Na úvodní stránku



1/I

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 536


Kapitola první, I. část


Zazvonil budík. Ach jo, dnes je už zase 1. září a jako na potvoru zrovna pondělí, takže začíná škola. Rozespale jsem si protřel oči a podíval jsem se, jestli je skutečně už sedm. Bohužel ano. Náladu mi ale hned spravil fakt, že jsem vlastně páťák a tedy začínám druhou půlku povinné školní docházky. Na to jsem se loni hrozně těšil. Brácha je zatím ještě čtvrťák, tedy stále ještě prcek. Kdežto my páťáci už patříme mezi velké kluky.

Ta myšlenka mě natolik vzpružila, že jsem docela s chutí vstal a trochu jsem se do školy i těšil.

"Vstávej lenochu", houkl jsem na bráchu a stáhl jsem z něho peřinu.

"Nech mě", zaskuhral.

"Už je sedm", řekl jsem mu a šel jsem se umýt do koupelny.

Rodiče už byli pryč. Táta odcházel už v půl sedmé a máma už v šest. Táta je středoškolským profesorem a ještě inženýrem. Učí elektrotechniku a další odborné předměty, které tam na té elektrotechnické průmyslovce mají. Máma dělá vychovatelku na internátě, které je pro učiliště automechaniků. Dnes jsme se tedy do školy museli vypravit sami. Pro nás s bráchou to není nic nového. Táta učí většinou už od rána, akorát loni měl ve čtvrtek od devíti. Letos prý bude mít od devíti v pátek a nejhorší bude mít pondělí, kdy bude učit až do večera. Ale dneska ještě ne.

Máma také nemá pracovní dobu zcela pravidelnou. Letos dostala první ročník a má ho ještě s jednou začínající vychovatelkou. Máma je tedy jejich hlavní vychovatelkou, to byla vlastně i loni. Loni měla ale většinou odpolední a tak byla ráno doma. Letos ale bude mít hodně ranních, protože ta nová vychovatelka má malé dítě a než ho dá do školky, nestihla by přijít tak brzo. Ale aspoň bude máma doma zase víc odpoledne. Dokonce má někdy i službu v noci a někdy i v sobotu a neděli. To jsou ale na celém internátě vždycky jenom dva vychovatelé. Nejvíc jich tam prý je odpoledne. No to je celkem jasné, to se kluci vrací ze školy a z dílen. Já jsem už několikrát za mámou byl. Je to perfektní internát, před třemi roky nový. Před tím měli starou budovu. V té jsem byl jen jednou. Teď to má máma blíž.

Z koupelny jsem se vrátil do pokoje a začal jsem se oblékat. Brácha se zatím už vyhrabal z postele a zalezl do koupelny. Dneska jsme měli na nočních stolcích nachystané, co si máme obléct. Jindy nám chystala máma ráno jen snídani. Dneska ale měla obavy, abysme náhodou nešli první den do školy v nějakých moc ošoupaných džínách. Ostatně máma nechtěla vůbec, abysme si do školy brali dnes džíny, že prý se to první den školního roku nehodí. My jsme ale protestovali, že nechceme jít jako šprti v tesilkách. Táta je fajn a tak nás podpořil. Řekl, že v nových džínách jít můžeme, že na tom není nic špatného a máma nakonec souhlasila. Řekla, ať si tedy vezmeme ty nové džíny, co jsme dostali loni za vysvědčení. Já je mám dneska na sobě poprvé, protože ven nosím vždycky džíny starší. Ono je to lepší, protože kdybych si roztrhl nové džíny, tak bych dostal výprask. Kdežto, když roztrhnu už staré, záplatované, tak se to odbude jen kázáním a někdy i bez něho, když má máma zrovna dobrou náladu.

Brácha už měl nové džíny na sobě podruhé. Měl je jednou v divadle. Vzala ho s sebou máma Michala Gazdy, s kterým chodí brácha do třídy a sedí s ním v lavici. Bylo to na Spejbla a Hurvínka. Michalův táta onemocněl a tak, aby lístek nepropadl, vzali s sebou bráchu.

