7/VII

Konečně byl poslední den školy. Dostávali jsme vysvědčení. Oproti pololetí jsem se zlepšil v počtech a češtině na jedničku. Mám jenom dvojku z vlastivědy, ruštiny a kreslení. Martin má samé jedničky. Z kluků má samé jedničky z naší třídy už jenom Radek Holub.

Odpoledne jsme se Martinem vzali bráchu do těch chodeb. Zase jsme po delší době šli sklepem pana Vernera. Martin myslím v tomhle domě, od prvních návštěv ještě nebyl. Chodili jsme totiž vždycky naším sklepem. Já jsem se sem párkrát sám podíval, ale šel jsem vždycky naším sklepem do chodeb a chodbama jsem si sem vlezl. Otevřel jsem si šperhákem dveře velkého sklepu a sebral jsem tu pár lahví vína, které jsem prodal starším klukům. Někteří mi dali za láhev i padesátikorunu, minimálně ale vždycky dvacetikorunu. Pak jsem našel jednoho kluka, který měl možnost víno výhodně zpeněžit a ten mi dal i trochu víc. To už byl ale kluk asi pětadvacetiletý. Jeho brácha dělá v restauraci, takže tam víno asi prodal. Zřejmě bude skutečně tak drahé, jak říkali kluci.

V domě se ale proslechlo, že se panu Vernerovi pár lahví ztratilo a byla tu i policie. Tak jsem toho nechal. Naštěstí na nic nepřišli a neobjevili ani ty chodby. Pan Verner o nich teda neví. Teď už se všechno zase utišilo, tak jsme si sem troufli. To, že jsme šli tudy, je zároveň zkouška odvahy pro bráchu. To s tou zkouškou odvahy byl nápad Martina. Já od jisté doby před Martinem o odvaze nemluvím.

Martin ví, že má pan Verner dnes službu. Jak se totiž ode mě dozvěděl jeho turnus, rozepsal si ho ve svém kapesním kalendáři na celý rok a potom si ho napsal i na další rok. Dneska má pan Verner denní a tak se vrátí až před sedmou. Ostatně před měsícem si koupil motorku na které teď jezdí do práce a protože ji nechává stát před domem, víme bezpečně, kdy je doma a kdy není.

Brácha se skutečně ze začátku bál, aby někdo nepřišel. Neřekli jsme mu, že pan Verner přijde až v půl sedmé, ale stejně se moc dlouho nebál. Viděl, že my jsme naprosto klidní a přestal se bát taky. Martin otevřel levé okénko a zkoumal, jestli opravdu nikam nevede. Pořád se mu nezdálo, že by tu někdo dělal ty dvě okénka jen tak, jako kamufláž. Měl při tom hlavu zcela zastrčenou dovnitř.

Z legrace jsem mu spustil poklop na hlavu a zajistil jsem ho, takže nemohl hlavu vytáhnout ven a lehce jsem ho nakopl. Nemůže se odsud sám dostat, protože uvolňovací klička v tomhle okénku vůbec není. Je jenom u prostředního okénka a to ještě nahoře, takže by na ni stejně nedosáhl.

Martin mi řekl, ať neblbnu a pustím ho. Sekl jsem ho konečkama prstů. Začal mi trochu nadávat, ale nemyslel to moc vážně. Rozhodl jsem se, že ho aspoň chvíli potrápím, než ho pustím. Začal jsem si prohlížet, co má v zadních kapsách džín. Vytáhl jsem mu z nich peněženku, kde měl asi dvacet korun. Nic jsem mu z ní ale nevzal. Je to přece můj kamarád. Prohlédl jsem si i jeho kalendář. I na tenhle rok má turnusy pana Vernera rozepsané až do konce roku. V kapse měl ještě bloček s telefonníma číslama a adresama. Díval jsem se, jestli tam náhodou nemá adresu nebo telefon na nějakou holku, abych si ho pak mohl dobírat, že je to jeho milenka. Měl tam ale jenom samé kluky. Ještě tu měl průkaz ČSTV a legitimaci na autobus. Šperháky má v předních kapsách a k těm není teď přístup.

