Na úvodní stránku



8/XXII

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1552


Kspitola osmá, XXII. část


Jednou, když jsem měl zase službu u brány, jsem si půjčil od Edy noviny, protože všechny knížky už mám přečtené. Dočetl jsem se tam, že v sobotu se jedou kousek od Železné Rudy závody automobilů do vrchu. Navrhl jsem na táborové radě, abychom se tam šli podívat. Nakonec jsme se dohodli, že protože by to všechny nezajímalo, hlavně holky ne, budou v sobotu dva výlety, jeden na Polom a druhý na závody do vrchu.

V pátek se všichni připravovali na táborový karneval, který bude v neděli. Každý dělal se svojí maskou hrozné tajnosti. Večer po nástupu si nás Jindra zavolal. Naše družina má totiž zítra službu. Jindra nám řekl, že jeden z nás bude muset zůstat v táboře jako služba. Z vedoucích tu bude jenom Maruška s nemocným Liborem a bude někoho potřebovat. Jindra jede na závody do vrchu, protože jediný on a Milan vědí, kde to je. Protože Milan jede něco zařídit do Nýrska, musí jít Jindra.

O závody do vrchu nás projevilo zájem asi dvacet a o výlet na Polom osm, všechny holky a Vojín s Víťou. Na Polom půjde Jana s Jirkou. Na závody do vrchu jsou Jindra, Franta, Sváťa, Luboš, Zdeněk a Jarda. Nemohli jsme se dohodnout, kdo z nás zůstane v táboře, nikomu se pochopitelně nechtělo. Franta teda přinesl pytlík s kuličkama. Řekl nám, že všechny kuličky v pytlíku až na jednu jsou bílé. Kdo si vytáhne černou, zůstane v táboře. Začali jsme tahat. Začínal Radek, vytáhl bílou a měl velkou radost. Po něm tahal Martin  a Radek mu hrozně fandil, aby si vytáhl taky bílou, což se taky stalo a oba měli radost. Bílou si vytáhli i Marek a Petr. Teď jsem byl na řadě já. V pytlíku už byly jenom tři kuličky. Trochu jsem znervózněl při pomyšlení, že bych si mohl vytáhnout černou. Zavřel jsem oči a vytáhl jsem kuličku. Když jsme oči otevřel, strnul jsem, vytáhl jsme černou. Brácha s Michalem si odechli a mně bylo do breku. Zkoušel jsem ještě večer Jindru usmlouvat, že už jsem jednou na celodenním výletě nebyl a měl jsem službu a že s těma závodama do vrchu to byl vlastně můj nápad. Jindra to všechno uznal, ale řekl mi, že s tím nemůže nic dělat, ať se zkusím s někým domluvit, jestli by nezůstal v táboře místo mě. Přesto, že jsem nevěřil, že by to někdo udělal, všech jsem se zeptal, pochopitelně zbytečně.

Když druhý den ráno kluci odcházeli, bylo mi zase do breku. Proč to zrovna muselo vyjít na mě? Je vidět, že není na světě žádná spravedlnost, snažím se ze všech nejvíc, v bodování jsme nejlepší a na výlet, na který se těším nejvíc, jít nemůžu.Měl jsme hrozný vztek.

Eda s Milanem a Martinou odjeli do Nýrska. Chvíli jsem si četl včerejší noviny, ale vůbec jsem nevnímal, co čtu. Vztekle jsem je zahodil. Potřeboval jsem si vybít vztek, nejradši bych něco rozmlátil. Popadl jsme sekyru a začal jsem štípat polínka, která byla nařezána vedle špalku. Tím jsem se aspoň trochu uklidnil. Maruška potom potřebovala několik drobností, které jsme jí udělal. Kdyby mě ale byla zavolala asi o deset minut dřív, tak bych jí asi něco vztekle odsekl.

Znova jsem se vrátil k dříví, přestože jsem už byl klidný. V tom vzteku jsem ho skoro všechno rozštípal a zbylo už jen pár polínek. Ty jsem teda doštípal. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nevšiml, že se už vrátili Eda s Martinou a Milanem. Něco přivezli a tak zajeli do tábora. Martina mě pochválila, jak jsem pracovitý. Přišla i Maruška a taky mě pochválila. Jenže k čemu je mi chválení,  když neuvidím závody. Zase mi bylo do breku.

Eda mě požádal, abych jim pomohl vyložit věci z auta.Byly tam kuřata na zítřejší oběd a pár drobností. Pomohl jsem jim. Vedoucí odešli k Milanovi do stanu. Doštípal jsem poslední polínko. Za chvíli ke mně přišla Martina a řekla mi, že Eda jede na ty závody. Ona už teď bude v táboře a tak, jestli chci, můžu jet  s Edou. Měl jsem obrovskou radost a nejraději bych dal Martině pusu. Usmála se  na mě a řekla mi, že jedou asi za půl hodiny, abych zatím trochu urovnal to  naštípané dříví a připravil se. Pustil jsem se s chutí do práce. Dříví jsem nanosil až do kuchyně ke kamnům. Pak jsem si běžel do stanu pro foťák.