Brácha se cachtal v koupelně. Já jsem už seděl u snídaně a on se teprve šel oblékat.

"Přijdeš pozdě", řekl jsem mu:"Už je čtvrt."

"Ale neměj strach, já to stihnu", odpověděl.

Pustil jsem rádio. Hráli tam hezké písničky. Brácha s sebou s oblékáním hodil. Tak rychle se snad ještě nikdy neoblékl. Za necelé dvě minuty už snídal. A ani teď nepřestal spěchat.

"Co blbneš, kam tak ženeš? Vždyť ještě není ani půl", zeptal jsem se ho.

"V půl pro mě přijde Luboš", řekl.

Luboš je další bráchův kamarád. Bydlí v našem domě o poschodí víš a je jedinej z bráchových kamarádů, který není nesnesitelně drzej. Nejhorší je Michal. Toho jsem už chtěl několikrát zmlátit. On si myslí, že když je stejně velký jako já, že nemusí mít žádný respekt. Ale zapomíná, že je o rok mladší a teda si nemůže na mě dovolit to, co si dovoluje k bráchovi, který je skoro o půl hlavy menší.

V půl jsem si seřídil hodinky, aby mě šly přesně. Krátce na to zazvonil zvonek. To je určitě Luboš, pomyslel jsem si. Jen ať si jde brácha otevřít. Brácha ale nešel a místo toho na mě  volal ze záchodu: "Pavle, otevři prosím tě. To je asi Luboš. Já jsem na záchodě."

Šel jsem teda otevřít. Za dveřmi byl skutečně Luboš.

"Ahoj Pavle, prosím tě, mohl bys mi zavolat Martina?", poprosil.

"To bych mohl, ale nebude to nic platné. Sedí totiž na záchodě."

"Tak já na něj počkám. Řekni mu, prosím tě, ať si ale pospíší."

"Jo to mu řeknu."

Luboš se chystal si sednout na schody a čekat na bráchu.

"Pojď dál", vybídl jsem ho. Poslechl a vešel dovnitř.

"Já počkám u dveří, abych se nemusel přezouvat", řekl.

"Tak si tady zatím sedni", vybídl jsem ho a ukázal jsem mu poličku, na kterou si někdy sedáme při přezouvání. "Tady v předsíni můžeš klidně chodit v botech, zvlášť když není bláto."

Houkl jsem na bráchu, aby si pospíšil, jinak že se Luboš ukouše nudou. Brácha ale už stejně končil. Sebral tašku, přezul se, hodil do ní přezutí a byl připraven k odchodu.

"Tak ahoj, my už jdeme", řekl. Luboš řekl:"Ahoj" a oba vypadli. Bylo půl a pět. Kam tak spěchají? Já vždycky chodím až tak za pět minut tři čtvrtě. Vždyť to do školy nemáme ani deset minut.

V duchu jsem si porovnal rozdíl mezi Lubošem a Michalem. Jejich chování se nedá vůbec srovnávat. Luboš poprosí, poděkuje, pozdraví apod. To Michal nezná. Ten maximálně pozdraví, když jde za bráchou a otvírám mu já. A to ještě ne vždycky. A aby poprosil, to nezná vůbec.

Pomalu jsem vstal, vypnul jsem rádio a šel jsem taky do školy. Sešel jsem dolů. Bydlíme v druhém patře, takže většinou nepoužíváme výtah. Na ten čekám třeba, když jdu z nákupu a mám těžkou tašku. Jinak chodím pěšky, je to rychlejší.

Vyšel jsem na ulici. Je to spíše náměstíčko než ulice, ale má to jen jeden vjezd a jeden výjezd. Takže je to spíš rozšířená ulice, kde z obou stran parkují auta. Tohle rozšíření je asi stometrové. Pak pokračuje silnice normálně dál. Moc aut tu nejezdí, takže jsem šel po silnici. Asi po dvou stech metrech jsem zahnul doprava a už jsem byl v ulici, kde je škola. Ještě jsem přešel hlavní a už jsem byl před školou. Bylo tu plno dětí. Ještě se nepouštělo dovnitř. Chvíli jsem čekal.

