Dvanáctá kapitola

Začal poslední prázdninový týden. Na pondělní klubové schůzce jsme si dohodli půldenní výlet na kolech. Vyrazili jsme na něj v úterý po obědě. Ve středu jsme si udělali turnaj v pingpongu. Pozvali jsme na něj i kluky ze Strážců. Vyhrál Honza, druhý byl Michal a já s Milošem jsme se dělili o třetí místo. Uznali jsme, že Strážci jsou v pingpongu lepší, ale moje porážka s Michalem byla velice těsná. No a na Honzu prakticky nikdo nemá.

Honza s Pavlem se divili, kolik nás už je. Jich je zatím osm i s Filipovým bratrem Radkem, který je jejich patronem a současně členem. Dohodli jsme se, že bysme mohli dělat občas společné akce. Vyprávěl jsem klukům, koho máme za patrona a že s náma byl pět dní tábořit na té louce, co jsme byli v červnu. Řekl jsem jim o svém setkání s panem Vojtěchem.

Ve středu volali z televize. Dozvěděli se o tom, že jsem zachránil Víťovi život a zvali nás na natáčení. Mluvili s mámou. Ve čtvrtek jsem jim volal, že přijdu. Natáčelo se to v pátek. Mimo mě a Víti tam byly ještě další děti. Byla tam mladá gymnastka, mladý asi šestnáctiletý houslista, pak asi dvanáctiletý kluk, který vyhrál závody minikár a asi desetiletá šachistka. Seděli jsme v kruhu a povídali jsme si. Uvaděčka se s námi nejdříve bavila a pak se to jelo jakoby naostro. Oni už ale natáčeli i ten začátek. To jsem vyprávěl o tom, jak jsem Víťu tahal z vody a jak přišli Karel s Pavlem, kteří mi pomohli. Řeč přišla i na klub a na obě naše vícedenní výpravy. Pořad se vysílal o týden později v sobotu a dali tam skoro všechno. Táta se na to díval se mnou, takže teď o mě věděl úplně všechno. Trochu mě to zaskočilo. Táta se na mě ale pro ten červnový výlet nezlobil. Řekl mi, že je rád, že už je to minulost. Tím mi bylo vše prominuto. Ostatně jsem se k tomu sám přiznal a dokonce veřejně v televizi. Dali to tam proto, aby ostatní měli příklad, že i takový lumpík, jakým jsem byl já, se může změnit k dobrému.

Další překvapení bylo první den ve škole. Ředitelka dostala děkovný dopis a přečetla ho v rozhlase. Tak se o mém činu dozvěděla celá škola.

Na první zářijovou klubovou schůzku přivedl Miloš nového člena Míšu Vaňka a ten na následující schůzku přivedl Vláďu. Tak nás bylo dvanáct, což u celkem stačí. Strážci získali v září také dva členy - páťáky Martina a Ondru. Dohadovali jsme se s nima, že bysme mohli udělat společnou výpravu. Naplánovali jsme si výpravy ob víkend. Strážci to udělali taky tak, ale termínově jsme se neshodovali. Tak jsme se dohodli, že několik Strážců pojede jako hosté na naší výpravu a někdo od nás o týden později na jejich. Pak se dohodneme na případné společné výpravě, která by byla vícedenní.

Naše výprava byla první sobotu školního roku. Ze Strážců s námi jeli Honza, Pavel, Kuba a Martin. Jeli jsme na úplně nové místo. Trasu tenkrát vybral Alan. Čekal na nás terénní závod, který připravili Alan a Mirek. Po cestě jsme hráli různé hry, některé tradiční a některé nové. Kompasové dřívko vyhrál Martin ze Strážců. Je nepatrně menší než já a není to žádný zelenáč. Výborně zná květiny, keře a stromy. Hned jsme se spolu skamarádili. Přiučil jsem se od něj něco o přírodě, on ode mě zase nějaké šifry. V uzlování jsme zhruba nastejno. V soutěži, kterou připravil Alan, jsme svorně skončili druzí za Radkem. Bylo to ale těsné.

Oběd jsme si dělali na ohýnku. Pak jsme si zazpívali při kytaře, kterou s sebou měl Alan. Na zpáteční cestě jsme se i vykoupali v rybníku, což bylo příjemné osvěžení.

Další týden měli výpravu Stopaři. Od nás jel Lukáš, Víťa, Miloš a já. I tady byl terénní závod, který připravil náčelník Strážců Radek. Loni byl jenom patronem, letos se ale zapojil do klubové činnosti a kluci si ho zvolili náčelníkem. Závod byl zajímavý. Šli jsme podle řeky, ale protože se ochladilo, tak to na koupání nebylo. Na oběd jsme udělali ohýnek. Kytaru měl Radek Nechyběly ani různé zajímavé hry.

Ve škole jsme se domlouvali na společné výpravě. Léto mělo svojí poslední křeč a tak v pátek, když jsme odjížděli bylo kolem třiceti stupňů. Dojeli jsme na naše staré známé místo a postavili jsme stany. Bylo nás tu přes dvacet. Alan jel s námi pochopitelně taky.

V sobotu bylo ještě tepleji. Alan s Radkem připravili na dopoledne terénní závod. Mě to vedro hrozně deptalo, ale na terénní závod jsem se vzchopil. Pořádně jsem se před ním napil. Vrátil jsem se úplně propocený. Vyslékl jsem se jen do trenýrek a zalezl jsem pod strom do stínu. Tam jsem vypil skoro dva litry vody.

Přemohl jsem se a šel jsem s klukama pro dříví. Kluci pak vařili oběd. Neměl jsem vůbec chuť k jídlu a jenom jsem pořád pil. To je u mě ale v těhle vedrech normální. Po obědě, kterého jsem se ani nedotknul, jsem uschnul v chládku pod stromem. Když jsem se probudil, šli se naši kluci akorát koupat. Kluci ze Strážců se zrovna vrátili a tak jsme se vystřídali u stanů. Vzal jsem si na sebe plavky a šel jsem se taky koupat. Voda se zatím nestačila ohřát a byla příjemně studená. Některým klukům to vadilo a dlouho v ní nepobyli. Já jsem si na ni ale zvykl a nechtělo se mi z ní ven.

Vrátili jsme se ke stanům a šli jsme na dříví. Pak se vařila večeře, na kterou jsem už měl chuť. Sluníčko zalezlo a mě bylo zase dobře. Po večeři jsme hráli různé hry, až se setmělo, zapálili jsme táborák, u kterého jsme seděli do půlnoci.

V neděli bylo zase vedro. Pomalu jsme balili. Kluci hráli na louce různé hry. Mě se ale na slunce nechtělo, tak jsem si zase zalezl do stínu pod strom a pil jsem. Oběda jsem se zase ani netknul. Hlad jsem dostal až ve vlaku, kdy se ochladilo a přišla bouřka. V pondělí už bylo pravé podzimní počasí.