Na úvodní stránku



Kapitola devátá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 715


Martin je na táboře, na který se netěšil. Začátek probíhá podle očekávání, apk se ale něco děje. Jak vše dopadne? Vrátí se Martin už o týden dřív, hned po návratu rodičů od moře nebo zůstane nakonec až do konce tábora?


     Pozdravil jsem se s Michalem. Ten si zalezl do autobusu a četl si. Šel jsem za chvíli za ním. Neměl nic proti tomu, abych si sednul k němu. Začali jsme si povídat. Dozvěděl jsem se, že loni to bodování vyhrál o bod. Docela rád bych měl Michala jako instruktora, ale to nebude, protože Michal je u Jindry. Řekl jsem Michalovi, že jsme si založili klub a že bych se potřeboval naučit uzlovat, šifrovat a další dovednosti. Michal mě slíbil, že mě to naučí. Bavili jsme se o tom, co umím a co ne. Neumím uzly, šifrovat umím hrozně málo, skoro vůbec, morseovku umím, s buzolou umím, turistické a pochodové značky znám, mapové trochu, stan stavět umím, druhy ohňů spíš neznám, rostliny neznám skoro vůbec a orientaci v přírodě bez buzoly umím trochu.

     Začali jsme uzlováním. Michal má krásnou koženou uzlovačku. Když viděl, jak se mi líbí, tak mi jednu dal. Má jich tu víc. Začali jsme jednoduchými uzly - lodním, ambulančním a liščím. Autobus se začal pomalu zaplňovat. Radostně mě zdravil malý Lukáš. S tím jsem byl loni v oddílu u Jindry. Podobně jako já, udivoval starší kluky svými lumpárnami. Byl hodně pod mým vlivem, takže za dost jeho lumpárnami jsem stál já. Po mém odjezdu se dost uklidnil. Bylo mu mě líto a taky se začal trochu bát, že by ho mohli taky poslat domů.

     Já s Lukášem jsme tenkrát získali dost dobré jméno u některých větších kluků. Někteří se totiž frajeřili na mladší, ale nás vynechali. A když to na nás někdo zkusil, tak se nás zase jiní zastali.

     Konečně jsme vyjeli. Michal mě naučil ambulanční uzel, lodní, liščí, dračí, škotový, zkracovačku, napínací zkracovačku, rybářskou spojku, osmičku a volné ouško. Zbytek dne jsem je pak trénoval.

     Po příjezdu jsme vyložili autobus. Pak nás rozdělili do oddílů. Podle očekávání mě dali k Arthurovi. Jako instruktora máme Čendu. Po oddílech jsme se rozdělovali do stanů. Je nás tu ale lichý počet. Zůstal jsem ve stanu sám. Čenda se staral, jestli mi to nevadí. Řekl jsem, že ne. Naopak, jsem spíš rád. Ale to jsem nahlas neřekl.

     Šli jsme se zabydlet. Pak byl oběd a polední klid. Ten jsem strávil s Michalem. Pozval jsem ho k sobě do stanu a opakoval jsem si uzly a začali jsme s šifrováním. Znal jsem pouze dva šifrovací klíče. Michal mě naučil křížovou šifru a posunovací.

     Přišel za náma Lukáš a šifroval s námi. Bavilo ho to. Skončil polední klid. Dodělali jsme šifrování a vylezli ze stanu. Můj oddíl už ale někam odešel, tak jsem zůstal s Michalem. Jindra se na to moc nadšeně netvářil, ale když jsem mu řekl, že mi utekli, tak řekl, že pro tentokrát můžu s nima. Šli jsme do lesa, kde se hrály různé hry. Michal mě naučil další šifry.

     Když jsme se vrátili, měl Arthur řeči. Čekalo mě kázání. Arthur ještě něco zařizoval v táboře a tak s našim oddílem odcházel Čenda s Robertem, který je tu něco jako instruktor na volné noze. Nepatří žádnému oddílu a pomáhá, kde je třeba. Čenda zapískal oddílový svolávací signál a odešli. Nevšiml si, že mu chybím.

     Omluvil jsem se, že jsme se s Michalem zabrali do šifrování. Asi mi moc nevěřil, ale nic neřekl.

     Po večeři probírala Věra s naším oddílem první pomoc a učila nás obvazy. To mě bavilo. Na to jsme úplně s Michalem zapomněli. Všechno jsem si zapisoval a každý obvaz jsem si několikrát vyzkoušel. Ostatní už měli osobní volno a já stále ještě Věru zpovídal. Divila se, z loňska mě znala jinak. Tak jsem jí řekl, že jsem založil klub a že to budu potřebovat znát.

     "Snad ale ty obvazy nezapomenu", posteskl jsem si.

     Dala mi jeden elastický obvaz, abych si to mohl zkoušet a řekla, že kdyby mě něco zajímalo, že za ní můžu přijít, že když to bude vědět, tak mě to ráda naučí.

     V úterý dopoledne byly sportovní turnaje. O poledním klidu jsme zase s Michalem pokračovali v šifrování. Dával jsem si pozor, abych zase neprošvihl svůj oddíl. Šli jsme do lesa. Arthur s Čendou šli připravit nějakou terénní hru a tak jsme tu zůstali sami. Zkoušel jsem si šifrovat, kluci si hráli. Je nás tu třináct. Dva sedmáci si vyřezávali lodičky. Šli hledat kůru a pak někam zmizeli. Tři šesťáci se taky někam vypařili ještě s jedním páťákem. Dva čtvrťáci zmizeli k potoku a prťata zmizela někde v lese. Na dohled zůstal jenom Pepík, který je stejně starý jako já. Chvíli se díval, jak šifruju, ale to ho nebavilo. Házel si nožem. Řekl jsem mu, že se to nedělá. Jenom se ušklíbl a pokračoval. Tak jsem si ho nevšímal. Cucal u toho bonbóny a papírky zahazoval po zemi. Řekl jsem mu, že by je mohl vyhodit v táboře. Zase se ušklíbl. Pak řekl, že je teda spálí a rozdělal si ohýnek. Chytl mu díky tomu, že použil suchý líh, který nejspíš sebral v zásobovacím skladu. Vůbec mu nevadilo, že pálí malý smrček.

     "No a co, těch tu kolem je", řekl, když jsem ho na to upozornil.

     Nakonec ani tohle Pepíkovi nestačilo a hodil do ohně náboj z poplašňáku, který nejspíš taky sebral ze zásobního stanu. Bouchlo to. Leknul jsem se. Smál se tomu a hodil tam ještě dva náboje. Za chvíli tu byl Arthur. Viděl tu spoušť. Jeden smrček spálený, další dva podupané. Vedle pořezaný strom a po zemi ohořelé papírky od bonbónů.