Školník Vavruška začal pomalu pouštět první stupeň. Na zábradlí už sedělo pár kluků z naší třídy. Pozdravil jsem se s nimi. Prostranství před školou se trochu uvolnilo, protože mrňata odešla do školy. My šli za nima.

Sedím vedle Martina Bartáčka. Je to můj nejlepší kamarád. Ve třídě má primát v tom, že má nejošoupanější džíny a teď po prázdninách má z nás kluků nejdelší vlasy. Má je dokonce delší než já. Já mám vlasy dost dlouhé, protože tátovi se to líbí. Nejradši nás s bráchou vidí s dlouhýma vlasama a ve starých džínách. Tak prý vypadají správní kluci. K holiči nás posílá, až když se nám vlasy začínají vzadu moc kroutit a máme je už velký kus přes límec. To vždycky řekne: "Kluci, potřebujete jít k holiči. Nechte si to trochu zkrátit." A je dobré, že to "trochu" myslí skutečně tak, jak to říká. Holič pan Mařík nás už zná a tak nám vyhoví. Je to bývalý tátův spolužák a ví, že táta to tak chce. Už se ani neptá, jak to chceme, ale vždycky se jen zeptá: "Zase jen trošičku?" a my vždycky souhlasně přikývneme.

Já s Martinem sedíme ve čtvrté lavici. Sedli jsme si k oknu. Za námi sedí Mirek Balcar, který je největší ze třídy. Druhý největší je Honza Soukup, který sedí s ním a je skoro o hlavu menší. A to je skoro o hlavu větší než já. Já nejsem moc velký, ale nejmenší nejsem. Nejmenší je Míša Procházka. Ten sedí ve třetí lavici uprostřed. Před námi sedí Libor Mařatka a Petr Kocourek. Ti jsou taky menší než já, i když jen o málo. Do prvních lavic našeho oddělení si sedly holky: Alena Břečková, Jana Macková a do první lavice dvě šprtky Helena Ptáčková a Gábina Fousková. Gábina je sice šprtka, ale celkem ujde, ale Helena je navíc hrozná žalobnice.

Vedle Míši sedí jeho kamarád Radek Holub, který je stejně velký jako já. Je to co do prospěchu nejlepší kluk ze třídy. A to se při tom doma skoro vůbec neučí. Za Radkem a Míšou sedí dvojčata Vojta a Radek Pechlátovi, kteří jsou téměř k nerozeznání. Většina učitelů si je plete. Naše bývalá učitelka, která se ale odstěhovala a letos učí jinde, je brzo rozeznala. Já jsem si je pletl až do konce třetí třídy. Pak jsem byl s Radkem na táboře a spal jsem s ním ve stanu, protože Vojta tam nebyl. Byl v nemocnici. Od té doby si je už nepletu a poznám je i po hlasu, ale ne po telefonu. Za nima sedí Honza Beneš a Radim Doležal.

Do první lavice prostředního oddělení si sedl největší šprt Hynek Klokánek, který je také menší než já, i když asi jen o milimetr. Loni nás učitelka při tělocviku několikrát při nástupu měnila. Nakonec ale uznala, že jsem větší já. Místo vedle Hynka zůstalo zatím volné. Druhou lavici obsadily holky Irena Benešová, sestra Honzy a Eva Klouzková, která je sestřenicí obou Pechlátů. Poslední lavici v oddělení u dveří obsadila největší holka Pavla Mařatková. Vedle ní si sedla Zuzana Konečná. To je pro změnu zase nejsilnější holka. Chodí totiž na judo a tak přepere hodně kluků z naší třídy. Já se s ní radši neperu, aby se mě pak ostatní nesmáli, že mě přeprala, kdyby se jí to náhodou povedlo.

