta pokračoval v provokacích: „Jo na zadek, to bych docela potřeboval, zrovna mě nějak svědí.“

My se tomu začali smát. Nesmál se akorát Míša a Radek se tvářil tak, aby nebylo vidět, že se směje, ale smál se taky.

„Takovéhle sprosté děti by byly za mých mladých let v polepšovně“, rozčilovala se paní. Říkala něco o tom, že by si to za jejího dětství děti k dospělým nedovolily, že by za to dostaly hned pořádný výprask na zadek a že nám není nic svaté. Na to se začal Vojta křižovat a dělal, že se modlí. My se náramně bavili a někteří cestující taky. Někteří se zase naopak tvářili pohoršeně, ale nic neříkali. Pak jsme přestupovali na tramvaj a zábava skončila.

Na zpáteční cestě jsme se zase bavili na úkor jedné malé paní, která měla neúměrně krátké nohy. Mohlo jí být asi padesát nebo šedesát a byla ještě menší než já. Vojta začal vykládat svému bráchovi, že asi skákala odněkud z vysoka a zarazila si nohy do těla. My se tomu začali smát a ta paní nám začala nadávat. Bavili jsme se tak dost dlouho, než nás okřikl nějaký asi čtyřicetiletý chlap, který nám řekl, že jsme drzí a abychom přestali, nebo že nám dá pár facek. Vojta přestal a my se už nesmáli. Další stanici jsme vystupovali a když Vojta viděl, že si ten pán sedl na uvolněné místo a tedy nehodlá vystupovat, tak za ním vykřikl: „Takového dědka se budu určitě bát!“ a vyběhl z tramvaje. Ten muž ho musel určitě slyšet, ale nechtěl, aby mu ujela tramvaj a tak za Vojtou neběžel a dělal, že to neslyšel.

Já se při tom ze začátku docela dost bál a tak jsem se nejdříve taky smál jenom tak, aby to nebylo vidět. Když jsem ale viděl, že se už dvakrát Vojtovi nic nestalo, tak muž jsem se tolik nebál a smích jsme už vůbec neskrýval. A asi po třech dnech jsem si troufl situace vtipně komentovat. To například, když jsme si dělali legraci z jednoho slepce. Dvě paní nám začaly nadávat, ale my si z toho nic nedělali a začali jsme si dělat legraci i z nich, jako že je to jejich syn. To začal říkat Vojta a já mu na to řekl, že to nebude syn, ale spíš manžel, když jsou na něj tak hákliví. Kluci se tomu zase náramně smáli a ta jedna paní na mě začala ječet, že jsem hnusnej cynik.

Řidič autbusu se otočil dozadu a řekl té paní, ať tak neřve, že není povinen ji poslouchat. My se tomu začali hodně nahlas smát a on nám řekl, že nás taky není povinen poslouchat a že jestli se nechceme ztišit, tak že si máme vystoupit. Přestali jsme se radši smát a Vojta dělal na tu paní jenom úšklebky. Ten slepý asi třicetiletý muž si nás vůbec nevšímal.

Jednou, když byla v autobuse nuda a nebylo se komu smát, tak jsme zkoušeli stát bez držení a při tom jsme do sebe strkali. Při tom jsem vrazil do jedné staré paní a ta mi začala nadávat, že jsem nevychovaný hulvát a že se neumím chovat v dopravním prostředku. Odsekl jsem jí, ať se stará o sebe, že do mého vychování ji nic není. Ona pak začala ještě s jednou další paní nadávat na dnešní děti a mládež. Vyčetly nám, že máme dlouhé vlasy jako chuligáni a že se dnes nepozná holka od kluka. Řekl jsem jí na to, že se u ní taky nepozná, jestli je ženská nebo chlap, protože má pod nosem kníra. Vojta se tomu začal nahlas smát. Zase bylo o zábavu postaráno. Paní mi nadávala a já jí řekl, ať se nejdříve oholí, než mi bude chtít něco říct. Šel jsem od ní radši kousek dál, protože se začala nebezpečně rozehřívat a mohla by mi v návalu vzteku jednu vrazit. Vystihl jsem to dobře. Odnesl to za mě Martin, kterého praštila. Naštěstí jsme už zase vystupovali. Ještě jsem jí ve dveřích řekl, že doufám, že až s ní příště zase pojedu v autobusu, že bude slušně oholená.

Dalším druhem zábavy bylo, že jsme přepisovali cedulky na kterých byla výzva mladším, aby uvolnili místo starším. Když jsme seděli a přistoupil někdo starší a začal se domáhat, abysme ho pustili sednout, tak jsme ho naschvál nepustili a ještě jsme se mu vysmívali.

Jednou v listopadu provokoval Vojta jednu starou paní. Seděla nedaleko od cedulky, kterou jsme dříve přepsali. Bylo na ní teď, že mají starší uvolnit místo mladším. Byl jsem zrovna kousek dál a bavil jsem se s Míšou o tom, co nás na kurzu naučili. Tak se Vojta tentokrát obrátil na svého bráchu Radka a začal mu říkat, že ta paní zřejmě neumí číst a že není vychovaná, když ho nepustí sednout. Před ní ale seděl nějaký asi třicetiletý chlap, který vstal, odepnul řemen, přehnul Vojtu přes koleno a nařezal mu na zadek.

Klidnili jsem se hned dál a i ostatní cestující v tramvaji, kteří stáli poblíž, raději poodstoupili, aby je ten chlap při rozmachu omylem nezasáhl. Uvědomil jsem si jaké jsem měl štěstí, že na Vojtově místě nejsem já. A štěstí bylo i to, že jsem byl od Vojty dost daleko, protože kdybych byl blíž, řekl bych to Vojta určitě mě a já bych to hned nějak vtipně doplnil a pak bych třeba dostal taky.

Vojtu výprask dost bolel a pořádně ho po něm pálil zadek, ale přesto nebrečel. Potom jsme byli oba opatrnější a až do Vánoc jsme podobné zábavy zanechali. Po Novém roce jsme ale opět pokračovali.