Maruška mi dala na cestu dva krajíce chleba se šunkou, protože  ostatní už budou jistě po obědě, než tam dojedeme. Milan a Eda se taky najedli.  Nastoupil jsem do auta a teprve teď jsem si všiml, že s Edou přijel do tábora kluk, starý asi jako Franta. Jel s námi taky na závody. Je asi stejně velký jako Franta, na sobě má trochu ošoupané dříny s záplatou mezi nohama a červené tričko. Na nohou má kožené sandály. Vlasy má stejné barvy i délky jako Franta, dokonce se i stejně češe. Pomyslel jsem si, že by to mohl být ten instruktor Pepa, o kterém mluvil Franta. Vypadá sice mladší, než Franta, ale přesto jsem se ho zeptal. Potvrdil mi to, je to on. Taky jsem se mu představil a řekl jsem mu, že nám o něm vyprávěl Franta.

Rozhovor jsem na chvíli přerušili, protože jsem šel zvednout závoru. Eda projel ven, já jsem spustil závoru a nasedl dozadu vedle Pepy. Milan zkontroloval, jestli jsem dobře zavřel dveře, abych nevypadl a potom jsme už jeli. Povídal jsem si s Pepou. Je to docela fajn kluk, asi jako Franta, Zdeněk a Luboš. Vyprávěl jsem mu o turnaji v pingpongu, o denních bojovkách, nejprve s Míšou a pak s Bořkem a nakonec i o nočních bojovkách.

Dál jsem se bavil s Pepou o Míšovi. Vyprávěl jsem mu o jeho průšvihu při rvačce s Borisem a že za to dostal podmínečné vyloučení, protože před tím už měl důtku. Za co, to jsem raději neřekl, a než se stačil Pepa zeptat, začal jsem mluvit o té krádeži a řekl jsem, že nevěřím, že to Míša udělal. Do rozhovoru se teď zapojil i Milan. Přiznal, že on taky není moc přesvědčený o tom, že to udělal Míša. Jenže, když se ty věci našly u Míši a jiný podezřelý nebyl, tak nemohl nic jiného dělat, než ho poslat domů, když už měl tu podmínku. Milanovi se ale zase nezdá, že by byl  někdo takový, že by to na Míšu hodil a nechal by ho v tom, přestože za to jel Míša domů. Kdyby byl Míša všechno, co u něj našli, vrátil, tak by ho Milan stejně domů neposlal, ale jenom by ho postrašil. Prostě by dělal, že jede telefonovat a nechal by Míšu, aby si zabalil věci. Nechal by ho i čekat na tátu a až někdy po obědě by mu řekl, že tentokrát mu to ještě promíjí.

Napadlo mě, že jsem ty věci skutečně mohl vrátit a dělat, že jsem je našel. Milan ještě pokračoval, že jestli to udělal někdo jiný, než Míša, tak že Míšovi dost ublížil, protože kdyby se přiznal a vrátil to, nejel by domů nikdo, ani ten co to možná vzal místo Míši a svedl to na něj, protože by  to bylo jeho první nebo možná druhý přestupek. Mě tyhle  Milanovy řeči vůbec nebyly příjemné. Začal jsme si představovat, co teď asi Míša dělá. Možná spravuje letadlo. Začalo mi ho být líto. Míša už totiž letos na prázdniny nikam nepojede. Jednu chvíli mě napadlo, že bych se teď mohl přiznat, že jsem to byl já. Jenže, jak by se na mě všichni dívali? Navíc by Eda třeba otočil a jel by zpátky do tábora a já bych  neviděl ty závody. Míšovi bych s tím už stejně nepomohl. Konečně jsem tu myšlenkovou krizi překonal a začal jsem myslet na to, jaké to asi bude na závodech.

Projeli jsme Železnou Rudou a Milan říkal Edovi, kudy má jet, Za chvíli jsem byli na místě. Auto jsme nechali na odstavném parkovišti a šli jsme hledat kluky z našeho tábora. Byli kousek od cíle. Našli si skvělé místo, odkud je výborný rozhled asi přes půl trati. Z žádného místa prý není vidět líp.

Za chvíli začaly jezdit automobily. My s bráchou jsme si je fotili, Pepa s Frantou taky fotili. Pepa si našrouboval na foťák velký objektiv, který mu auta přibližoval. Pepa má stejnou Praktiku jako já. Zeptal jsem se ho, kolik takový objektiv  stojí a kolikrát zvětšuje. Řekl mi, že stojí patnáct set korun a zvětšuje asi třikrát. Rozhodl jsem se, že řeknu tátovi, aby mi takový objektiv  koupil.

Nejdříve jezdily auta menších obsahů. Byly tam i Trabanty. Pak jezdily Škodovky a nakonec auta ještě větších obsahů, které jsem ani všechny neznal. Kdyby tady byl Martin Bartáček, ten by je určitě všechny určil,  ale teď je chudák v polepšovně.

Začaly jezdit formule Škoda. Brácha byl úplně štěstím bez sebe, formule ho zajímají nejvíce. Fotil jak divý, ale došel mu film. Byl zklamaný, protože druhý film si nechal v táboře. Eda s sebou náhodou film měl a tak ho bráchovi dal s tím, že brácha mu pak dá ten, co má v táboře. Brácha potom vytočil starý film a nandal nový. Zvládl to přesně v pravý čas, aby si stihl vyfotit dvě formule tři, které tu jely exhibičně mimo soutěž.

Zpátky do tábora jsem jel zase autem s Edou, abych ještě pomohl Martině a Marušce s večeří, než se vrátí ostatní. Moc práce ale už nebylo. Pomoct chtěl i Pepa, ale Maruška mu řekla, že už mají všechno hotové, ať si po té cestě odpočine. Od pondělka, že mu začne perná práce s dětma. Pepa se teda vyslékl do trenýrek a opaloval se před stanama. Spát bude ve čtyřiadvacítce.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je čtvrtek
21.11.2024