7/I

Když jsem si prohlížel věci, které jsem získal od Arthura Poláčka jako úrok z dluhu, padl můj pohled na album známek. Známky nesbírám a tak mě napadlo, že bych ho mohl výhodně zpeněžit nebo za něco vyměnit. Ptal jsem se kluků ve třídě, jestli by ho nechtěl někdo koupit. Ondra Korálek projevil zájem a řekl, že se na něj půjde se mnou po škole k nám podívat. Cestou mi řekl, že sbírá známky už od první třídy. Než se přestěhoval do Prahy, bydleli před tím v Plzni a tam chodil do filatelistického kroužku. Od jeho vedoucího Franty se toho dost naučil. Frantovi prý bylo líto, že se Ondra stěhuje, protože o Ondrovi řekl, že toho ví z celého kroužku, teda jako z dětí, nejvíc a má o známky skutečný zájem. Ondra si s ním ještě dopisuje. Pomyslel jsem si, že se jako vždycky zase vytahuje, ale neřekl jsem mu to, protože jsem byl rád, že mám konečně zájemce o album.

Ondra si se zájmem celé album prohlédl. Zeptal jsem se ho, jestli ho koupí. Řekl mi, že to je těžké, že by ho klidně koupil, ale nemá ani tušení, kolik můžou ty známky stát a nerad by mě ošidil a sám by na tom taky nechtěl prodělat.

"To album bude mít hodnotu nejméně padesát korun, ale taky může mít hodnotu třeba tisíc", řekl.

To mi připadalo trochu přehnané. Vypadá to, že se spíš vymlouvá.

"A koupil bys ho za padesát?", zeptal jsem se.

"No jestli ho chceš za každou cenu prodat, tak klidně, protože tu cenu má určitě, ale myslím, že je asi cennější. To ale nemůžu tvrdit určitě. To by se poznalo podle katalogu, ale ten bohužel doma nemám. Franta by ti cenu alba řekl během půl hodiny, možná i dřív, ale ten je v Plzni. já bych ti radil, aby sis to nechal odhadnout od někoho, kdo tomu rozumí a má katalog, než to budeš prodávat. Ale kdybys ho chtěl přece jen mermomocí prodat za padesát, tak bych ho koupil. Ale fakt bys byl hloupej."

Připadalo mi, že to Ondra myslí poctivě. Celkem mě to překvapilo. Každý jiný kluk, který tomu rozumí jako on, by na mojí nabídku hned skočil a dal by mi padesátikorunu, vzal by album a zmizel by. Znám sice Ondru teprve necelý rok, ale považoval jsem ho spíš za frajera. Nějak moc jsme se ale spolu nekamarádili. Řekl jsem, že teda zkusím najít někoho, kdo by mi tu cenu odhadl.

Ondra si ještě chvíli známky prohlížel.

"Ony tu jsou totiž dost různorodé známky", řekl. "Některé série třeba budou stát bejmíň dvacku, ale můžou stát třeba i stovku a víc a některé nestojí ani pětikačku."

Koukal jsem se s Ondrou do alba.

"Třeba tahle by mohla být drahá", řekl jsem a ukázal jsem na sérii krásných velkých známek.

"No tak ta zrovna ne", řekl Ondra. "Ta určitě nestojí víc jak pětikačku."

Podivil jsem se tomu. Mně se líbí nejvíc z celého alba.

"Ta je moc nová", vysvětloval mi Ondra. "Já bych tak tipnul, že nejcennější bude tahle série na páté stránce." Ondra ukázal na deset ušmudlaných stařičkých známek.

"Vždyť jsou celé ušmudlané", řekl jsem.

Ondra si je prohlížel zblízka. "Hlavně, že mají všechny zoubky", řekl. "Velkou cenu mají právě starší známky a tyhle jsou z minulého století."

"Kolik myslíš, že můžou stát?", zeptal jsem se.

"Těžko říct, ale nejmíň dvacku určitě, ale taky třeba o hodně víc."

"Třeba milión?", zeptal jsem se.

Ondra se usmál. "To zas ne, Mauricius to zase není, ale tisícovku možná klidně."

Ještě jsme se chvíli s Ondrou bavili o známkách a pak šel Ondra domů. V pondělí za mnou přišel jeden kluk z osmičky, že slyšel, že prý prodávám nějaké známky. Řekl jsem mu, že jo a že mu je přinesu zítra ukázat. Řekl mi, abych za ním přišel o první přestávce do 8.C. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje, kdyby tam náhodou nebyl, abych se na něj doptal. Řekl, že se jmenuje Pavel Roch, ale že tam asi bude, když mi říká, abych tam za ním přišel. Řekl to dost jízlivě. Vysvětlil jsem mu, že kdyby mi to nevyšlo tu první přestávku, že bych za ním přišel nějakou jinou.