     Arthur byl naštvaný a odnesl jsem to já. Řekl nám, že jsme prasata. Ohradil jsem se, že já jsem to neudělal, ale nevěřil mi. Přehnul mě přes koleno a dal mi řemenem. Pak dostal i Pepík, ale výrazně míň. To mě naštvalo. Arthur nám navíc oběma sebral nože. Pepíkovi sebral sirky. Já sirky neměl, ale nevěřil mi a prohledal mě. To mě taky naštvalo. Pepík, že odevzdal sirky, tak prohlídce ušel. Moc bych za to nedal, že by u něj ještě nějaký ten suchý líh a možná i náboje do poplašňáku našel.

     Arthur svolal píšťalkou oddíl a vystartovali jsme na terénní závod. Běžel jsem až poslední. Celkem mi to vyhovovalo, ale naštvalo mě, co říkal Arthur Čendovi. Poslal mě posledního proto, že mi nevěří a myslí si, že bych narušil značení tratě. Měl jsem chuť závod schválně vypustit a prostě ho v klidu odejít a být poslední. Pak mi to ale nedalo. Narazil jsem na šifry a byly tam i otázky z první pomoci. Začal jsem závodit naplno a vyhrál jsem. Arthurovi nezbylo, než mě vyhlásit jako vítěze.

     Po večeři jsme se přihlašovali na sportovní turnaje. Michal mě naučil další šifry a napsal jsem dopis Janě. Pak jsem si opakoval obvazy kolene, ramene, kyčle, hlavy a prstu. Při tom mi pomáhal Lukáš, který se nechal obvazovat a celkem se mu to líbilo.

     Ve středu dopoledne začaly sportovní soutěže. Přihlásil jsem se do šachů, pingpongu, badmintonu a softtenisu. V pinkponku jsem si vedl celkem dobře, vyhrál jsem dva zápasy. V šachách jsem první zápas prohrál, ale pak jsem dva vyhrál. V badmintonu jsem prohrál a v softtenisu jsem vyhrál. Byl oběd a po něm polední klid. Michal mě naučil další šifry. Teď už umím dva šifrovací klíče, křížovou šifru, fonetickou, posunovací, číselnou, každé určené písmeno, zlomkovou, označení písmenem a mezernou. Teď jsem si je hlavně procvičoval, protože nejdůležitější je poznat, jaká šifra to je.

     Odpoledne jsme šli zase do lesa. Hrály se tam různé hry. Odešel jsem si do tábora na záchod. Jindra s oddílem ještě ven nežli a právě odcházeli, tak jsem se k nim přidal. Jindra si toho všiml, až kdž? jsme byli daleko od tábora, tak mě tam už nechal. Michal se mnou procvičil šifry. Ostatně je s oddílem právě dělali. Tak jsem mu pomáhal při vysvětlování.

     Když jsme se vrátili, tak bylo v táboře rušno. Všichni mě hledali, protože mysleli, že jsem utekl. Když jsem zmizel, všiml si toho Pepa. Začal mě hledat. Pak se v něm hnulo svědomí a začal se bát, že jsem utekl kvůli včerejšku. Řekl to Arthurovi a nakonec se mu i přiznal, že to včera udělal všechno on. Teď měl starosti i Arthur a vrátili se do tábora. Do akce se zapojil i Karel, hospodář Pavel a Věra.

     Arthur si mě pozval k sobě do stanu. Očekával jsem, že mě nařeže, ale řekl mi, abych si sednul. Řekl mi, že se Pepa přiznal a že se mi omlouvá. Myslel, že jsem utekl kvůli tomu a měl starosti. Omluvil jsem se mu za to. Arthur chtěl vědět, proč jsem odešel. Útěk by pochopil, ale tohle ne.

     Řekl jsem, že bych chtěl do oddílu k Michalovi. Po pravdě jsem mu řekl, že po první domluvě jsem si dal pozor, abych s nima včera šel a byl jsem hodný, přestože mě to tam nebavilo. Přesto jsem byl zase špatný. Tak jsem si řekl, že když mám stejně dostat, až to aspoň není nevinně a ať z toho něco mám. Michal mě aspoň doučil šifry.

     Arthurovi se to nelíbilo, že se s Michalem učím šifry mi nevěřil. Je přesvědčený, že jsem grázl a to, že jsem byl včera hodný, že je jen dočasné. Poslal mě za Karlem, že se mnou chce mluvit taky.

     Přede mnou byl u Karla Michal. Netvářil se moc vesele. Karel mi řekl, abych si sedl a ptal se mě, co to má znamenat. Řekl jsem, že bych chtěl do oddílu k Michalovi.

     "A takhle si to chceš vyvzdorovat?", ptal se Karel.

     "Nechci, ale včera jsem se snažil, byl jsem s oddílem, přestože mě to nebavilo a stejně jsem to odnesl a byl jsem zase špatnej."

     "Vyhrál jsi terénní závod. Ten tě taky nebavil?"

     "Ten jo. Ale jinak si tam z klukama nerozumím a hlavně Arthur ve mě vidí grázla. Já vím, ?e jsem byl loni hroznej a tak jste mě poslali domů. To beru. Jenže to bylo loni. Já jsem se za ten rok taky trochu změnil. Založil jsem si s klukama klub a snažím se být lepší. Jenže Arthur to nebere na vědomí. Navíc jsem nikdy nekradl, takže mi Arthur nemusel prohledávat kapsy, jestli jsem neukradl líh... S Michalem si rozumíme a Jindra mě pořád nepodezírá. A nebo mi to aspoň nedává najevo, přestože jsem byl loni právě u něj. "

     "Já tě chápu", řekl po chvíli Karel. "On Arthur na tebe dostal speciální průpravu. To je asi trochu moje chyba. Já jsem o tobě mluvil před chvílí s Michalem."

     "Já vím. Viděl jsem ho odcházet. Michal za to ale nemů?e."

     "Říkal mi, že sis založil klub a že tě učí. Co s tebou? Když tě dám k Jindrovi, řekne si každý, že si takhle může vytrucovat co chce."

     "Jenže u Arthura to je hrozné, když mi nevěří. Nemohl bych teda aspoň k Iloně?"

     "Tys nás trošku zaskočil. Hlavně teda mě. Já jsem zatím mimo tebe v životě nikoho neposlal z tábora domů. A to už dělám deset let jako hlavní vedoucí. Na druhé straně musím uznat, že i tenkrát jsi měl dobré vlastnosti. Rozhodně si nebyl a nejsi zákeřný a máš svoji čest. Já jsem se tenkrát rozhodoval dlouho. I s ohledem na to, že znám dobře tvého tátu. A ten mi letos volal, že tě sem potřebuje dát znova. Neměl tě kam dát a tak jsem na to nerad přistoupil s tím, že mě požádal, abych tě dal k někomu, komu nebude vadit ti v případě potřeby nařezat. Nemysli si Arthur o tebe nestál a musel jsem ho dost dlouho přemlouvat. Nikoho z nás, teda hlavně mě, nenapadlo, že budeš úplně jinej."