První tři lavice obsadily zase holky: Vlasta Šťastná, Dana Bobková, Lýdie Hlaváčková, Jitka Raková, Blanka Špačková a Xénie Rabková. Do čtvrté lavice si sedla Katka Lapková. Těsně před zvoněním přišel Jakub Lapka, brácha Katky. Asi si nadával, že jde tak pozdě, protože mu na výběr zbylo pouze místo v první lavici vedle šprta Hynka nebo ve čtvrté lavici vedle sestry. Dost dlouho se rozmýšlel, ale nakonec si sedl k Hynkovi. Ostatně Jakub a ještě Míša, jsou jediní, kteří Hynka snesou a docela s ním vyjdou, takže Hynek mu možná občas i něco napoví nebo ho nechá něco opsat. Katka zůstala v lavici sama, ale ne dlouho.

Zároveň se zvoněním vešla učitelka a přivedla na první pohled docela sympatického blonďáka. Představila nám ho jako Ondřeje Korálka a poslala ho, aby si sednul vedle Katky. Když viděl, že je jediný kluk, který sedí v lavici s holkou, moc nadšený nebyl. Ale co mohl dělat, bylo to jediné volné místo. Učitelka, která si toho všimla, mu řekla, že nás stejně asi během týdne přesadí.

"I když se nebudeme bavit a ani zlobit?", zeptal se Petr.

"Soudružka učitelka Koláčková vás loni neučila, že když něco chcete, tak se máte přihlásit?", zeptala se učitelka místo odpovědi. Petr se začervenal a mlčel.

"Tak učila nebo ne?!, dorážela učitelka.

"Učila", odpověděly holky.

"Vás se neptám. Já se ptám... no jak se jmenuješ?"

Petr vstal a představil se: "Petr Kocourek. Učila nás to, ale já zapomněl. Promiňte, soudružko učitelko."

Petr nás šokoval tou přehnanou zdvořilostí, na kterou jsme u něj nebyli zvyklí. U třídní si to tím dokonale vyžehlil.

"To nic, však si zase brzo zvykneš. Posaď se."

Petr si sedl. Jeho otázka zůstala nezodpovězená. Zbytek hodiny se s náma učitelka seznamovala. Má dobrou paměť a po první hodině si nás dost pamatovala, nejlépe Petra, potom ještě z kluků Libora, který sedí vedle něho, šprta Hynka a Míšu, který padne hned každému do oka. Nejen proto, že je nejmenší, ale má takový jemný obličej. Každý učitel si ho hned oblíbil, ale protože Míša není nejhodnější, některé to brzo přešlo. Ale grázl Míša taky není. Největší problémy s chováním mají Honza Soukup a Jakub. Honza měl dokonce loni v pololetí dvojku z chování a na konci roku třídní důtku. Nejhodnější je šprt Hynek, dále Libor a potom Radek Holub. Pak jsme my zbylí kluci, kteří jsme na tom asi tak nastejno.

Po přestávce nám třídní řekla, že dostaneme nové lavice a židle. Staré lavice jsme začali vynášet na chodbu, kde jsme je pod jejím vedením skládali. Kluci z osmičky a devítky zatím nosili nové lavice a skládali je před třídy. Chodba byla za chvíli plná starých i nových lavic. Židle jsme narovnali dopředu a začali jsme nosit do třídy nové lavice. Osmáci a deváťáci už zatím odnášeli staré. Nových lavic bylo o jednu víc. Třídní poslala jednoho osmáka, kterého chytla na chodbě, aby se na to zeptal školníka. Osmák za chvíli přišel, že je to v pořádku, že to není omyl. Rovnou vyřídil, že máme odnést staré židle a jít si pro nové. Každý tedy vzal svoji židli a šli jsme za ním. Dovedl nás do sklepa, kde jsme složili staré židle. Pak jsme si šli pro nové židle na dvůr. Před chvílí je tam složili z auta. Byly ještě zabalené a tak jsme je museli nejdříve vybalit. Mezitím bylo auto vyloženo a odjíždělo. Venku už čekalo druhé, které hned najíždělo do dvora.