"Máme totiž první hodinu tělák a tak nevím, jestli to stihnu". Přestal se tvářit povýšeně a řekl mi, ať teda přijdu až mi to vyjde, ale že nejlepší by to bylo tu první přestávku, ale uznal, že to nemusím stihnout. Řekl mi, že sedí v předposlední lavici v prostředním oddělení, abych ho dlouho nehledal. Ještě se zeptal, jak se jmenuju já. Řekl jsem mu, že taky Pavel. Zazvonilo a tak odešel.

Z tělocviku jsem to v úterý skutečně nestihl a tak jsem za Pavlem šel hned po velké přestávce. Našel jsem lavici, kterou mi řekl, ale nikdo v ní teď neseděl. Na stole byly akorát sešity a knihy. Podle sešitů jsem poznal, že to je jeho lavice. Rozhlédl jsem se po třídě, ale neviděl jsem ho. K lavici přišel jiný kluk a bral si z penálu tužku. Asi ti je Pavlův soused. Zeptal jsem se ho na něj. Řekl mi, že šel odhlásit lístky na obědy, ať za ním přijdu příští přestávku. Šel jsem teda zpátky do třídy. Na chodbě jsem Pavla potkal, vracel se. Podíval se na album a prolistoval ho. Na tu sérii na páté stránce se díval trochu déle a pak ještě na jednu na konci. Nejrychleji prolistoval všechny nové známky. Tím potvrdil, že měl Ondra pravdu.

Pavel mi za album nabídl stovku. To mě docela překvapilo. Pak jsem si ale vzpomněl, co říkal Ondra. Co když to album skutečně stojí víc a asi stojí víc. Jak jsem se tak koukal na Pavla, nebude to asi takový poctivec jako Ondra. Zkusil jsem tedy smlouvat. řekl jsem mu, že si to musím do zítřka rozmyslet. Zase nasadil svůj jízlivý tón, co si na tom chci rozmýšlet, když replique montre mi nabízí stovku. Zalhal jsem mu, že mi jeden kluk nabídl dvě. Řekl: "No dobře" a odešel. Trochu jsem zapochyboval, ale pak jsem si řekl, že nemám co ztratit a šel jsem do třídy. Poslední přestávku za mnou Pavel přišel do třídy a nabídl mi tři stovky. To už začínalo být lepší, ale řekl jsem si, že to neuspěchám. Řekl jsem, že se do zítřka rozmyslím, že mi ten kluk řekl, že kdyby mi někdo nabídl víc, tak že on možná ještě přidá, abych za ním určitě ještě přišel, než bych to prodal někomu jinému. Moc tomu nevěřil. Zase nasadil svůj pohrdlivý a posměšný výraz. Řekl mi, abych se z toho věčného rozmýšlení nezbláznil a odešel.

Další den jsem vyčkával. Když za mnou nepřijde, tak za ním půjdu, ale až poslední přestávku. Zastavil mě už o velké přestávce a ptal se mě zase tím jízlivým tónem, co mi na to ten kluk řekl. Řekl jsem mu, že mi nabízí čtyři stovky. Chvíli se snažil z toho, jak jsem se tvářil, poznat jestli nekecám. Pak se mě na to zeptal, ale už normálním tónem, v kterém se snažil předstírat nedůvěřivost.

"Ne, nekecám. Dnes si pro to večer přijde", odpověděl jsem s ledovým klidem a chtěl jsem jít dál. Zadržel mě.

"Já dám pět set", řekl.

Zase jsem mu řekl, že se toho kluka musím ještě zeptat, jestli taky náhodou ještě nepřidá. Teď už Pavel nebyl tak jízlivý. Řekl mi, abych s tím prodejem nespěchal, že podle toho, kolik by mi ten kluk chtěl přidat, on by možná dal taky víc. Řekl, že zítra za mnou zase přijde a dohodneme se.

"Vida, jaká změna", pomyslel jsem si. "Takže to určitě stojí víc jak pět set." Zmínil jsem se o tom všem Martinovi. Míša, který stál vedle, mi řekl, že jeho táta sbírá známky a tak by mi možná cenu toho alba odhadl. Šel jsem teda večer s albem k Procházkům.

Pan Procházka si album se zájmem prohlédl. Řekl, že je v něm cenná jenom jedna série a to ta na páté stránce. Podíval se na ni do katalogu a řekl m, že má cenu dva tisíce.

