Na úvodní stránku



V Praze

Miloslav Fuček

Pan Narghen

Přečteno: 576


V Praze je další z povídek pozdní části cyklu, které jsem už psal jako student vysoké školy.


Jednou ke mně přijel pan Narghen, aby si prohlédl Prahu. Navštívil mě, protože nikoho jiného v Praze neznal. Uhostil jsem ho a on začal vyprávět své zážitky z cesty a z prohlídky Prahy.

„vyrazil jsem 10. dubna 1982 z Hlavňáku. Letecky jsem se dostal do Vídně, protože přímý spoj na Prahu mi zrovna uletěl. Z Vídně jsem pak jel vlakem do Prahy. Na Hlavní nádraží v Praze jsme přijeli pouze s tříhodinovým zpožděním. Vyšel jsem z budovy nádraží a zamířil na autobusovou zastávku autobusu č. 135. Zde již stálo nemálo lidí. Konečně jel autobus a auž z dálky bylo vidět, že je úplně prázdný. Zaradoval jsem se. Ale byl to služební autobus, který nezastavil. Když jich projelo pět, lidi se už skoro nevešli na chodník. Čekali jsme čtyřicet minut. Konečně přijel autobus. Podletoho, jak byl plný, poznali cestující neomylně, že jde o 135. Dva šťastlivci, kteří se ještě vešli, nastoupili a odjeli.

„Proč má ten autobus tak dlouhé intervaly, když jezdí tak plný?“, zeptal jsem se jednoho spolučekatele.

„Musí se šetřit naftou“, odpověděl.

Kolem projek další služební autobus. Tentokrát nebyl prázdný, jel v něm jeden člověk. Za dalších čtyřicet minut přijel další autobus 135. Dva lidi vystoupili a tak se jich tam nasoukalo pět. Chodník byl už plný a tak se vytvářela fronta.

„Jestli to půjde tak dál“, poznamenal jeden mladý muž, „tak bude za chvíli konec fronty na další zastávce.“

Po dalších padesáti minutách přijel další autobus. Odvezl jednoho člověka. Ale ještě než zavřel dveře, což mu trvalo deset minut, přijel autobus druhý a za ním třetí. Protože jsem byl hodně vpředu, měl jsem smůlu. Po odjezdu autobusů jsme zůstali na zastávce jen dva. Po deseti minutách jsme se dočkali. S vypětím všech sil jsme se narvali do nacpaného autobusu, kterému se konečně podařilo zavřít dveře. Jízdu jsme bohudíl přežili ve zdraví. Myslím, že by se mohly ušetřit lisy. Starý šrot by se mohl dát do kapes cestujícím a ti, když by vystupovali, by ho opět odevzdali, už slisovaný. Horší to ovšem je, když chceme přepravovat věc, která není určena ke slisování. Chcete-li ji dovézt v původním tvaru, pak vám mohu doporučit, uložit ji do kovové skříňky, jejíž pevnost je větší, než pevnost autubusu. To bude zcela stačit. Lze to dokázat jednoduchou úvahou. Vyjdeme z Pascalova zákonu o tlaku v kapalinách, který je ve všech směrech stejně velký. Lidská masa v dopravním prostředku je dosti podobná kapalině. Je to vlastně kolem stovky jedinců, kteří se za jízdy převalují a třou po sobě stejně jako vrstvičkyx kapaliny. Ostatně, jak mi ukázala zkušenost z metra, lidé z něho na některých zastávkách nevystupují, ale proudí. Skuečně jim stačí pouze zvedat nohy (např. u Muzea). Takže Pascalův zákon můžeme přibližně aplikovat. Z toho vyplývá, že v autobusu nemůže vznikat větší tlak, než který autobus vydrží. Proto také musí naše krabička vydržet. Jelikož lidská masa není dokonalá kapalina, připusťme třeba malé odchylky tlaků, zejména u stěn autobusů a tyčí. Tyto tlaky ale nikdy nepřestoupí mez pevnosti autobusu. A i kdyby ji překročily, tak pak rázem poklesnou a naše krabička zůstane neporušena. To by člověk ani neřekl, jaké získá za jediný den zkušenosti z MHD v Praze.“

Pan Narghen se chvíli odmlčel. Svůj zážitek líčil tak živě, že ho to zřejmě vysílilo. Napil se a poktračoval dalšími zážitky. Vyprávěl o návštěvě Hradu, jak si prohlédl Národní divadlo a Petřín.

„Víte, já vlastně konečně mohu alespoˇm částečně realizovat cestu kolem světa, kteropu jsem kdysi podnikl prstem po mapě“, pokračoval pan Narghen, když se posílil jídlem a pitím. „Konečně jsem začal poznávat zahraniční krásy.“

 

Abych pana Narghena utěšil, dal jsem mu přečíst povídku „Moje první jízda tramvají“ od Šimkla a Grossmanna. Po jejím přečtení byl velice rád, že jeho jízda dopadla tak hladce.

Zbytek svého pobytu v Praze se pan Narghen přemísťoval taxíkem. Ten ho po sedmi dnech jeho pobytu přemístil také do Ruzyně na letiště. Tam jsme se rozloučili. Pan narghen mě pozval, abych ho zase někdy navštívil, že mě bude zase něco vyprávět. Potom odletěl. Já jsem se pak tři hodiny vracel městskou hromadnou dopravou na Spořilov. Slisován a vysílen jsem ulehl do postele a usnul.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je úterý
17.07.2018