Na úvodní stránku



Komik

Miloslav Fuček

Pan Narghen

Přečteno: 691


Tato povídka patří k pozdnímu období cyklu. Po osmi povídkách cyklus několik let zůstal tak jak byl. Zhruba se sedmiletým odstupem po předchozích povídkách začaly vznikat další povídky a tato z nich byla první.


Rozhodl jsem se přece jenom ještě jednou zkusit učit. Měl jsem v 1. třídě hodinu matematiky. Celý předchozí den jsem si opakoval, co budu s dětma probírat. Večer jsem šel spát s dojmem, že všechno umím. Přišel jsem do třídy, děti vstaly a pozdravily. Vybídl jsem je, aby se posadily a udělal jsem prezenci. Nikdo nechyběl. Začal jsem zkoušet.

„K tabuli půjde Jelínek.“ Nikdo ale nešel. „Je tady Jelínek?“, zeptal jsem se a třída se rozesmála.

„Aha, chybí a vy jste ho nenahlásili“, řekl jsem a zapsal jsem, že chybí. Přihlásila se jedna žákyně.

„Výborně, dobrovolník“, zaradoval jsem se. „No tak pojď.“

Žákyni jsem vyzkoušel, vše perfektně uměla.

„Jak se jmenuješ?“, zeptal jsem se.

„Beránková“.

Beránkovou jsem v seznamu nenašel.

„Člověče, vždyť ty v tom seznamu vůbec nejseš“, řekl jsem a dopsal jsme ji tam. Třída se opět rozesmála. Beránková se posadila. Hlásil se jeden chlapec.

„Výborně, další dobrovolník“, zaradoval jsme se a třída se opět rozesmála. I chlapec uměl na jedničku.

„Jak se jmenuješ?“, zaptal jsem se.

„Tichý“, odpověděl hoch. „Ale já jsem vám chtěl jenom říct, že ...“

„Dost, dost, stačí“, řekl jsem. „Vždyť už máš jedničku. Zbytek nám poví zase někdo další.“

Ani Tichého jsem v seznamu nenašel.

„Člověče, vždyť ty tu taky nejseš.“

Třída se opět rozesmála, ale mě to už nevzrušilo a Tichého jsem do třídní knihy dopsal. Pak jsem začal vykládat novou látku. Před koncem hodiny jsem zadal žákům pokyn, aby si otevřeli učebnice.

„Petržalka bude číst na str. 106, cv. 2“, řekl jsem.

Třída se začal smát. Jinak bylo ticho.

„Je tady Petržalka?“, zeptal jsem se.

„Ne“, odpověděla třída jednohlasně.

„To už je třetí chybějící, kterého jste mi nenahlásili“, řekl jsem vyčítavě a zapsal jsem Petržalku do třídní knihy. Postupně jsem vyvolával další žáky, kteří chyběli a nebyli nahlášení. Když už je nebylo kam psát, vyvolal jsem pro jistotu Tichého. Začal číst: „Řešte rovnici 5x – 12 = 3“.

„Člověče, co to čteš!?“, zvolal jsem.

„Cvičení druhé na straně 106.“

„Člověče nedělej si ze mě srandu. My tady probíráme odečítání čísel do desíti a ty najednou čteš o rovnicích.“

„Prosím, ale my jsme se odečítání čísel do desíti učili už před devíti lety.“

„Jak to?“, podivil jsem se. „Copak vy nejset 1.A?“

„Ne, my jsme 9.A“, odpověděl Tichý.

„Človeče, to myslíš vážně?“, zeptal jsem se.

Šel jsem se podívat zvenku na dveře. Bylo tam IX.A.

„To X tam prve nebylo“, řekl jsem, „ někdo ho tam musel dopsat“.

Třída se opět rozesmála. Když se utišila, Tichý se zeptal: „Pane učiteli, mám počítat ten příklad?“

„Člověče, co se mě na to ptáš? Vždyť já tu vůbec nemám být“, řekl jsem a chystal jsem se k odchodu.

„Když jste ale matikář, tak byste nám to mohl spočítat“, nedal se Tichý.

„Človeče, nebuď drzý. Učit to nneí jen tak. Já to umím řešit, ale neumím vás to naučit řešit.“

„To nevadí“, přihlásila se žákyně Beránková. „My to spočítáme a vy nám jenom řeknete, jestli je to dobře.“

„To by šlo“, souhlasil jsem.

Beránková šla k tabuli a začal počítat:

x – 12 = 3 - 5

x – 12 = -2 . 1/12

x = 1/6

„Ano, správně“, pochválil jsem Berákovou.

V tom se ale ozval Tichý: „Clověče pane učiteli, vždyť vy nic neumíte. Vždyť je to úplně špatně. Vždyť x = 3.“

„Jak jsi na to přišel, drzý hochu“, zeptal jsem se.

Tichý začal vysvětlovat a rovnici vyřešil.

„No vidíš, rovnice má dvě řešení 3 a 1/6.“

Třída se rozesmála. Zazvonilo a já odešel. Řediteli jsem s dělil, že jsem byl omylem místo v 1.A v 9.A.

„Ale nic se nestalo, zvládl jsem to“, ujišťoval jsem ředitele.

„Vy jste nepoznal, že nejste v první ale v deváté třídě?“, podivil se ředitel.

„Ne“, řekl jsem nevinně.

Ředitel se rtozesmál. „Tak vida, už se směje i ředitel“, řekl jsem si v duchu,

„Pane Narghen, ne že bych vás vyhazovcal“, ozval se ředitel, když se dost nasmál, „ale nechtěl byste to zkusit s něčím jiným, než s učením?“

„Proč?“, podivil jsem se.

Ředitel se opět smál.

„A co byste mi teda doporučoval?“, zeptal jsem se.

„Třeba dělat komika.“

„To by šlo. Všichni se smějí. Děkuji.“ Rozloučil jsem se a šel do divadla, kde mě přijali. Teď ať řeknu cokolik kdekoli, lidé se smějí. Já mám proto zakázáno chodit na pohřby, protože jsem jednou šel kondolovat svému příteli a oni se všichni rozesmáli.“


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je sobota
17.11.2018