"To ostatní dohromady má tak cenu padesátikorunu", řekl. Bylo na něm vidět, že by tu sérii ode mě rád koupil. Pavel mi za ní dva tisíce nikdy nedá, tak jsem se rozhodl, že ji teda panu Procházkovi prodám. Sám se začal vyptávat, proč ji chci prodat, že by ji koupil. Konečně se teda vymáčkl. Řekl jsem mu, že mu ji prodám. Vyptával se, kde jsem to album sehnal. Pravdu jsem mu říct nemohl a tak jsem mlčel. Asi to pochopil. Jeho filatelistická vášeň byla ale větší než moralizování. Zeptal se mě, jestli o tom vědí rodiče, že to album prodávám, aby mu nepřišli vynadat. Řekl jsem mu, že o tom nevědí, ale že to album nemám od rodičů a že o něm vůbec nevědí, že ho mám. Přinesl mi teda dva tisíce korun. Odpočítal je na stůl. Známky si pak opatrně vytáhl pinzetou. Pln radosti jsem si zastrčil peníze do zadní kapsy džín. Potom jsem si je ale raději přendal do přední kapsy, aby mi je cestou někdo nevytáhl. Džíny mám sice dost vypasované a zadní kapsy dost těsné, ale přece jen jistota je jistota. Přední kapsy mám hlubší a taky těsné. V sedě se do nich nedostanu.

Doma jsem se rozhodl, že musím Pavla vytrestat za to, že mě chtěl okrást. Rozhodl jsem se, že mu album prodám bez té série a ještě to usmlouvám na sedm set.

Ve čtvrtek jsme byli v kině a tak jsem Pavla neviděl. V pátek za mnou přišel a byl celej nervózní, kde jsme včera byli, že mě nemohl najít, že byla naše třída celý den zamčená a jestli jsem ještě to album neprodal. Řekl jsem mu, že jsem ho neprodal, že na něj čekám i když je ten kluk hrozně netrpělivej. Zalhal jsem, že mi nabídl šest set korun. Pavel řekl, že dá sedm set, když mu ho přinesu dneska. Řekl jsem si, že sedm set stačí a že už nebudu riskovat a šponovat to ještě víc. Ostatně Pavel prohlásil, že víc stejně nemá a začal hrát na moje city, abych to prodal jemu, že ten kluk mi už stejně víc nepřidá.

Zeptal jsem se ho teda, do kolika mají školu, že mu album přinesu a počkám na něj před školou. My máme do dvanácti a on do jedné. Takže to jde. Řekl mi, abych přišel před školu až ve dvě, že si musí ještě dojít pro peníze.

Vsadil jsem vše na to, že album nebude podrobně prohlížet a že ho jen zběžně zkontroluje. Na stránku, kde byla ta série, jsem kápl trochu lepidla, aby se přilepila k další. Tím pádem si při zběžném prolistování ničeho nevšimne.

Ve dvě jsem čekal s albem před školou. Byl jsem trochu nervózní, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Přece jen jsem se trochu bál, aby na to nepřišel. Co by asi dělal? Asi by mě zmlátil. Ale snad bych utekl. Ostatně za sedm stovek trochu rizika stojí. Stejně by mi nic moc nemohl udělat, maximálně by mi nějakou vrazil a to bych přežil.

Přišel trochu před druhou. Byl rád, že tu už jsem. Spěchal totiž na chatu. To mi vyhovovalo. Vytáhl prachy a já mu dal album.Drze jsem mu řekl, ať si to pořádně prohlédne, aby pak něco dodatečně nereklamoval. Zběžně ho prolistoval, přesně tak, jak jsem očekával. Na nic nepřišel. Řekl mi: "Čau" a spěchal domů. Zastrčil jsem peníze do kapsy a taky jsem spěchal domů. Kdyby se náhodou do alba podíval znova a pořádně, abych už byl pryč a on za mnou neběžel a peníze mi nevzal. Sice na to doma přijde, jenže to se pak uvidíme až v pondělí a to už ze mě peníze zpátky nedostane. Dobré bylo to, že jsme byli včera se školou v tom kině, že jsem mu prodal to album až dneska a až po vyučování. Kdybych mu ho prodal ráno, tak by mi to nevyšlo, protože by se do alba podíval o přestávce a ve škole by ze mě peníze dostal, protože bych je měl ještě u sebe.

Peníze jsem si hned uložil na spořitelní knížku i s těmi dvěmi tisíci od pana Procházky. Ta půjčka Arthurovi se celkem vyplatila.