     Karel se chvíli odmlčel.

     "A hlavně teď začínám mít pochybnosti, jestli bylo loni opravdu nutné, abys jel domů."

      "Asi jo, mě to trvalo dost dlouho."

     "Tenkrát tě to ale mrzelo, to bylo vidět."

     Tenkrát mě to opravdu mrzelo, jenže mě loni asi opravdu nebylo pomoci.

     "Co s tebou? Já bych zase nerad něco zvoral", povzdychl si Karel.

     Vykoukl ze stanu a zavolal si jednoho ze služby. Řekl mu, aby mu skočil pro Jindru. Jindra za chvíli přišel. Karel ho vybídl, aby si sednul a řekl mu, že řeší problém.

     "Martin se od loňska změnil. Arthur je připravený na původního zlobivého Martina a nějak to neklape. Ono když chce být někdo hodný a nevěří se mu, tak to hodně mrzí. Martin si rozumí s Michalem a chtěl by k tobě. Co ty na to?"

     Jindra pokrčil rameny.

     "Já bych to s ním zkusil s tím, že když budeš mít problémy, tak půjde zpátky. Co ty na to?"

     "Já proti němu letos zatím nic nemám, tak proč ne."

     Já jsem v tu chvíli zářil štěstím.

     "Tak to probereme ještě s Arthurem a uvidíme", řekl Karel.

     To mě zase trochu zchladilo. Co když bude Arthur proti a Karel mě nepřeřadí.

     Karel mě poprosil, jestli bych mu sem Arthura poslal. Šel jsem pro něj a řekl jsem mu, že Karel ho prosí, jestli by za ním mohl jít. Poděkoval mi a šel. Všiml jsem si, že Karel si do stanu pozval i Věru a Pavla. Z Věry obavy nemám, ale co Pavel to nevím. Nakonec tam šli i Ivo, Ilona a Stáňa. Takže porada všech vedoucích bez instruktorů.

     Strašně by mě zajímalo, co se tam děje, ale netroufl jsem si tam jít poslouchat. Ostatně venku byli instruktoři Gustav, Čenda a Robert a ti hlídali, aby nikdo neposlouchal. Připadalo mi, že se radí celou věčnost, ale bylo to asi deset minut. Pak se vedoucí rozešli a pro mě Karel poslal Roberta.

     Ve stanu seděli Karel, Jindra a Arthur. Byl jsem hrozně nervózní, jak to dopadlo. Karel mě moc dlouho nenapínal.

     "Rozhodli jsme se, že tě teda přeřadíme k Jindrovi, ale doufám, že nás nezklameš."

     "Nezklamu", slíbil jsem. Měl jsem hroznou radost.

     "Tak běž", pokynul mi Karel.

     Vyběhl jsem ven. Pak jsem si uvědomil, že jsem ani nepoděkoval. Tak jsem se vrátil a řekl jsem: "Děkuju."

     Jindra s Karlem se tomu usmáli. Pak jsem běžel za Michalem. Málem jsem ho porazil, vylézal zrovna ze stanu.

     "Přiřadili mě k tobě", řekl jsem mu.

     Byl překvapen. Tohle nečekal. Měl taky radost. Když byl přede mnou u Karla, tak ten mu to vytknul. Nezakázal mu, jak jsem měl obavy, se mnou kamarádit, ale řekl mu, že v době programu mě má posílat za mým oddílem. O poledním klidu a osobním volnu můžeme být spolu. Teď je ale můj oddíl i jeho oddíl. Radost měl i Lukáš.

     Po večeři jsem už byl u Jindrova oddílu. Měli jsme Věru na první pomoc. Vůbec mě nevadilo, že už jsem to jednou měl s Arthurovým oddílem. Věra mi sice nabídla osobní volno, ale já nechtěl. Zeptal jsem se Věry, jestli jí můžu pomáhat. Souhlasila. Na začátku byla teorie. Věra se vždy mezi výkladem ptala. Hlásil jsem se a odpovídal jsem. Věra občas něco doplnila. Pokud se hlásil ještě někdo jiný, tak dostal přednost. To jsem chápal. Ostatně někdy nebyla odpověď správná a tak jsem stejně přišel ke slovu. Když se pak vázaly obvazy, tak jsem vysvětloval a pomáhal těm, kterým to moc nešlo. Při praxi se zapojil i Michal, který taky obvazy umí. Věra nás oba pochválila a poděkovala nám za spolupráci.

     Na táborovém bodování jsem zatím poslední. Mám tam stržené body od Arthura. Když jsem se ale vracel z umývárny, byla tam změna. Arthur mi škrtl stržené body za to, co provedl Pepa. Tak jsem se posunul na předposlední místo před Pepu. Mám tam bodové ztráty za první den, kdy jsem neodešel s oddílem a za ten třetí, kdy jsem od oddílu utekl za Michalem. Pak jsem trochu tratil za pořádek, protože jsem moc neuklízel. Ve čtvrtek jsem si ale dal na úklidu záležet. Ráno jsem objevil body od Věry. Zase jsem poposkočil nahoru.

     Dopoledne pokračoval sportovní turnaj. Začínal jsem badmintonem. Tady jsem prohrál podruhé a vypadl jsem. Vynahradil jsem si to ale v pinkponku, kde jsem zase dvakrát vyhrál. Úspěšný jsem byl i v softtenisu a dvakrát jsem vyhrál v šachách.

     O poledním klidu mě Michal naučil druhy ohňů, procvičil jsem si šifrování a uzlování a napsal jsem dopisy. Znova jsem napsal Janě. Bude mít radost, že jsem se dostal do oddílu k Jindrovi a moje trápení skončilo. Napsal jsem i dopis rodičům a pohledy Erikovi a Martině, Kláře, Borisovi a Ivanovi a Láďovi.

     Pak jsem se bavil s Michalem o tom, ?e by mě zajímalo, jak probíhala ta porada, než mě přeřadili. Šli jsme s Michalem za Robertem, který hlídal u stanu. Dělal chvíli drahoty, ale s Michalem se dobře zná. Je jenom o rok starší. Když se za mě Michal zaručil, že to nikomu neřeknu, tak se rozpovídal. Karel to uvedl s tím, že je pro. První to podpořila Věra, pak Jindra a Ilona. Arthur řekl, že on proti není. Co se týká jeho osobně, bude rád. Řekl ale, že si není jistý, jestli je to správné, ale že by byl sám proti sobě, kdyby řekl ne. Stejný názor měla Stáňa a Ivo. Jako poslední se ozval Pavel a řekl, že on by mi tu šanci dal. Karel řekl i to, že mi Arthur nevěří. Že by bylo možné i kompromisní řešení, abych šel k Iloně. Ilona řekla, že ona by mě klidně vzala, ale že si myslí, že mi u Jindry bude líp.

