Na úvodní stránku



Kapitola šestá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 755


Martinovy prázdniny v kempu pokračují. S kamarády škádlí holky na koupališti, se svými sousedkami udržuje dobré sousedské vztahy a prožívá další dobrodružství.


     Druhý den se mi moc nechtělo vstávat. Na těle jsem cítil všechny modřiny od toho kluka. Tvář mi trochu zmodrala, včera prý byla červená. S mámou a tátou jsme se šli projít po kempu a obhlédnout stánky. Bylo vedro, takže jsem si vzal bermudy a pod ně jen tenké trenýrky. Tričko a ponožky jsem nechal ve stanu. Šli jsme i kolem toho stánku s bermudama. Přemluvil jsem mámu, aby mi je koupila. Říkala sice, že je nebudu nosit jako tyhle, ale vysvětlil jsem jí, proč tyhle nenosím a tak mi je koupila. Ještě mi koupila brýle proti slunci, tričko a celkem pěkný klobouček na hlavu. Na celé odpoledne jsme pak šli k vodě na vzdálenější koupaliště, kde jsme s Pepíkem jezdili na šlapadlech.

     Navečer se přihnala bouřka. Na zpáteční cestě jsme úplně promokli. Déšť netrval dlouho a po něm jsem opatrně ždímal nové bermudy i nové tričko. Po večeři přijeli další lidi, kteří si postavili stan hned za námi. Mají syna Láďu, s kterým jsme se s Pepíkem hned skamarádili. Láďa je o pár dnů starší než Pepík. Zahráli si spolu roztahovanou, která skončila neslavně. Nůž skončil Láďovi v noze, takže Láďa jel se svými rodiči na chirurgii a Pepík dostal od svého táty pořádný výprask. Druhý den nesměl Pepík ven a Láďa s bolavou nohou nemohl. Coural jsem se tedy sám kempem a narazil jsem zase na velké kluky. Peníze jsem naštěstí nechal ve stanu.

     Kluci chtěli zase peníze, ale měli smůlu. Byl tam ten kluk, co mě tenkrát tak zmlátil a ten, co odešel prve jako první a dva úplně jiní. Ten první, když mě uviděl, řekl tomu, co mě zmlátil, že je hovado. Ještě jsem totiž byl samá modřina. Jeden z nových kluků to zkoušel, abych jim peníze přinesl, jinak že mě zmlátí. Ten, co mě zmlátil, mu ale řekl, že je naivní. "Když u sebe peníze nemá, tak je z něj nedostaneš", řekl mu. "Mě se to nepovedlo a měl je u sebe. A to jsem mu dal facku, že letěl metr vzduchem. To bych ho musel leda zabít."

     "Jseš béčko", řekl mu ten kluk.

     "Chceš se vsadit? Ale nedoporučuju ti to, protože prohraješ", nedal se první kluk.

     "Z tohohle kouká akorát pořádný průšvih", řekl ten zbylý kluk. "Nechtěl bych být na tvém místě", obrátil se na toho kluka, co mě zmlátil. Kluk se začal trochu bát.

     "Jestli to řekl, tak dostane ještě jednou tolik", řekl ten co se chtěl sázet.

     "Táta o tom ví, ale neví kdo to byl. Ale jestli mi nedáte pokoj, tak mu to řeknu. Máma chtěla jít na policii", řekl jsem jim.

     "Nevyhrožuj žalobníčku", řekl ten co se chtěl sázet.

    "Nejsem žalobníček", ohradil jsem se. "V životě jsem zatím nežaloval. Ale tohle byla srabárna, to jsi přehnal."

     "To vím taky", přiznal. "Netušil jsem, že budeš klást tak tuhý odpor. Kdybych to byl věděl, tak bych tě nechal dřív. Vypadá to, že jseš docela správnej kluk. Já tě už nechám", slíbil.

     Kluci odešli. Tohle střetnutí teda dopadlo dobře. Ale kdybych měl u sebe peníze, tak by to dopadlo asi hůř.

     Odpoledne jsem si šel k potoku pouštět lodičku. Dnes byl smolný den. Zase se tu objevili tři trochu větší kluci, kteří se chtěli frajeřit. Hodili do potoka kameny. Jeden zasáhl lodičku a druhý mě postříkal.

     "To je hrdinství, když jste dva a ještě větší.", řekl jsem jim.