Řidič měl problémy projet úzkou bránou do dvora. Ulice, ze které nájezd je, je totiž dost úzká, takže si nemohl pořádně najet. Druhý řidič, který právě odjel ze dvora, venku zastavil a šel mu ukazovat. Hned napodruhé se řidiči podařilo do dvora vjet. Osmáci a deváťáci začali nábytek vykládat a my, co jsme měli židle už rozbalené, jsme je nesli do třídy. Ti, co byli nejrychlejší, se vrátili pro zbylé dvě židle. To vše nám vyšlo akorát do přestávky.

O přestávce si Ondřej přesedl do nové lavice, která byla vzadu v prostředním oddělení. Jakub si sedl k němu. Učitelka to přešla mlčky a nic jim neřekla. Další hodinu jsme pomáhali nosit židle osmákům a deváťákům, kteří nosili lavice. Ke konci hodiny jsme si všichni šli poslechnout do tříd projev ministra školství, který nám pustili do školního rozhlasu. Po této hodině jsme skončili. Šli jsme na oběd. Když jsme tam dorazili, byla tam už slušná fronta. Poměrně vpředu jsem ale zahlédl bráchu a tak jsme ještě s Martinem šli za ním. Kluci, které jsme předběhli, sice prskali, ale brácha jim řekl, že mi držel místo. Martin se přidal k Míšovi, který tu byl taky. Ten zase držel místo jemu. Toho jsme ale zahlédli až teď, protože za námi byli béčáci a Míša je dost malý, takže jsme ho přes ně neviděli.

Vedle bráchy stál Michal Gazda. To je snad nejdrzejší čtvrťák a pochopitelně nejlepší bráchův kamarád. Rozhodli jsme se s Martinem, že ho trochu popíchneme. Řekl jsem, že konečně jsme už v páté třídě a patříme už k mazákům školy. "Už nejsme bažanti jako čtvrťáci." Brácha na to nereagoval, ale ozval se Michal Gazda, který začal rejpat, že pátá třída je nejhorší na škole.

Michal to řekl s takovým opovržením a pohrdáním, že jsem se chystal ho zmlátit. Než k tomu došlo, tak ho ale usadil Míša Procházka: "Však ty budeš taky za rok chodit do pátý." Na to nedokázal Michal nic říct a pak nějak sešlo i z toho zmlácení.

Fronta postupovala celkem rychle. Koukal jsem, že na první den se všichni nafintili. Přesto ale mělo hodně kluků džíny, většinou úplně nové. Tentokrát i Martin, který jinak chodil ve svých perfektně ošoupaných džínách. Míša měl dnes manžestráky, nové Wranglerky. Úplně nové džíny měl i Michal Gazda. Na rozdíl od svých starých ošoupaných, má tyhle pořádně vypasované.

Brácha si domlouval na odpoledne něco s Michalem a Lubošem. Já jsem se dohodl s Martinem, že si půjdeme odpoledne zahrát pingpong. Ve sklepě máme dva pingpongové stoly a místa je tam spousta. Klidně by se tam vešly ještě dva další. Dneska jsme si vzali jenom složenky a na oběd jsme šli domů. Máma ho už měla připravený. Řekli jsme jí, co bylo nového ve škole a najedli jsme se. Máma nám vyprávěla o své spolupracovnici paní Bílkové. Je s ní nadšená a výborně si rozumějí. Po obědě šla máma zase do učiliště. Dneska si jenom odskočila.

Pro bráchu přišli Luboš s Michalem a šli pryč. Kam, tomu jsem nevěnoval pozornost. Za chvíli pro mě přišel Martin a s ním Míša Procházka. Šli jsme hrát dolů pingpong. Tam už byli brácha s Lubošem a Michalem. Šli jsme tedy na druhý stůl. Nejdřív jsem hrál já s Martinem. Bráchu pak napadlo, abysme si zahráli turnaj. Moc se nám nechtělo, protože by to bylo moc dlouhé. Míša řekl, že bysme si tedy mohli zahrát čtyřhry. S tím jsme souhlasili všichni. Jednu  dvojici jsem vytvořil já s Martinem, druhou brácha s Michalem Gazdou a třetí Luboš s Míšou Procházkou. Losovali jsme, kdo bude začínat. Martin vzal tři sirky a u jedné ulomil hlavičku. "Kdo si vytáhne sirku s ulomenou hlavičkou, nehraje první zápas a pak bude hrát s vítězem."