     Ivo měl trochu obavy, abych nezačal zlobit i s Michalem, ten že loni nebyl žádný vzorňáček. Jindra řekl rezolutně, že toho se nebojí, že za Michala ručí. Ivo řekl, že on je v tom případě taky pro. Stáňa byla pro to, abych šel k Iloně a pak třeba za týden k Jindrovi. Arthur byl pro to, abych šel k Iloně a byl toho názoru, že moje přeřazení k Jindrovi je příliš velký ústupek. Karel teda nechal hlasovat, kdo je pro, abych šel k Jindrovi. Pro byli Jindra, Ilona, Věra, Pavel, Ivo a on, tedy 6. Proti nebyl nikdo a Stáňa a Arthur se zdrželi hlasování. Tak bylo rozhodnuto.

     V pátek jsme měli celodenní výlet. Zopakoval jsem si druhy ohňů a zdokonalil jsem se v orientaci v přírodě bez buzoly. To vysvětlil Michal na začátku všem. Já jsem potom navrhl, abysme si zahráli hru Kompasové dřívko. Skončil jsem druhý za sedmákem Ríšou. Lukáš skončil až předposlední a tak si všechno nechal od Michala znova vysvětlit. Jindra připravil krátký azimutový závod. Vyhrál Ríša, já byl druhý. Po návratu a večeři jsme měli závody ve stavbě stanu. Stavěl jsem s Lukášem a skončili jsme třetí. Vyhrál Ríša s Radkem.

     V sobotu jsme měli dopoledne terénní závod. Byl jsem až pátý. Byl jsem trochu zklamaný, ale Michal mě ujistil, že kluci, kteří jsou přede mnou, jsou od nich z oddílu. Vyhrál opět Ríša, druhý byl Radek, což je šesťák, třetí byl Jarda a čtvrtý Vašek, což jsou oba páťáci. Z jejich oddílu tu jsou ještě dva páťáci Honza a Zdeněk a čtvrťáci Filip a Ondra. Je jich tu tedy osm. Lukáš z oddílu není a dále z oddílu nejsou čtvrŤák Marek a dva třeŤáci Saša a René.

     Konečně jsem dostal dopis od Jany. Byla to odpověď na ten první. Psala mi, abych vydržel a že je to dobré, když si rozumím aspoň s Michalem. Ona se má dobře.

     Odpoledne se zase sportovalo. V pinkponku jsem postoupil až do čtvrtfinále v kole vítězů. V softtenisu jsem vyhrál a potom těsně prohrál s páťákem Milošem. Tak jsem se dostal do kola poražených. V šachách jsem vyhrál další tři partie. Současně se střílelo ze vzduchovky. Vyhrál jsem mladší kategorii a celkově jsem šestý.

     V noci byla noční bojovka. Chodilo se po stanech. Starší kluci chodili samostatně. Šel jsem taky samostatně, protože spím sám. Dvakrát mě sice vylekaly divné lesní zvuky, ale jinak jsem se nebál.

     V neděli jsme se šli koupat. Při tom byly i plavecké závody. Vyhrál jsem mladší kategorii, celkově jsem skončil desátý. U vody jsme byli skoro celý den. Ivo nám tam dovezl oběd autem. Vraceli jsme se po značce a šlo se pro dříví na táborák. Ten byl po večeři a každý oddíl přispěl do programu scénkami, písničkami a soutěžemi. Bylo tu několik kytaristů a tak se i zpívalo.

     V pondělí mi přišel druhý dopis od Jany a dopis od rodičů. Jana psala, že je ráda, že jsem se dostal do oddílu k Jindrovi a že jsem konečně spokojený. Ona se má taky dobře. Pozdravuje mě taky Lenka. Rodiče psali, že jsou rádi, že moc nenaříkám a že doufají, že moc netrápím vedoucí. Odpověděl jsem hned Janě i rodičům. Rodičům jsem napsal, že jsem se nakonec dostal do oddílu k Jindrovi, u kterého jsem byl loni, že se kamarádím s instruktorem Michalem, který mě učí šifrovat, uzlovat, ohně a tak dále, což budu potřebovat ve svém klubu.

     Napsal jsem, že nemusí mít starosti, že nezlobím a že se mi tu líbí, takže tu zůstanu až do konce. Táta může přijet, jestli bude chtít, ale domů nepojedu.

     Napsal jsem ještě dopis Mirkovi z klubu, že přijedu o týden později, protože se mi na táboře zalíbilo. Připsal jsem, že budu znát spoustu věcí, které budeme v klubu potřebovat.

     Dopoledne se zase sportovalo. V šachách jsem i nadále bez porážky. V pinkponku jsem se štěstím postoupil do semifinále kola vítězů. V softtenisu postupuju kolem poražených.

     Odpoledne byl celotáborový azimutový závod. V mladší kategorii jsem byl druhý za Jardou.Těsně jsem překonal Vaška. V celkovém pořadí jsem byl čtvrtý. Vyhrál Ríša před Radkem. Třetí byl Jarda, já čtvrtý a pátý Vašek. I šesté místo patřilo Jindrově oddílu a to Honzovi. Filip byl osmý, Ondra dvanáctý a Zdeněk čtrnáctý. To jsou kluci z Jindrova oddílu stálého. Lukáš skončil dvacátý a v mladší kategorii byl šestý.

     V bodování jsem poposkočil a jsem v první desítce. Z Jindrova oddílu už nejsem poslední. Chtěl bych se probojovat mezi prvních pět. Pořádek mám teď vždy za maximum bodů.

     Michal mě učil další zajímavé věci. Lukáš se k nám vždycky přidával. Jindra mi řekl, že na něj mám dobrý vliv. To mě potěšilo. Jindra mě už několikrát pochválil a dostal jsem už? i pochvalu na nástupu.

     Ve středu byl další celodenní výlet. Navštívili jsme zajímavé jeskyně, starý hrad a jeden zámek. Po cestě jsme sbírali houby, které jsme pak dali Ivovi na vaření. Sice na táboře houby nesmíme, ale to nám nevadilo. Pochutnají si na nich vedoucí. Jako oddíl jsme za ně dostali body, které nám Jindra s Michalem rozdělili. Teď jsem v bodování už šestý. Vede Ríša, druhý je Radek, třetí Gábina. Holek je tu jenom osm a vede je Stáňa. Čtvrtý je Jarda a pátý Vašek. S mým šestým místem je Jindrův oddíl evidentně nejlepší. Sedmá je Alena a pak osmý je Honza, devátý Filip, desátý Ondra, jedenáctý Zdeněk a dvanáctý Lukáš. Arthurův i Ilonin oddíl dost zaostává. Třináctý je Franta od Ilony a Arthurův oddíl nemá v první desítce nikoho.