     "Chceš tam letět celý?", zeptal se jeden.

     "Ne", řekl jsem.

     "Tak to máš ale smůlu, protože tam poletíš", řekl druhý.

     Začala rvačka. Kluci měli přesilu. Ale objevili se tu dva jiní kluci, ještě o něco větší a ti se mě zastali. Jeden z nich je ten kluk co mě zmlátil kvůli té pětistovce. Přišli v pravý čas, protože už jsem byl skoro v potoku. Ne, že by mi to v tomhle horku tak vadilo, ale nechtěl jsem znova koupat nové bermudy a nové tričko.

     Rvačka se teď trochu změnila. Kluci zvládli každý jednoho z těch větších kluků. Ten třetí menší do teďka jen koukal. Teď šel na pomoc svým dvěma kamarádům. Tak jsem ho strhl a začal jsem se s ním prát. Tím jsem ho zaměstnal, takže nemohl pomáhat svým kamarádům. Položil mě sice na lopatky, ale to nevadilo. Aby jim šel zase na pomoc, musel mě pustit no a já po něm šel znova. Pral se se mnou celkem slušně, byl to spíš zápas. To mi vyhovovalo, takže jsem taky nebyl surový. Ostatně mě šlo jenom o to ho zaměstnat. Je nejmíň o dva roky starší, takže pro mě není žádná ostuda s ním prohrát. A modřin už mám dost.

     Oba velcí kluci putovali do potoka. Ten třetí nakonec taky, ale toho tam kluci nevymáchali. Měl mokré akorát nohy, protože v potoku stál po kolena. Větší kluci se tam oba pěkně položili.

Poděkoval jsem klukům za to, že mi pomohli. Ten kluk, co mě tenkrát zmlátil, se jmenuje Viktor. Teď to aspoň trochu odčinil. Nabídl mi pomoc, kdybych někdy potřeboval. Ten nejmenší z těch tří mi dokonce z potoka hodil moji lodičku. Vypadalo to, jako by ji hodil po mě, ale já to pochopil a byl jsem rád, protože byla celá. Viktor na něj chtěl jít, ale zarazil jsem ho. Bylo mi jasné, že se tomu klukovi ani do rvačky moc nechtělo, ale prostě na své kamarády nemohl jen tak koukat. Stejně tak mi nemohl lodičku jen tak hodit, protože by se před svými kamarády shodil. Taky si ji ale mohl nechat a to neudělal, protože je slušnej. Nemohl jsem mu otevřeně poděkovat, ale aspoň jsem se na něj vděčně ohlédl.

     Pepík nesměl ven ani další den a Láďa ještě pořád nemohl chodit. Tak jsem vyrazil na bližší koupaliště. Dopoledne jsem tu byl sám, rodiče mi sem přinesli oběd a odpoledne tu byli se mnou. Vedra pokračovala.

     Pepík směl konečně ven, ale jenom na koupaliště. Obdivovali jsme tam jednoho asi třináctiletého kluka, který provokoval dvě holky, které jsou přibližně stejně staré jako Martina a Klára. Ten kluk je několikrát převrátil, když plavaly po vodě na matračce. Vždycky jim pak uplaval. Většinou vylezl na břeh u nás a tak jsme se zapojili taky. Když zase skočil do vody k další akci, Pepa řekl: "Jdeme mu pomoct" a oba jsme plavali za ním. Vzal nás na vědomí a posunkem nám ukázal, ať plaveme každý z jiné strany. Podplaval jsem jednu z holek a převrátil jsem ji. Ještě jsem ji trochu stáhnul do vody a při tom jsem jí nechtěně stáhnul plavky. Rychle jsem plaval pryč. Začala mi nadávat a pronásledovat mě. Potopil jsem se pod vodu a uplaval jsem jí. Vynořil jsem se až kus od ní. Kluk s Pepíkem potopili tu druhou a vypustili jí matračku. Naštvané holky vylezly na břeh. Ten třináctiletý kluk je ještě postříkal. Holky mu nadávaly, až přišel plavčík. Zavolal si kluka k sobě, ale ten nešel. Chtěl plavčíkovi utéct, ale ten ho chytl. Ohnul si ho chudáka přes koleno, sundal z nohy dost tlustou pantofli a dal mu s ní na zadek. Kluk zrudnul. Byla to ostuda před celým koupalištěm. Navíc v mokrých plavkách ho to muselo určitě bolet víc.