První tahal Míša a hned rozhodl. Míša s Lubošem si zatím pinkali na druhém stole. Vyhráli jsme los a já jsem začal podávat na bráchu. První dvě podání mi vůbec nevybral. Třetí zdvihnul, takže Martin mohl smečovat. Michal to ale vybral a dokonce smečem, což jsem já nevrátil. Stejně dopadlo i další moje podání. Pátý míč Martin podsekl, takže ho Michal musel odehrát bez útoku. Bral ho ale až za stolem a zdvihl ho. Já šel na smeč, ale míček mi uhnul před pálkou.

"Pozor, tyhle míče kroutí", upozornil mě Martin.

Teď podával brácha na Martina. Martin z prvních dvou podání smečoval a brácha nestačil uhnout. Vedle jsme 4:3. Pak ale Michal dva smeče vybral a vrátil smečí. Set byl celkem vyrovnaný. Nejlepší bylo, když podával Martin na Michala. ten jeho podání vracel tak, že jsem je mohl celkem slušně odehrát. Brácha, který pingpong moc neumí, to přesto zdvihl a Martin bodoval smečem mířeným přímo do bráchy, takže ho Michal nemohl vybrat. První set jsme prohráli 19:21. V druhém setu nám utekl začátek. Martin přijímal od Michala a odehrával na bráchu. Michal měl podání, které Martin s bídou vracel a tak mohl brácha rozehrávat lehké míče. Dal nám dvě prasata, pak jsem míč vrátil, ale Michal z něho smečoval do mě. Další míč jsem vzal hranou a pak dal brácha zase prase. Prohrávali jsme 5:0. Martin teď podával na bráchu. První podání mu brácha nevrátil, ale z druhého dal zase prase. Pak Martin zkazil podání a vzápětí druhé. Poslední dával na jistotu a brácha ho s klidem vrátil. Michal pak z mého míče smečoval. Znervózněli jsme a hrozně jsme kazili. Set jsme prohráli 11:21.

Hrát teď šli Míša s Lubošem, kteří prohráli velice rychle 5:21 a 6:21. Luboš to skoro vůbec  neumí a Míša to sice trochu umí, ale nedařilo se mu. Brácha s Michalem se stali celkovými vítězi a já s Martinem jsme hráli o druhé místo. Přes Luboše jsme oba bodovali přímo z podání. Míša se sice trochu rozehrál, ale na vše sám nestačil. První set jsme vyhráli 21:18. V druhém setu všechno vycházelo Míšovi, který hraje asi stejně jako já a mě ani Martinovi se moc nedařilo. Nečekaně nás překvapil i Luboš. Prohráli jsme po urputném boji 28:26. V rozhodujícím setu jsme ale byli jasně lepší a vyhráli jsme 21:10.

Během třetího setu přišel dolů Radek Šimek z béčka. Přistěhovali se do našeho domu o prázdninách. Když jsme dohráli turnaj, zeptal se, jestli by si nemohl s někým zahrát. Nebyli jsme proti.

"Tak si někoho vyber", vybídl ho Martin.

"Kdo je z vás nejlepší?", zeptal se.

"Asi já", řekl Michal.

"Ten si troufá", řekl Martin.

"Ty bys ho porazil?", zeptal jsem se udiveně, protože mi připadalo, že Michal je lepší než Martin.

"Já nemyslím Michala, ale Radka", vysvětlil. "Neví, jak to hrajeme a chce hrát s nejlepším."

"Kéž by dostal od Michala nakládačku", řekl brácha.

Zápas se ale vyvíjel zcela obráceně a to zcela jednoznačně. Michal si v prvním setu uhrál na Radka sedm bodů a v druhém jen čtyři. Radek byl dost zklamaný, protože si moc nezahrál.