     Ve čtvrtek se pokračovalo ve sportování. Dohrál se pinkponk. Skončil jsem třetí. Vyhrál Ondra z Arthurova oddílu a druhý byl Roman. V softtenisu jsem skončil druhý za Milošem z oddílu Ilony. Miloš je přesně stejně starý jako já a skamarádili jsme se. Zná se s Lukášem, jsou to sousedé. A nebydlí daleko ode mě. Získal jsem je do našeho klubu, takže nás už je šest. Lukáš slíbil, že ještě přivede nejméně jednoho kamaráda a Miloš taky slíbil jednoho.

     V pátek byl celotáborový terénní závod. Běžel jsem s Lukášem. Podle očekávání vyhráli Ríša s Radkem Druzí byli Jarda s Vaškem a my byli třetí. Bylo to o chlup a mohli jsme být druzí. Po sportovních soutěžích jsem se v bodování dostal už na třetí místo, teď jsem klesnul na páté, protože Ríša, Radek, Jarda i Vašek jsou v bodování moji největší konkurenti. Gábina už klesla na šesté místo.

     O osobním volnu mě Michal zase učil. Už jsem se toho naučil poměrně dost a bavili jsme se o různých tábornických fíglech, třeba kde je vhodné postavit stan a kde ne, jak pracovat s různými nástroji a podobně. Byl tu i Lukáš. Na kus řeči se stavil i vedoucí Karel a za chvíli přišel i Jindra. Řekl jsem Karlovi, že tu zůstanu i ten poslední týden, že se mi tu začalo líbit. Karel řekl, že je rád. Táta se možná přijede podívat, ale možná taky ne. Jestli se mu bude chtít.

     Asi hodinu jsme si povídali. Karlovi pořád vrtá hlavou to, že mě loni poslal domů. Vyprávěl jsem mu o našem klubu a o jeho začátcích a jak jsem se pomalu měnil k lepšímu. Prvním impulsem bylo Mirkovo nadšení pro klub, potom výprask od toho chlapa, i když tenkrát jsem měl vztek a cítil jsem se ukřivděný, že jsem dostal víc než ostatní kluci. Pak na mě ale zapůsobil odchod Honzy, Pavla a Kuby z klubu a to, že si se Zdeňkem, Michalem a Filipem založili svůj klub. Taky mě ovlivnili učitelé - tělocvikář, třídní a i oba učitelé na dílny.

     Karel řekl, že to byl skutečně dlouhý vývoj. Řekl jsem mu, že se mi sem hrozně moc nechtělo, ale teď jsem rád, že mě sem táta dal. Karel mi řekl, že je rád, že jsem takovýhle. Hodně se mu ulevilo po tom, co mě přeřadil k Jindrovi a ten mě prvně pochválil. A to bylo brzo, hned po první pomoci. To mě chválila i Věra. V tuhle chvíli už Karel věděl, že se rozhodl správně.

     V sobotu se dohrál šachový turnaj. Vyhrál jsem. Vrátil jsem se v bodování na třetí místo. Teď půjde o to, ho udržet, protože na Ríšu s Radkem asi mít nebudu.

     V neděli po obědě přijel táta s mámou. Povídali si chvíli se mnou. Přivezli mi pohledy od Erika, kde byla podepsaná i Martina a Klára a od Borise s Ivanem a od Pavla. Vyprávěl jsem jim, co jsem tu zatím prožil. Pak se stavili za Karlem, s kterým si povídali. Před odchodem se ještě znova stavili za mnou. Odvezli mi některé špinavé prádlo, které už nebudu potřebovat. Byli spokojení, protože mě Karel chválil.

     Večer jsme měli táborák a hned po něm byla noční bojová hra. Po ní jsem šel akorát na hlídku. Ráno byl posunutý budíček. Začal poslední týden našeho táborového pobytu. Čekal nás další celodenní výlet. Šli jsme na zříceninu starého hradu a na rozhlednu. Pod zříceninou pro nás Jindra připravil terénní hru a Kimovku. V terénní hře jsem byl třetí a Kimovku jsem vyhrál.

     Michal mě po cestě učil poznávat rostliny, keře a stromy. To bylo už poslední, co jsem zatím neznal. Michal řekl, že jsem dost učenlivý. Začal jsem si sbírat listy a večer jsem si založil herbář. Hospodář Pavel mi věnoval několik čtvrtek a lepící pásku.

     Během pondělka odjel instruktor Jakub. Jede s rodiči k moři. Michal tak osiřel ve stanu. Tak jsme se dohodli, že se zeptáme, jestli bysme mohli spát spolu, protože jsme oba ve stanu sami. Karel nám to dovolil a Jindra taky souhlasil, tak jsem se přestěhoval k Michalovi. Pak už jsem pracoval na herbáři. Michal mi poradil jak na to.

     V úterý byla antyolympiáda a odpoledne jsme šli zase do lesa. Pokračovali jsme s Michalem ve výuce přírody. Večer jsem pak zase obohatil svůj herbář.

     Ve středu dopoledne byly celotáborové závody v Kimově hře. Vyhrál jsem a posunul jsem se blíž k Radkovi, který už má náskok jediného bodu. Odpoledne jsme byli zase v lese, takže jsem mohl zase poznávat přírodu. To se mi hodilo ve čtvrtek, kdy byl další celotáborový závod zaměřený na znalosti přírody. Ten se mi podařilo vyhrát. Těsně za mnou byla Květa, která zná přírodu velmi dobře. Byly tam ale i jiné disciplíny a ty rozhodly o mém těsném vítězství, přestože příroda měla velkou převahu.

     Když jsem viděl bodování, vyvýskl jsem radostí Byl jsem druhej. Radek se totiž moc dobře neumístil. Ríša byl ale třetí, takže si přede mnou udržuje dostatečný náskok.

     Ve čtvrtek se sportovalo, ale byly to samé kolektivní hry, tak?e to na pořadí skoro nic nezměnilo. Věra udělala přepadové bodování pořádku, ale dopadl jsem dobře. Připravovali jsme se na páteční karneval a sobotní táborovou pouť. Vymýšlel se i program k sobotnímu táboráku. Takže byl volnější program.

     Šel jsem se podívat dozadu za tábor. Zatím jsem tam nebyl, protože tam máme zakázáno chodit. Je to kvůli potoku, který je dost divoký. Potok je to pořádný, spíš řeka. On tomu skutečně někdo řeka říká. Objevil jsem tam dvě květiny a jeden keř, které neznám. Z bezpečného místa jsem se odvážil pohlédnout i dolů do vody. Pořádně se pěnila, takže tu je asi dost slušný proud. Šel jsem zpátky, že si utrhnu květiny a zeptám se na ně Michala. Zaslechl jsem ale volání o pomoc. Vrátil jsem se po hlasu. Zahlédl jsem u potoka Marcelu. Byla tu se svým bráškou Víťou, který je v oddílu Ilony a je to třeťák. Ten si hrál asi dole u vody a zřejmě sklouzl. Vzal ho proud a Víťa polykal andělíčky.