     Holky to ale žalovaly i na nás. Popadl jsem trenýrky a bermudy a zmizel jsem na záchodě. Pepa to udělal taky. Rychle jsem se převlékl, protože možná dostaneme taky. Plavčík si za námi skutečně na záchod došel. Šli jsme s ním ven, kde čekaly ty holky.

     "To jsou oni", řekly téměř jednohlasně.

     "My už budeme hodní", sliboval jsem a snažil jsem se vypadat co nejdojímavěji.

     "Jeden z nich my stáhl plavky", řekla jedna.

     "Tak co s nima?", zeptal se plavčík.

     "My už toho fakt necháme", sliboval jsem.

     "Tak toho menšího třeba nechte", řekla jedna z holek. Ten menší jsem byl já.

     "Ty plavky mi určitě stáhl tenhle, ten by měl dostat", řekla holka a ukázala na Pepíka.

     "To jsem byl já", přiznal jsem se, "ale udělal jsem to nerad."

     Pepíka jsem tak zachránil.

     "Takovej malej a takovej sprosťák", řekla ta druhá.

     "Já to fakt neudělal schválně."

     "Tak je nechte oba", řekla ta první. "Ale jestli si ještě něco zkusíte, tak se těšte. Ty máš štěstí, že ses přiznal." To platilo zase na mě.

     "Pánové, ještě jedna stížnost a dopadnete jako ten frajer, akorát že vám před tím stáhnu plavky", řekl plavčík.

     "Tak to riskovat nebudu", řekl jsem.

     Plavčík odešel a my se šli zase převléct do plavek. Teď jsme už jenom klidně plavali. Ten třináctiletý kluk byl zalezlý v rohu koupaliště. Pak ale přece jenom šel do vody. K holkám se ale už nepřiblížil.

     Když jsme byli na břehu, přišli za námi dva velcí kluci, asi tak sedmnáctiletí. Nejdřív to vypadalo, že se chtějí vytahovat, pak že nás chtějí na něco navést, což jsem odmítl, protože máme u plavčíka podmínku. Nakonec z nich vypadlo, že chtějí poslat psaníčko holkám. Zrovna těm dvěma. Dělali jsme drahoty a tak nám nabídli každému žvýkačku. Zvedli jsme to na dvě každému, což přijali. Tak jsme šli.

     Holky byly v pohotovosti, když jsme k nim šli.

     "Co máte zase za lubem?", zeptala se ta nepříjemnější, která o mě prve prohlásila, že jsem sprosťák.

     "Neseme psaníčko", odpověděl jsem.

     "Od koho?", zeptala se ta druhá.

     "To bude zas nějaká bouda", nevěřila ta nepříjemná.

     "Od dvou kluků", řekl jsem a Pepa na ně ukázal.

     Podal jsem té příjemnější psaníčko a řekl jsem jí, že čekáme na odpověď. Popošli jsme asi pět metrů a tam jsme si sedli do písku. Holky to rozbalily, přečetly, chechtaly se a pak psaly odpověď. Pak nás zavolaly.

     "Ne abyste to četli", řekla ta protivná. Ještě to důkladně balila.

     "Neboj, my jsme diskrétní", ujistil jsem ji.

     Dala nám psaníčko a my ho donesli klukům. Ti si ho přečetli a byli spokojení. Dali nám ještě každýmu pětikorunu na zmrzlinu a plavali k holkám. Šli jsme zase do vody, kde jsme se potkali s tím třináctiletým klukem. Když jsme vylezli na břeh, tak jsme si s ním chvíli povídali. Pepa říkal, že by se měl holkám pomstít. Dozvěděli jsme se, že ten kluk se jmenuje Boris a o pomstě skutečně uvažuje.

     "Tak jim seber plavky", radil mu Pepa. "Martin je tý jedný skvěle sejmul."

     "To není špatný nápad", řekl Boris. "Jedna z nich to pěkně odskáče."

     "Radši ta černovlasá", radil jsem. "Ta je hrozně protivná. Ta druhá nakonec řekla plavčíkovi, aby nás nechal."

     "My málem dostali taky", řekl Pepa.

     "Ta černovlasá toho bude dneska litovat. Ta to myslím práskla i na mě."

