4/I

Zase jsme šli do školy. Petr Kocourek hned před školou oznámil Míšovi, že Arthur si na zahradě zkoušel rozbít vajíčko umyvadlem a že se mu to povedlo. S Míšou jsme se tomu smáli a Míša na to řekl, že jeho vajíčko nerozbije.

Hned první přestávku Arthur za Míšou přišel a uzavřeli sázku. Já šel raději dál, aby si to Arthur nerozmyslel. Martin jim to rozsekl. Dohodli se, že vše proběhne odpoledne u Míši ve sklepě. Sešla se tam zase spousta zvědavců. Míša ukázal Arthurovi, že má s sebou sto korun a Arthur mu ukázal spořitelní knížku, na které má přesně sto korun. Před sázkou jsem ještě poradil Míšovi, ať chce od Arthura, aby mu dal vybrané peníze a ne knížku. Nepochopil hned proč a tak jsem mu vysvětlil, že by musel zaplatit asi deset korun za zrušení knížky.

Vše bylo připraveno. Míša ukázal Arthurovi vajíčko, aby se přesvědčil, že je pravé a není v tom nějaký podvod. Pak ho položil do rohu sklepa. Arthur se zbytečně namáhal, protože se teď už směl vajíčka dotknout pouze umyvadlem, tak ho nerozbil. Naštvaně teda podával Míšovi spořitelní knížku. Míša mu ale řekl, že chce vybrané peníze, protože jinak by na tom prodělal. Arthur ale řekl, že mimo té knížky nemá ani korunu, že mu bude muset Míša ten zbytek počkat. Zasáhl jsem a řekl jsem, že žádné čekání nebude, protože se dohodli, že suma se zaplatí hotově a hned. Ostatní nemají Arthura moc v oblibě a tak se ke mně přidali. Arthur se teda zeptal, kdo by mu půjčil těch deset korun. Nikdo nechtěl. Nabídl jsem mu teda, že mu je půjčím, pokud mi vrátí zítra dvacet a když je nebude mít, tak za každý další den pět korun navíc. "A ne abys mi to vracel v korunách, pěkně celou částku najednou."

Arthurovi nezbylo než souhlasit. "Ale, když ti to vrátím ještě dneska, tak ti vrátím jen deset", vymiňoval si. Někdo sice navrhl, že by měl vrátit aspoň jedenáct, ale já si zahrál na dobráka. Souhlasil jsem, ale musí to být do sedmi hodin. Řekl jsem mu, že po sedmé hodině už za mnou žádní kluci nesmí. Do zástavy mi musel dát hodinky.

Šli jsme do spořitelny vybrat peníze. Poplatek byl čtyři koruny. Arthurovi zbylo šest korun. Musel mi ale vrátit celých deset a tak šel shánět čtyři koruny. Míša mi dal padesát korun a vrátil mi mých sto korun. Hned jsem si je uložil na výherní knížku na heslo. Chvíli jsem uvažoval, jaké heslo mám zvolit. Vzpomněl jsem si na Jakuba a dal jsem heslo Jakub. Arthur peníze do večera nesehnal, nikdo mu nechtěl půjčit.

Večer jsem se dozvěděl, že Michal Gazda za ten průšvih nedostal nic k Vánocům. Když jsem bráchovi slíbil, že to nebudu dál šířit, tak mi řekl podrobnosti, které Gazda řekl jenom jemu, protože jsou dobří kamarádi. Gazda se prý rozbrečel a odešel do svého pokoje. Moc ho to mrzelo. Rodiče mysleli, že trucuje a tak mu dali ráno k snídani za trest jenom suchý chleba a vodu. Řekl jim, že ho nemají rádi a utekl do svého pokoje. Tam se zamknul. Dobývali se na něj, ale neotevřel. Když vyšel na oběd, tak ho táta seřezal. Zůstal bez oběda. Brečel prý celé odpoledne a nepřišel ani na večeři. K snídani dostal zase jen suchý chleba a vodu a tak se zase rozbrečel. Až teprve teď to jeho máma nevydržela a slitovala se nad ním. Pak se usmířili. Gazda říkal, že ho to moc mrzí, ale že ho neměly holky držet, když ho učitelka stříhala. Pak slíbil, že se bude snažit, aby tu dvojku z chování nedostal. Rodiče viděli, jak ho to sebralo, protože byl ubrečenej až do Silvestra a tak mu nakonec na Silvestra ty dárky přece jen dodatečně dali. Tak prý už aspoň na Silvestra nebrečel i když mu stejně moc do smíchu nebylo. Ve škole prý teď je jako beránek.