     Stáhl jsem tričko a sundal boty. V tom by se mi špatně plavalo. Nakonec jsem stáhl i bermudy, sundal hodinky, které sjely na ně. Ponožkama jsem se nezdržoval a běžel jsem dolů. Hupnul jsem do vody. Byla pěkně ledová. Pustil jsem se po proudu za Lukášem. Dohnal jsem ho poměrně brzo. Hned jak jsem byl na dosah se mě chytl. Nemohl jsem ale plavat, protože se mě chytl kolem krku. Nebyla s ním rozumná řeč a držel se mě tak křečovitě, že jsem skoro nemohl dýchal. Marně jsem se ho snažil setřást. Zařval jsem na něj, ať se mě pustí, jinak že se utopíme oba.

     Marcela to zaslechla a začala panikařit a volat o pomoc. Snažil jsem se vyprostit z Víťova objetí, ale nepodařilo se mi to. Kopl jsem ho kolenem do břicha. Nepomohlo to. Kopl jsem znova, víc. Nic. Držel dál a mě docházel dech. Kopnul jsem znovu, vší silou, ale zase nic. Byl jsem zoufalý a Víťu jsem v tu chvíli nenáviděl. Přepadl mě panický strach, že se tu s ním utopím. Pak mi ale blesklo hlavou, že jsem někde slyšel, že je dobré se potopit. Moc jsem v to už nevěřil, ale byla to moje poslední šance. Zaplul jsem pod vodu a Víťovo sevření skutečně povolilo.

     Musel jsem hned zase nahoru, abych se nadechl. Snažil jsem se vyplavat co nejdál od Víti, aby se mě zase nechytl. Víťa byl ale asi dva metry ode mě a vzdaloval se. Nadechl jsem se a hrozně se mi ulevilo. Strach pominul. Rozhodl jsem se, že to s Víťou ještě jednou zkusím a vyrazil jsem za ním. Obeplaval jsem si ho zezadu, aby neměl tušení, že u něj jsem. Chytl jsem ho za vlasy, které má naštěstí dlouhé. Mohutným výkopem nohou jsem vyrazil dopředu. Bylo to po proudu, takže to šlo. Víťa byl na zádech a já byl před ním bezpečný. Musel jsem se s ním ale otočit, proto?e jsme se blížili k jezu. Konečně se mi to povedlo a začal jsem plavat proti proudu. Šlo to dost těžko. Kraulovým způsobem jsem kopal nohama a pomáhal jsem si volnou rukou.

     V duchu jsem si nadával, že jsem vzal Víťu do pravé ruky. Levou jsem měl při plavání brzo unavenou. Musel jsem se zastavit, přetočit a chvíli šlapat vodu. Víťu jsem si přehmátl. Znova jsem se obrátil a pokračoval v plavání. Trochu jsme se při tom vrátili. Zkusil jsem na Víťu mluvit. Zaskuhral, že ho tahají vlasy. Řekl jsem mu, že to musí vydržet.

     "Teď už jsi zachráněný."

     "Kopej nohama", řekl jsem mu po chvíli. "Tím mi pomůžeš a budeme dřív na břehu."

     Víťa mě poslech a skutečně se mi plavalo o něco lépe. Nijak rychle jsme ale neplavali a já cítil, že mi trochu ubývají síly. Sledoval jsem břeh, kde by se nejdřív dalo vylézt a nebo si aspoň odpočinout. Byly tu ale všude příkré skály, které spadaly přímo do vody. Začal jsem mít zase strach. V duchu jsem nadával Marcele, že tam stojí a čumí a neběží pro pomoc. Já to sám nezvládnu. Uvědomoval jsem si, že plavu čím dál pomaleji. To znamená, že za chvíli budeme na místě a pak se začneme vracet. Možná budu muset Víťu pustit a snažit se zachránit aspoň sám sebe, jinak tu zůstaneme oba. To mi bylo ale proti mysli, protože Víťa je Lukášův kamarád a je to správný kluk. Jenže svůj život mám radši. Když ale Víťu pustím, tak budu mít výčitky svědomí.

     Zaslechl jsem Karla: "Vydrž Martine", volal.

     Oddechl jsem si. Připadalo mi, že jsme uplavali kus dopředu. Přestal jsem se bát. Karel nás utopit nenechá. Byl za chvíli u nás a vzal si Víťu na záda. Ten se ho držel za ramena a úspěšně plavali. Mě se uvolnila druhá ruka a plavalo se mi lépe. Plaval jsem o něco rychleji, ale cítil jsem, že moc sil už nemám. A břeh byl pořád příkrý a nebylo kde si odpočinout.

     Karel s Víťou se mi rychle vzdalovali a mě za chvíli zase připadalo, že skoro nepostupuju dopředu. Zase jsem se začal bát. Víťa je zachráněný, ale já tu třeba zůstanu. Než Karel doplave nahoru a vrátí se pro mě, bude třeba pozdě.

     Zaslechl jsem hospodáře Pavla. Plaval mi naproti. Trochu mě to uklidnilo. Zabral jsem z posledních sil a hnul jsem se kupředu. Zahlédl jsem u břehu malou skálu. Plaval jsem k ní, protože se na ní dá odpočinout. Už jsem k ní ale nedoplaval. Byl u mě Pavel. Chytl jsem se ho za ramena. Byl jsem rád, že se vezu a že se nemusím ani hnout. To byla jiná rychlost, než když jsem plaval sám.

     Kousek od břehu jsem se pustil a doplaval jsem sám. Pavel mi pomohl vylézt na břeh. Lehl jsem si do trávy a byl jsem rád, že ležím. Karel řekl, že jsem Víťovi zachránil život. Pavel mi nabídl, že by mě vzal na záda a odnesl do tábora. To jsem nechtěl. Radši jsem začal vstávat, ale Karel mi řekl, ať si ještě odpočinu, že nikam nespěcháme. Víťa mi poděkoval.

     Byl jsem rád, že ležím. Ležel jsem takhle snad čtvrt hodiny. Pak jsem pomalu vstal. Karel mi pomohl na nohy. Došel jsem si pro věci. Sundal jsem si mokré ponožky, které jsem měl ještě na nohou. Dal jsem si na ruku hodinky, obul se a tričko a bermudy jsem vzal do ruky. Pomalu jsme došli do tábora. Karel mi řekl, až se jdu na chvíli natáhnout do stanu. To jsem udělal. Převlékl jsem si suché trenýrky a lehl jsem si. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Moc nechybělo a byl bych tam zůstal. Zachránil jsem ale Víťu. Hrozil jsem se představy, že by se utopil a že by pak vytáhli na břeh jeho utopené tělo. Byl jsem šťasten, že se mi to povedlo, že jsem to dokázal.

     Na chvíli se ve stanu ukázal Michal. Řekl mi, že jsem dobrej.