     Ještě jsme si chvíli povídali. Pak jsme se rozešli. Asi hodinu na to šel Boris na věc. Šel jako normálně do vody, ale věci si předem dal na tu stranu bazénu, která je u východu. Měl je kousek od nás. Pak doplaval pod vodou k té černovlasé, stáhl jí plavky a uplaval s nima. Vylezl z bazénu a utíkal. Sebral věci a běžel k východu. Kluci ale běželi za ním. Holka ve vodě křičela a křičela i ta druhá na břehu. U vchodu se objevil plavčík a odřízl Borisovi ústupovou cestu. Boris zahnul. Jeden z kluků ho už doháněl, tak hodil plavky do vody. Kluk dal přednost záchraně plavek před Borisem. Ten doběhl k popelnicím, vylezl na ně a přeskočil plot. Druhý kluk, který za Borisem běžel, to vzdal, protože popelnice se pod Borisem převrátila a Boris měl už velký náskok. Kluk by se ještě zdržel stavěním popelnice.

     Kluci vylovili plavky a vrátili je holce. Teď udělal Pepa životní hloupost. Chtěl se vytáhnout a tak řekl tomu klukovi, že to Borisovi poradil on. Myslel, že si tím u něj šplhne, že mu navodil příležitost, jak si tu holku zavázat, aby ho měla radši. Místo toho dostal dvě facky a letěl do vody. Ta černovlasá ale štvala kluky na mě, že já v tom mám taky prsty. Když za mnou přišli, tak jsem jim řekl, že já v tom tentokrát nejedu. Až mě překvapilo, že mě to hned uvěřili. Teprve později jsem se dozvěděl, že na tom mělo zásluhu to, že jsem tenkrát přiznal, že jsem ty plavky stáhl já a ne Pepík.

     Zjistil jsem, že ta černovlasá je Eva a ta druhá Alena. Eva je věčně nespokojená. Nestačilo jí, že Pepa dostal dvě facky a letěl do vody. Nevěřila, že já v tom nejedu. Ale nic nezmohla. Kluci si stáli za svým názorem.

     Šel jsem si koupit zmrzlinu a do očí mi padl jeden kluk. Byl asi o půl hlavy větší ne? já. Bylo mi hned jasné, že to je Pavel. Řekl jsem mu: "Ahoj Pavle". Zastavil se a prohlížel si mě.

     "Kde jsem tě jenom viděl?", ptal se zmateně.

     "Jestli ne v zrcadle", zašprýmoval jsem.

     "To je ale podoba", řekl. "Ale odkud mě znáš?"

     "Z vyprávění. Loni jsi tu obšťastňoval dvě starší holky - Martinu a Kláru."

     "Už vím."

     "Já teď jsem tady v kempu jejich soused."

     "A ony myslely, že jseš já?", zeptal se Pavel se smíchem.

     "Jo a nevěřily, dokud mě nezavolal táta. Pak mi už uvěřily, že jsem Martin a ne Pavel."

     "A kde stanujou?"

     Ukázal jsem mu směr.

     "Jo tak to je asi stejně jako loni", řekl. "No tak je pozdravuj."

     "Ono se jim po tobě stýská, i když říkají, že ne, že prý jseš puberťák. A prý ti něco slíbily, ale nechtějí říct co, ale asi to není nic dobrého."

     "Ony mi toho naslibovaly", řekl Pavel. "Tak já se někdy stavím."

     Koupil jsem si zmrzlinu a pak už jsem šel na večeři. Stavil jsem se ještě u sousedek.

     "Pozdravuje vás Pavel", řekl jsem.

     "On je tady?", zeptala se Martina.

     "Kecá", řekla Klára.

     "Tak nevěř, uvidíš", řekl jsem. "Slíbil, že se staví."

     "To nemusí", řekla Martina.

     "Na to ti nenaletím", řekla Klára.

     "Mě je to jedno, tak nevěř. Ale zíral jsem, je mi fakt fantasticky podobnej."

     "Jestli nekecáš a přijde, tak dostane to, co jsme mu loni slíbily, to mu řekni", řekla Klára.

     "Ale on neví co, prý jste mu toho naslibovaly moc", řekl jsem.

     Následující den jsme jeli zase s Novákovými na celý den na výlet. Jeli jsme do jeskyní, kde bylo příjemně chladno. Vrátili jsme se zase po večeři. Láďa byl na převazu. Už může chodit, i když špatně, ale koupat se nebude moct ještě nejmíň týden.

