7/III

Víkend před prázdninami jsme se s rodičema a bráchou jeli podívat na novou chatu, kterou jsme koupili. Vyjeli jsme hned v pátek před třetí hodinou a asi za tři hodiny jsme tam byli. Je to v severních Čechách v České Kamenici. Jeli jsme přes Ústí nad Labem a Děčín. Zase jsme se s bráchou dívali zadním okénkem. Celou cestu nás to ale nebavilo a tak jsme hráli šachy. Ty, co jsem dostal k Vánocům, jsou magnetické a tak se dají hrát i v autě. Dvakrát jsem bráchu porazil. Podle té knížky, co jsem dostal k Vánocům jsem se naučil několik zahájení a tak jsem měl vždycky na začátku dobré postavení. Problém byl jenom v tom, že brácha nehrál tahy, které se v té knížce předpokládaly a tak jsem si musel zahájení trochu upravit. V první partii jsem měl bílé a bráchu jsem úplně odzbrojil. Pak jsem mu dal mat dvěma věžema, když už měl na šachovnici jenom krále. V druhé partii jsem měl černé a bylo to vyrovnanější. V koncovce jsem využil toho, že jsem se podle knížky naučil dát mat věží a králem. Potřeboval jsem na to asi třicet tahů.

Chata je veliká se zahradou. Je na kopci, ale kolem jsou další chaty. Je to spíš takový zděný domek, však taky byla drahá. Má jedno patro. V prvním patře jsou dva pokoje. Jeden jsem dostal já s bráchou, v druhém je ložnice pro rodiče. Oba pokoje jsou trochu zkosené. Půdu chata nemá. Dole jsou dva pokoje a příslušenství. Do sklepa se chodí ze zahrady.

Ještě tu zatím nemáme moc nábytku. Táta stačil zatím koupit postele, gauč, židle, stůl a jednu skříň. To koupil v Děčíně. V týdnu sem kvůli tomu jel, když to měli přivézt. Tohle pondělí mají přivézt další nábytek, takže táta tu zůstane do pondělka. Cestou domů bude tentokrát řídit máma a táta pak přijede domů vlakem.

Hned jsme si tu s bráchou našli kamarády. V chatě vedle jsou dva kluci a jedna holka. Ta je nejstarší a jmenuje se Marta. Je jí třináct let. Karlovi je dvanáct a Borisovi deset. V chatě, která je vedle nás z druhé strany, jsou sedmnáctiletá Míša a devítiletý Marek. V sobotu nás kluci hned provedli po Kamenici. Ukázali nám, kudy se dostaneme na náměstí a jaké jsou tam obchody. Docela se mi Kamenice zalíbila. Za chvíli jsme ji měli celou projitou. Šli jsme i na nádraží. Odpoledne jsme se šli koupat.

V neděli pršelo a tak jsme byli doma. Zahráli jsme si rodinný turnaj v šachách. Prohrál jsem jenom s tátou a to ještě po urputném dvouhodinovém boji. Táta vyhrál, já byl druhý, brácha třetí a máma čtvrtá. Po obědě jsme jeli zpátky do Prahy. Mámě se moc nechtělo a naříkala, že silnice budou mokré. Máma moc často nejezdí a tak se trochu bojí a když řídí, tak jede hrozně pomalu a opatrně.

Uprosil jsem mámu, aby mě nechala sedět vedle sebe. Pomohla mi se zapnout do bezpečnostních pásů, které předtím upravila, aby mi nebyly volné. Brácha chtěl taky chvíli sedět vpředu. Řekl jsem mu, že mu ještě není deset a že teda nemůže. (V té době byla věková hranice 10 let. Na 12 let se zvýšila až v roce 1975 vyhláškou č. 100 - pozn. autora). Máma mi to potvrdila a řekla bráchovi, že až za rok.