     "Odpočiň si, nebudu tě rušit", řekl a zase zmizel. Ještě jsem ho zaslechl, jak říká, že teď ke mě nikdo nesmí, že si musím v klidu odpočinout. Podpořil ho Pavel a pak byl klid. Hlasy se vzdálily a já usnul.

     Když jsem se vzbudil, bylo skoro sedm. To jsem spal přes tři hodiny. Byl nástup. Nikdo mě nevzbudil. Hodil jsem na sebe tričko, obul jsem si polokecky a běžel jsem na nástup, který už pomalu končil. Kluci se po mě ohlíželi. Chtěl jsem se omlouvat Karlovi, že jdu pozdě, protože mě nikdo nevzbudil, ale Karel mi naznačil rukou, že se nic neděje, že je to v pořádku. Normálně, kdybych přišel na nástup pozdě a ještě jenom v trenýrkách a tričku, tak by mi to neprošlo. Tentokrát mi to ale bylo odpuštěno, protože Karel zakázal mě budit.

     Na nástupu jsem dostal pochvalu. Po nástupu mě Karel poslal, abych si zašel do kuchyně pro večeři. Tu jsem zaspal taky, ale schovali mi ji. Měl jsem pořádný hlad. Věra měla obavy, jestli jsem v té ledové vodě nenastydl. Když ale viděla, jak hladově večeřím, tak se trochu uklidnila. Nechala mě v klidu najíst, pak mi pro jistotu změřila teplotu. Bylo to v pořádku.

     Tábor si šuškal o tom, co se dělo u vody. Teprve teď se mě směli kluci vyptávat. Stal se z toho večerní program. Přiznal jsem, že jsem se několikrát bál. Poprvé, když se mě chytl Víťa kolem krku a já se dusil, podruhé než jsem uslyšel Karla a potřetí, než jsem uslyšel Pavla.

     Víťa se styděl za to, že mě málem utopil a omlouval se mi za to. Karel mu řekl, že za to nemůže, že to je pud sebezáchovy. Někdo z kluků se divil, že jsem si s Víťou neporadil, když je o dost menší. Karel vysvětlil, že tonoucí má velkou sílu, protože se bojí. S Víťou by si takhle neporadil ani dospělý. Udělal jsem dobře, že jsem se potopil. Jinou šanci jsem prý neměl. Víťa měl na břichu pořádné modřiny. Omluvil jsem se mu za to. Řekl, že to nevadí, hlavně, že žije.

     Z vyprávění mých dojmů se nakonec myslím stala výchovná táborová akce. Karel tak doložil svůj zákaz vstupu k potoku. Já jsem přiznal, že příště, kdybych tam byl sám a někdo se topil, tak nevím, jestli bych pro něj šel. Sám bych to totiž nedokázal. Ale kdyby tam byl někdo, o kom bych věděl, že přivede pomoc, tak bych do toho šel znova.

     Karel zdůraznil, že moje rychlé jednání Víťu zachránilo, protože oni by nestačili přijít včas. Držel jsem Víťu nad jezem dobrou čtvrthodinu a to rozhodlo o jeho životě.

     Když jsem šel večer kolem bodování, byl jsem první. Měl jsem obrovskou radost, ale bylo mi trochu líto Ríši. Dopomohla mi k tomu vlastně náhoda, že jsem byl u toho, když se topil Víťa. Ríša to vzal sportovně a šel mi poblahopřát. Teď už se totiž těžko něco změní. Ríša odmítl moji teorii o náhodě. Řekl, že s tím co jsem pro Víťu udělal, se nemůže vůbec nic rovnat a že si první místo zasloužím.

     Měl jsem obavu, že se mi nebude chtít večer spát, ale usnul jsem velmi brzo a spal jsem jako zabitý. Málem jsem ani nestačil popřát Michalovi dobrou noc.

     V pátek nás čekala antiolympiáda. Byly tu různé netradiční disciplíny, které ale už v táborovém bodování prakticky nic nezměnily. Odpoledne jsme byli v lese a hráli jsme proti oddílu Ilony Boj o pevnost. Vyhráli jsme. Pak jsme se připravovali na karneval, který byl po večeři. Šel jsem za kovboje. V soutěži masek jsem byl třetí. První a druhé místo měly holky.

     V sobotu dopoledne jsme se koupali. Trochu mě to připomnělo můj zápas s řekou. Tohle byl ale rybník s klidnou vodou. Hráli jsme si ve vodě s míčem a i na břehu jsme hráli různé hry. Po poledním klidu se pak připravoval táborák, který byl chvíli po večeři. Karel tu vyhlásil výsledky bodování. Dostal jsem tři pěkné knížky a dort. O dort jsem se hned u ohně rozdělil. Druhý Ríša dostal menší dort a malý dort dostal i třetí Radek. Všechny dorty jsme snědli.

     Táborák končil až kolem půlnoci. Zpívalo se u něj, hrály se různé hry a bylo to moc pěkné. V neděli se vstávalo o hodinu později. Začalo balení. Své věci jsme už měli většinou zabalené, ale šlo o to, uklidit tábořiště. Museli jsme složit stany, které větší kluci s vedoucíma naložili na náklaďák, který pro ně přijel. Oběd byl dřív, aby se umylo nádobí a mohla se zbourat kuchyň. Krátce po obědě přijel autobus. Naložili jsme do něj zavazadla. Náklaďák konečně odjel a my jeli chvíli po něm. Jako poslední odjeli autem Ivo se Stáňou.

     Jeli jsme něco přes dvě hodiny. Zase jsem seděl vedle Michala. Bavili jsme se o tom, že příští rok bych chtěl jet zase na tenhle tábor a být v oddílu u Jindry. Michal se zeptal Jindry a ten souhlasil. Napsal jsem si Michalovu adresu a telefon a on si napsal mojí. Michal mě zval k nim do oddílu, ale zjistili jsme, že bych to měl hodně daleko.

     U autobusu na nás čekali rodiče. Víťovi rodiče mi přišli poděkovat a dávali mi foťák, za záchranu Víti. Zdráhal jsem se ho přijmout, přestože jsem si vždycky foťák hrozně moc přál. Víťův táta se ale nechtěl nechat odbýt. Podíval jsem se na tátu. Kývl na mě, abych si ho vzal. Tak jsem ho přijal a poděkoval jsem za něj. Víťa si napsal moji adresu a řekl mi, že bydlí kousek ode mě. Nabídl jsem mu, jestli nechce chodit do našeho klubu. Chtěl a jeho rodiče souhlasili.

     Cestou domů od autobusu jsem se od táty dozvěděl, že Marcela napsala hned svým rodičům dopis, že jsem zachránil Víťovi život. Dopis došel za den, tedy už v pátek. Víťovi rodiče hned začali zjišťovat moji adresu a zašli za tátou s tím, že mi za to chtějí koupit dárek. Táta podobně jako já odmítal, ale neuspěl. Ví?ův táta chtěl vědět, co mi má koupit, jinak ?e mi koupí kolo. To už mám a tak táta svolil, aby mi koupil foťák. Víťův táta ho ještě v sobotu sehnal.