     Večer přišel Pavel. Holky myslely, že to jsem já a nevěřily mu. Až když jsem se objevil já, bylo jim to jasné. Mysleli si, že si na Pavla hraju, abych podpořil pravdivost své zprávy o Pavlovi.

     "Já teď nebude vědět, který je který", řekla Martina.

     "Tys nám tu teda chyběl", řekla Klára.

     "Já vím, Martin mi říkal, že se vám po mě stýská", řekl Pavel.

     "Já tě Martine přerazím", řekla Klára.

     Holky zase dělaly oheň, tak jsme si k nim přisedli. Začali jsme s Pavlem zkoumat, jestli nejsme náhodou příbuzní, když jsme si tak podobní. Zjistili jsme, že ne. Ale domluvili jsme se, že té podoby musíme využít. Oba máme stejné džíny i stejné džínové krátké kalhoty. Oba máme i bílé tričko.

     Další den jsem šel zase na koupaliště. Pepa s Láďou šli taky. Láďa se sice koupat nemůže, ale co má chudák dělat. Omrkl jsem koupaliště, zase tu byly Alena s Evou. Boris tu nebyl. Plavčík byl stejný. Asi za hodinu se objevil Boris. Pomyslel jsem si, že má celkem odvahu. Eva na něj hned poštvala plavčíka. Boris se tvářil, že o ničem neví. Ale nepomohlo mu to. Pořádně dostal a plavčík mu chudákovi stáhl i trenýrky.

     Pak jsem ale něco uviděl. Druhý Boris byl u vchodu. Dvojník nebo dvojče? Ten domnělý Boris se bránil, že si ho asi pletou s bráchou, ale oni mu nevěřili.

     "To asi opravdu nebyl Boris", řekl jsem.

      Eva byla zase vzteklá. "Ty jseš tu zase? Ty bys měl dostat taky, protože to určitě bylo z tvojí hlavy. Ty jsi začal s tím stahováním plavek."

     "Koukněte se ke vchodu", řekl jsem.

     První se tam podívala Alena a uklouzlo jí: "A do pr...., tak kterej je Boris?"

     Plavčík se podíval taky a zaklel.

     "Je to jasný, Boris je teda tenhle", řekla Eva a ukázala na toho, který byl u vchodu. "Tak ho seřežte."

     "Holky, já na vás už kašlu. Už jsem kvůli vám zbil jednoho nevinnýho."

     "Ale trojčata nebudou", namítala Eva.

     "Jo, jenže on ten seřezaný třeba Boris být může a jenom to dělá", ozval se další kluk, který stál poblíž.

     "Právě", řekl plavčík. "Mě už vynechte." Plavčík odešel.

     Boris prošel kolem nás. Pozdravil jsem ho a odpověděl. Byl to on. Eva zas chtěla jít za plavčíkem, ale Alena jí řekla, ať se na to vykašle.

     "Plavčík jasně řekl, že z tohohle ho už máme vynechat", řekla.

     "Odpověděl ale Martinovi na pozdrav", řekla Eva.

     "To není důkaz", řekl jsem.

     "Tobě nestačil jeden trapas?", zeptala se naštvaně Alena. Šla se tomu druhému omluvit. Ten ji ale moc nevnímal. Ostatně k čemu mu Alenina omluva byla. Dostal hodně a ještě veřejně, takže měl chudák ostudu.

     Když se Borisův brácha Ivan vzpamatoval, začal ho Pepík ponoukat, aby se Evě pomstil. Pepíkovi to asi taky nestačilo. Ivan o pomstu nestál. Podle Pepíka by mu to prošlo, protože už dostal. Jenže Pepíka vůbec nenapadlo, že by teď zase mohli dát Borisovi. Když neuspěl Pepík u Ivana, začal ponoukat Borise, aby pomstil Ivana on. Boris mu řekl, aby odprejsknul. Řekl jsem Pepíkovi, že když je takový hrdina, tak ať Ivana pomstí sám. Boris s Ivanem se na to pobaveně usmáli.

     "Já se nebudu vnucovat", vymlouval se Pepík.

     "My nejsme proti", řekl Boris a Ivan souhlasně přikývl.

     Pepík si ale pochopitelně netroufl. Naváděl mě, ale já na něj kašlal. Vím, jak by to dopadlo.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je čtvrtek
20.09.2018