"Myslím, že tady asi nenajdeš soupeře", řekl mu Michal po zápasu.

"Mohl by sis zahrát s mým tátou", navrhl Luboš. "Ten to umí."

To je fakt. Na pana Šolína jsme vůbec nevzpomněli. Kdykoliv se tu hrál nějaký turnaj, vždycky vyhrál. A z celého domu si na něj nikdo, mimo mého táty, neuhrál ani set.

"Tak pro něj zajdi", řekl brácha.

Luboš tedy šel. My jsme zatím hráli obíhanou. Pan Šolín přišel, protože byl na Radka zvědavý. Očekávali jsme, jak bude Radek vybírat podání pana Šolína. Ty tady totiž dokázal vracet jen můj táta a potom ještě pan Verner. Tomu už je ale přes šedesát a nemá už zase potřebnou rychlost. Na nás kluky ale ještě stačí. S Michalem a Martinem by se ale asi musel dost snažit, zvlášť jestli by se hrálo na tři vítězné sety.

Radek podání pana Šolína vracel, ale některá mu zdvihal, takže pan Šolín hned smečoval. První set vyhrál pan Šolín, ale hrál úplně naplno. Takhle snad nahrál ani proti mému tátovi. V druhém setu se ale Radek rozehrál a vyrovnal. Třetí set byl úplně nejvyrovnanější. Nakonec ho vyhrál Radek 30:28 prasátkem. Velice se omlouval. Pan Šolín to vzal sportovně, že to patří ke hře.

Do sklepa teď přišel Radkův otec a brácha Michal z 7.C. Michal Gazda hned Michala Šimka vyzval, aby si s ním zahrál. Pan Šimek hrál na druhém stolu s Radkem. Radek se snažil, ale na svého tátu neměl šanci. V setu si uhrál deset míčků. Ještě jednoznačnější byl druhý zápas.  Gazda prohrál se Šimkem s nulou. V druhém setu to už Gazdu nebavilo a dával to dost najevo. Vůbec se nesnažil. Šimek s ním začal pouze pinkat a tím Gazdu opět navnadil. Žasli jsme, co vše mu Šimek dokázal vrátit. Set skončil 21:5, ale Gazda teď přesto bojoval, protože se mu dařilo smečovat. Šimek mu vracel vysoké míče, do kterých Gazda tloukl. Když mu jich Šimek vrátil v jedné výměně asi dvacet, tak si pak taky trochu bouchnul. Gazda to dokonce jednou i vrátil, což Šimek nečekal a zkazil pak lehký míček, ke kterému přišel pozdě. Pak se hrály ještě další zápasy. Nejlepší pinčes byl, když hrál Michal Šimek se svým tátou. Pan Šimek je typický obranář s výpadovým útokem. Michalovi těsně podlehl.

Čas rychle utekl a šli jsme na večeři. Brácha navrhl, že bysme si mohli udělat velký turnaj v pingpongu. Vyprávěl tátovi o rodině Šimkových. Táta řekl, že by si klidně zahrál. Brácha šel po večeři za Lubošem a hned začali shánět lidi do turnaje. Celkem se nás přihlásilo dvacet. Přihlásil se i strýc Pavel, sestřenice Pavla, celá rodina Šimkova, pan Verner, pan Šolín a Luboš. Nechyběl tu Michal Gazda, Martin a pochopitelně jsem se přihlásil i já. Z kluků z naší třídy se přihlásili ještě Petr, Libor, Jakub, Vojta a Radek Pechlátovi a Radek Holub.

Brácha s Lubošem rozdělili účastníky turnaje do čtyř skupin. Jako nasazení byli Michal Šimek, pan Šimek, Radek Šimek a pan Šolín. Nás ostatní do těchto skupin dolosovali. Já hraju ve skupině C, kde hraje Radek Šimek, sestřenice Pavla, brácha a Vojta. Když mi to půjde, tak bych mohl být druhý a to mi bude stačit na postup, protože z každé skupiny postupují první dva. Ostatní budou hrát o další umístění.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je neděle
25.02.2018