     Ještě večer jsem volal Mirkovi. Řekl jsem mu, že mám tři nové členy. Dohodli jsme se, že se zítra sejdeme a v úterý, že uděláme klubovou schůzku. V pondělí jsme plánovali, co budeme na schůzce dělat. V sobotu uděláme výpravu. Vzal jsem mapu a dohodli jsme se na trase. Mirek připraví terénní závod, já připravím hry. Na schůzce se začneme učit šifrovat.

     Povídali jsme si o prožitcích z prázdnin. Vyprávěl jsem Mirkovi, co jsem zažil na dovolené s rodiči v kempu a co na táboře. Mirek si hned ode mě nechal vysvětlit šifry, které budu učit na schůzce. Chtěl je znát s předstihem. To mu schvaluju, protože je náčelník klubu. Spolu s Lukášem mi budou pomáhat při vysvětlování.

     Po obědě jsem oběhl a obvolal kluky a řekl jim o schůzce. Všichni slíbili, že přijdou. Lukáš a Miloš slíbili, že přivedou kamarády.

     V úterý se nás sešlo deset. Měli jsme s Mirkem radost. Teď je nás víc než Strážců. Miloš přivedl svého kamaráda Radka. Po prázdninách prý ještě možná někoho přivede, ale to radši neslibuje. Lukáš přivedl Reného a Víťa Marka.

     Založil jsem sešit, kam jsem všechny zapsal. Napsal jsem tam i Mirka a sebe. O každém tam je jméno, příjmení, datum narození, adresu a telefon. Já jsem si tyhle údaje přepsal i do svého notýsku. Notýsků mi pomalu přibývá. Jeden mám jako klubový deník, druhý na poznatky, jako jsou šifry a podobné vědomosti a třetí na nové členy a přípravu akcí. Pak mám ještě kartičky s hrami. Všechno to mám v malém formátu, aby se to vešlo do kapsy.

     Navrhl jsem, že bysme si měli založit kroniku. Dohodli jsme se, že se na ní složíme. Založíme klubovou pokladnu, do které každý přinese padesát korun. Pak se bude platit měsíčně pět korun. Víťa, který viděl nástěnku, navrhl, že bysme mohli každý přinést fotku a dát ji na nástěnku. Miloš řekl, že má nápad, jak tam fotky dát. Nakreslil by na čtvrtku strom, byla by to jabloň a do každého jablíčka by se dala hlava jednoho z nás. Byl by to takový klubový strom. Souhlasili jsme. Radek se nabídl, že Milošovi pomůže. David se uvolil dělat pokladníka. Já doplním kroniku, Mirek mi slíbil, že mi s tím pomůže.

     Táta mi namnožil zápisníčky modrého života. V zápisníku, který mi dal tělocvikář jsou jeho podmínky. Já jsem si teda nakreslil zápisník a táta mi ho v práci několikrát ofotil. Plnění bude dobrovolné, ale rozhodli se pro něj všichni. Já tam mám jako první dobrý skutek záchranu Víti. Toho dne jsem začal modrý život plnit. Miloš mi řekl, že takovýhle senzační dobrý skutek jen tak někdo nemá. Já jsem na něj taky patřičně hrdý. Dobré skutky si většinou zapisuju i do svého deníku, zejména ty významnější.

      Vyložil jsem několik šifer - oba šifrovací klíče, křížovou, fonetickou a mezernou šifru. Pak si kluci opsali morseovku a hráli jsme různé hry. Ještě jsme se domluvili na sobotní výpravu. Dohodli jsme se, že na příští schůzku se sejdeme zítra.

      Na středeční schůzce mi Víťa oznámil, že od září bude chodit ještě jeho kamarád Míša. Sešli jsme se zase v plném počtu. Udělal jsem průzkum, kdo pojede na výpravu. Vypadá to, že všichni. David vybral peníze. Přinesli je všichni. Dohodli jsme se, že hned půjdeme koupit kroniku. Koupíme i jedny pastelky. Budou dobré do kroniky i na nástěnku. Miloš si ještě vzpomněl na lepidlo. Už se mu sešly první fotky od Franty, Davida, Lukáše, Víti a mě. Ostatní je slíbili přinést příště.

     Zopakovali jsme si šifry a probrali jsme pět nových. Pak jsme chvíli uzlovali a přišly na řadu hry. Další schůzku jsme si domluvili na čtvrtek a půjdeme ven. Hned po schůzce jsme s Davidem koupili kroniku a já jsem na ní hned začal pracovat. Zápis jsem začal první výpravou, tou kterou jsme šli jen ve třech - Milan, Mirek a já. Zapsal jsem pak i pár schůzek, pokud jsem si je pamatoval a všechny výpravy - ty jsem si pamatoval poměrně dobře. K výpravám jsem se snažil kreslit i obrázky, i když to moc neumím. Zvlášť podrobně jsem popsal naši první vícedenní výpravu. Snažil jsem se zápisy dělat tak, jak jsem to tenkrát cítil. Následoval zápis odchodu Honzy, Pavla a Kuby z klubu.

     Pak jsem shrnul klubové změny a naše předsevzetí. Popsal jsem malou výpravu, na které jsme s Mirkem dokouřili svoji poslední cigaretu a zavázali se, že nebudeme pít alkohol. Stručně jsem tu popsal i své nové názory na staré události a o zahození hvězdice. Pak už byl zápis naší první schůzky po mém návratu z tábora. Tady jsem vynechal místo, protože Marek slíbil, že tu nakreslí obrázek. Dopsal jsem následující dvě schůzky a přinesl jsem kroniku na schůzku. Než jsme šli ven, tak jsme si z ní četli. Klukům se moje zápisy líbily a tak jsem souhlasil s tím, že budu do kroniky psát. Miloš dovybral zbylé fotky. Šli jsme ven. Chvíli jsme si hráli s míčem. Zorganizoval jsem hru Na šlechtice a pak jsme hráli chvíli vybíjenou každý proti každému. Nakonec došlo na fotbálek. Vrátili jsme se do klubovny pro věci, dohodli jsme se, ?e se sejdeme zase zítra a šli jsme domů.

     V pátek jsme dokončili šifrování a věnovali jsme se uzlování. Prohlédli jsme si v kronice Markův obrázek. Franta přinesl kytaru a tak jsme při ní chvíli zpívali. Zahráli jsme si hru Pějme píseň dokola. Potom Franta odložil kytaru a hráli jsme další hry, například Na trpaslíka, Na nesmysly, Město, moře,..., Na žouželení, Na králíka a Na pašeráky.

     Před odchodem domů jsme si ještě připomněli sraz na sobotní výpravu. Všichni znova slíbili, že přijdou. Spokojeni jsme se rozešli domů.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je sobota
17.11.2018