Odložil jsem Martinovy věci na zem a ještě jednou jsem ho seknul prstama. Brácha se přidal a taky ho jednou lehce sekl. Chystal jsem se Martina pustit, ale začal jsem s ním smlouvat podmínky. Slíbil, že mi nic neoplatí. Najednou jsem ale uslyšeli zvuk motorky. Motorka zaparkovala na místě, kde stává pan Verner. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak je to možné, že tady teď je. Rychle jsme zhasli baterky. Otevřel jsem prostřední dvířka. Vlezl jsem dovnitř. Bráchovi jsem řekl, ať pustí Martina a leze za mnou. Brácha se snažil, ale nějak se to zaseklo. Byl trochu nervózní, protože bylo slyšet kroky, jak někdo jde do sklepa. Řekl jsem mu, ať teda leze za mnou. Strachoval se, co bude s Martinem. Řekl jsem mu, že jestli teda chce, tak to za sebou zaklapnu a že si tu může s Martinem zůstat. Váhal. Když viděl, že skutečně dvířka zavírám, tak se konečně rozhodl. Jen tak tak stačil za sebou dvířka zavřít, aby to pan Verner neviděl. Rychle jsme mizeli pryč chodbama.

Večer jsme se pak dozvěděli, jak to dopadlo s Martinem. Pan Verner ho tu nachytal. Byl přesvědčený, že to víno ukradl Martin a tak ho odvedl na policii. Doma z toho měl obrovský průšvih. Asi ale pochopil, že jsme to mysleli z legrace a že jsme ho tam nenechali schválně a tak na nás nežaloval. Doma ho bijí jen vyjímečně, ale tentokrát asi dostal, protože jsem ho slyšel, jak řve.

Stejně mám trochu obavy. Martin na nás sice nežaloval, ale asi nás stejně za to zmlátí. Ještě štěstí, že se zítra stěhujou. Jenže, pro něho zas nebude tak velký problém, si za mnou zajet. Pořád zůstávají v Praze i když na jejím druhém konci. Tyhle myšlenky mě pronásledovaly při balení věcí na tábor. Brácha na to myslel taky. Pořád se strachoval, co se Martinovi stane a litoval ho, že doma dostal. Už mě tím šel na nervy a tak jsem mu řekl, aby držel hubu. Když zase začal, tak jsem ho praštil a když s tím začal ještě ten samý den znova, tak jsem ho nakopl. Pak už dal konečně pokoj.

Ještě před příchodem rodičů, kteří dnes přišli domů později, mi přinesl Aleš ty peníze. Řekl jsem bráchovi, aby mě zapřel. Aleš mu teda chtěl dát peníze, jenže brácha měl ode mě zakázané, je vzít a tak je nevzal. Řekl, že se do toho nechce plést, ať si to vyřídí se mnou, že bych mu třeba vynadal, když jde o tolik peněz. Aleš se teda zeptal, jestli někam odjíždíme na prázdniny. Brácha mu řekl, že jo. Zalhal mu, že jedeme zítra po obědě. Není to pravda, protože na tábor odjíždíme už v deset od školy.

Aleš řekl, že teda přijde zítra po jedenácté a odešel. Slyšel jsem to všechno z pokoje otevřenými dveřmi a musel jsem uznat, že to brácha udělal perfektně.

Chvíli na to se vrátili táta s mámou. Pochlubili jsme se vysvědčením. Měli radost a táta řekl, že pro nás má překvapení. Přinesl nám každému foťák Prakticu. Každému nám ještě koupil dva filmy, abysme mohli fotit už na táboře. Měli jsme velkou radost. Táta nám ukázal, jak se foťák obsluhuje. Sotva dokončil výklad, zazvonil telefon. Volal pan Bartáček, jestli u nás není Martin. Martin totiž v té době ještě nebyl doma, protože pan Verner ho vedl nejdřív na policii. Máma řekla, že u nás není a zavolala mě k telefonu. Rozmýšlel jsem se, co panu Bartáčkovi říct. Pravdu mu říct nemůžu, to bych na Martina žaloval. V té době jsem vůbec nevěděl, co s Martinem pan Verner udělal. Zalhal jsem teda, že jsme chtěli jít do kina, ale nesehnali jsme lístky a Martin potom odešel s nějakýma většíma klukama, které neznám.

Táta nám každému dal k foťáku expozimetr na měření světla a vysvětlil nám, jak se s ním pracuje. Navečeřeli jsme se a šli jsme pokračovat v balení. Až dost pozdě jsme potom slyšeli Martinův nářek. Přivezli ho policajti. Ještě jsme zahlédli jejich auto, když odjíždělo.

Hned brzo ráno se Bartáčkovi stěhovali. Přijel stěhovací vůz. Já s bráchou jsme si zabalili poslední věci a táta nás odvezl ke škole, kde už čekal autobus, kterým pojedeme na tábor. Martina jsem naštěstí v domě ani před domem nepotkal.