Uvažoval jsem, jestli nemám to, co mi brácha vyprávěl, rozšířit po škole. Aspoň bych poznal, jak moc Gazda s bráchou kamarádí, schválně jestli by ho za to zmlátil. Pak jsem si to ale rozmyslel, protože brácha by mi už nikdy nic důvěrného neřekl. Ale stejně by to byla zajímavá legrace.

Gazda byl skutečně nějaký zaraženější. Toho jsem si všiml hned druhý den ve škole. Ostatně ani se mu moc nedivím, pro mě by to byl taky hrozný šok, kdyby mi rodiče nedali nic k Vánocům a ještě mě seřezali a dávali mi jenom chleba a vodu, ale patří mu to, nemá být takový frajer. Gazda něco řekl i ostatním klukům, ale to že brečel, ne. To řekl jen bráchovi. Když se rozkřiklo, že nedostal nic k Vánocům, některé holky mu to prý ze začátku přály a některým to bylo jedno. Když ale viděly, jak ho to sebralo, tak ho prý všechny začaly litovat.

Arthur začal hned druhý den sbírat starý papír, aby to dal do sběru a tak si vydělal čtrnáct korun, které potřeboval, aby mi mohl vrátit dluh. To ale musel nasbírat dvacet osm kilo. Měl při tom obtíže, protože všichni věděli, proč to dělá a žádná rodina, kde měli děti, mu žádný papír nedala. Navíc byl čtvrtek a bylo odpoledka. Arthur to sehnal až v pátek, ale až po čtvrté hodině a ve sběrně měli jen do čtyř. Měl smůlu. Sobota a neděle pro něj znamenaly dalších deset korun, goedkope replica horloges nederland v pondělí mi měl teda vracet už čtyřicet. Přes sobotu a neděli musel nasbírat dalších dvacet kilo papíru. Celou sobotu a neděli se snažil a nakonec to sehnal. V pondělí to vezl do sběrny. Tam si ale přečetl, že mají čtrnáct dní dovolenou. Mohl vzteky puknout. Kluci, co to viděli, se mu smáli.

Arthur teda začal shánět peníze. Jenže bráchu má na horách a rodičům se bojí říct. Odhodlal se až v pátek, kdy to už bylo šedesát korun. Rodiče, chtěli vědět na co to chce. To jim neřekl a tak mu nic nepůjčili. V neděli se mu vrátil z hor brácha, ale to už to bylo sedmdesát korun. Jeho brácha mu řekl, že to je moc, že má jen čtyřicet korun. Arthur šel škemrat za mnou se čtyřiceti korunama a zbytek, že mi zaplatí později, abych mu už nepočítal těch pět korun za den. Byl jsem neoblomný. Škemral, abych mi slevil aspoň na dvě padesát za den. Vyhodil jsem ho a řekl jsem mu, že podmínky zná.

Uplynul další týden a Arthur mi už dlužil stovku. Sháněl teď peníze i papír. Když otevřeli sběrnu, získal tam za papír třicet korun a ještě našel i nějaké olovo a za to dostal dvacet korun. Měl teď padesát korun a protože dostal deset korun kapesného od rodičů, šel za svým bráchou, aby mu půjčil těch čtyřicet korun. jenže ten už měl teď jen dvacet. Uplynul další týden, Arthur mi už dlužil sto čtyřicet korun. Přišel za mnou škemrat se sto dvaceti, že se už rodiče shánějí, kde má hodinky. Řekl jim sice, že je má v opravě, ale teď už jim je bude muset ukázat. Protože nemám zájem na tom, aby se to provalilo, řekl jsem mu, že teda vezmu těch sto dvacet korun a zbytek, ať mi dá v naturáliích. Pozval mě teda k sobě, abych si něco vybral. Má doma plno zajímavých věcí. Vybral jsem si album se známkama, dvě knížky od Šimka a Grossmanna, dalekohled a kapslíkovou pistoli. Protestoval, že je to moc. Tak jsem mu řekl, že se klidně nemusíme dohodnout a můžu jít. "Mně to takhle celkem vyhovuje, protože ty ty peníze nikdy neseženeš, protože to pořád narůstá a za rok mi třeba budeš dlužit několik tisíc. Pro mě je vlastně výhodnější, když se nedohodneme", řekl jsem a měl jsem se k odchodu. Zavolal mě zpátky. Dal mi těch sto dvacet korun a všechny věci, které jsem si vybral. Vrátil jsem mu jeho hodinky a šel jsem domů.