7/V

Pomalu se začínalo mluvit o prázdninách. Všichni se na ně těšili. Pojedu na tři týdny na tábor. Vím, že tam jede Míša. Tak jsme se dohadovali, kdo tam asi ještě bude známej. Vím ještě o bráchovi a Michalovi Gazdovi. Rozhodli jsme se s Míšou, že se zajdeme zeptat skupinové vedoucí Martiny. Víme o ní, že je tady teprve od září. Loni maturovala. nedostala se na vysokou a tak šla dělat skupinovou vedoucí. Pořád jsme se ale nemohli odhodlat za ní jít, protože nejsme pionýři a ani nechodíme do žádného pionýrského oddílu. Na tábor můžeme jet proto, že z řad pionýrů je málo zájemců a tak můžou jet i nepionýři, aby se tábor vůbec konal. Libor s Petrem nám řekli, ať se jí nebojíme, že prý je fajn. Tak jsme teda šli.

Míša zaklepal na dveře kanceláře. Ozvalo se: "Dále" a tak jsme vstoupili a pozdravili !Dobrý den." Seděla u stolu a na stole měla nějaká lejstra.

"Ahoj. Co potřebujete kluci?", zeptala se.

"My jsme se chtěli zeptat, jestli byste nám mohla říct, kdo všechno jede na pionýrský tábor", řekl jsem.

"Ale klidně, sedněte si", vybídla nás. Vyndala ze skříně desky a vyndala z nich seznam.

"Který turnus?", zeptala se.

"První", odpověděl Míša. Podala mu teda seznam a řekla nám, ať se podíváme. Znovu nás vybídla, abysme si sedli, protože jsme ještě pořád stáli.

Uprostřed kanceláře je stůl a kolem osm židlí. Míša si na jednu z nich sedl a položil před sebe seznam. Chtěl jsem si kleknout na židli, u které jsem stál a která je přes roh od Míši, ale netroufl jsem si, aby mi za to nevynadala. radši jsem teda obešel stůl a sedl jsem si vedle Míši. Ten posunul seznam doprostřed a dívali jsme se. Bylo na něm asi patnáct jmen.

"To nás pojede tak málo?", zeptal jsem se.

"Ne, asi třicet. Pořádáme to společně s ještě jednou pionýrskou skupinou a jejich seznam zatím nemám", vysvětlila nám.

"Aha", řekl jsem a zadíval jsem se do seznamu. Zjistil jsem, že mimo mě, Míši, bráchy a Michala Gazdy jede ještě Vojín a jeho brácha a z naší třídy ještě Blanka Špačková a Xénie Rabková. Ostatní neznám. Vstali jsme a Míša vrátil seznam.

"Děkujeme", řekl Míša a já řekl taky "Děkujeme". Usmála se, asi tomu, že jsem děkoval taky, přestože vlastně Míša poděkoval v množném čísle, tedy za nás za oba.

"Znáte někoho?", zeptala se.

"Ano", řekl Míša.

"Šest lidí", doplnil jsem.

"Ale z toho dvě holky", upřesnil Míša.

"No vidíte, takže tam budete mít čtyři kamarády", řekla a usmála se na nás.

"Jeden ale chodí do druhé třídy", řekl jsem.

"A druhý je sice od nás, ale my s ním nekamarádíme", řekl Míša. V duchu jsem si myslel, že jí to nemusel říkat. Kdo ví, co si o nás teď bude myslet.

"A proč?", zeptala se.

"Protože je to šprt", vyhrkl bez rozmyslu Míša. Zatvářila se na to dost divně a tak jsem honem doplnil: "A žalobníček."

"Tak to jo", řekla. "Žalování je ošklivá vlastnost", řekla úplně chápavě a začala si zakládat do psacího stroje papíry.

"Hlavní vedoucí budete vy?", zeptal jsem se ještě.

"Ne a můžete mi tykat", řekla.

"To je škoda", povzdychl jsem si. Usmála se na mě.

"Kdo bude teda hlavním vedoucím?", zeptal jsem se.

"Milan Kořínek. ten dělá skupinového vedoucího na té druhé skupině s kterou ten tábor děláme", odpověděla.

"Toho znám", řekl jsem. "Byl hlavním vedoucím loni a předloni. A proč je pořád hlavním vedoucím on a nestřídáte se? Taky byste mohla být jednou vy".

Míša do mě vrazil a připomněl mi, že nám řekla, že jí máme tykat.

"Jo, promiň, já zapomněl", omluvil jsem se.

"To nic", řekla s úsměvem. "Však si zvykneš. A s tím střídáním nemáš pravdu, my se totiž střídáme. Teď je hlavním vedoucím Milan a já hospodářkou a na druhém turnusu to bude naopak."

"Aha", řekl jsem. "Já vždycky jezdím jen na první turnusy", vysvětlil jsem.

"No, ten má vždycky Milan. Ty s ním nejseš spokojenej?", zeptala se.

"Ne", řekl jsem rychle. "Je taky fajn. Já jenom, aby tě nešidil."

"No ono dělat hlavního vedoucího není zas tak zábavné, jak si myslíš", řekla Martina. "Je to velká zodpovědnost, protože hlavní vedoucí zodpovídá úplně za všechno, co se v táboře stane. Takže já bych se ani nezlobila, kdyby vzal Milan třeba oba turnusy."

"Tak proč mu to neřekneš, třeba by to vzal?", ozval se teď Míša.

"Ale ne, já to dělám ráda", řekla.

"No tak my už nebudeme zdržovat, nashledanou a děkujeme", řekl Míša. Řekl jsem taky nashledanou a odešli jsme. Měli jsme už nejvyšší čas, protože do třídy jsme se vraceli zároveň se zvoněním.