Na úvodní stránku



Kapitola čtvrtá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 647


V této kapitole se dočtete, jak to jde Martinovi a jeho kamarádům ve škole. Mají hodně průšvihů? Jak se z nich umí dostat? Další zásadní události se odehrají ve Mstitelích.


     V pondělí jsme se viděli ve škole. Pavel i Honza už měli třídní důtky podepsané. Ani jednomu to hladce neprošlo. Mimo ne zrovna malého výprasku, který oba dostali, mají celý týden domácí vězení. Takže o víkendu asi výprava nebude. Třetí hodinu se suplovalo, třídní byla ještě nemocná. Já byl ve škole co nejhodnější, protože tenhle týden nesmím dostat žádnou poznámku. Na pochvalu nebyla bohužel žádná příležitost, i když jsem se snažil. Nedařilo se ani v úterý. Až odpoledne mi dal pochvalu tělocvikář. Učitel měl dobrou náladu. Trochu ho naštvali Jarda a Luboš. Jejich oblíbenou zábavou je k někomu ze zadu přijít a stáhnout mu trenýrky. Sice s náma holky při tělocviku pohromadě nejsou, ale stejně to není nic příjemného. Luboš to dělá hlavně, když třeba přijde některá z holek s třídní knihou a nebo, když přijde nějaká učitelka. Dnes to takhle udělal Honzovi. Učitel si ho zavolal k sobě, přehnul si ho přes koleno a dal mu rukou pár přes zadek. Občas si s náma takhle vyřizuje některé přestupky, aby nemusel psát poznámky. Ono je to lepší. Já jsem takhle třeba dostal minulý týden za to, že jsem byl bez dovolení na nářadí. Prakticky to nebolelo, spíš to byla ostuda, protože to bylo před celou třídou. Luboš ho začal navádět, aby mi stáhnul trenýrky. Učitel to neudělal, ale slíbil mi, že příště to udělá. Teď jsem to Lubošovi oplatil a navrhl jsem to učitelovi. Ten ale Lubošovi trenýrky stejně nestáhl, přestože Katka už byla pryč a byli jsme tu jen samí kluci.

     Chvíli jsme cvičili a pak jsme hráli fotbal. Přišla nějaká holka z osmičky s oběžníkem. Jarda se pokusil mě stáhnout trenýrky, ale nepovedlo se mu to, protože jsem byl ve střehu. Lubošovi se to ale povedlo udělat Pavlovi. Učitel si ho po odchodu osmačky zavolal k sobě a zase ho přehnul přes koleno.

     "To už je dneska podruhé", naváděl jsem, "já bych mu ty trenýrky stáhnul."

     K mému překvapení mě učitel vyslyšel. Mělo to velkou odezvu a Luboš, který si z toho prve nic nedělal, zrudnul. Do konce hodiny si už dal pokoj. Po hodině jsem pomáhal učitelovi uklízet nářadí do kabinetu a ocenil jsem to.

     "To se ti líbilo, co", řekl.

     "Luboš si to zasloužil."

     "Na toho skoro nic neplatí", přiznal tělocvikář.

     "Já myslel, že to neuděláte", řekl jsem. "To abych si teď dával bacha."

     "Sice jsem ti to slíbil", řekl, "ale tobě bych to neudělal. To bys mě musel hodně naštvat. Myslím, že ti to stačilo i přes trenýrky. Řekl bych, že jsi byl dost červený."

To jsem uznal. Trochu jsem se zase červenal a tělocvikář řekl, že na mě bude asi nějaký čas stačit, když mi to jenom připomene, abych byl hodný. Řekl jsem, že to asi jo.

     "Ono je to takhle před celou třídou dost účinné, přestože to vůbec nebolelo. No trochu to akorát štíplo, to jo."

     "No já taky těžko můžu dát někomu opravdový pořádný výprask", řekl učitel.

     "Ale některým klukům by docela prospěl", řekl jsem.

    "No od toho mají rodiče."

     "To je fakt. Až nebude zabírat tohle, tak vám prostě nezbude, než jim dát poznámku. S někým to jinak nejde. Ale někteří učitelé dávají bohužel poznámky hned a třeba i za maličkosti. Já myslím, že je účinnější dostat hned a málo, než třeba večer od rodičů a hodně."

     "No v tvém případě asi jo."

     Nářadí bylo uklizeno. Učitel mi dal pochvalu za pomoc a šel jsem domů. Náš tělocvikář je jeden z mála učitelů, s kterým se dá i popovídat. Je spravedlivý, jako naše třídní. Jemu a naší třídní nedokážu lhát, to se vždycky začnu červenat. Při tom některé učitele, jako třeba dílnaře, obelžu bez problémů.

     Na klubové schůzky teď mimo mě chodili jenom Milan a Mirek. Pavel s Honzou mají domácí vězení a Kuba nepřišel. Připadá mi, jako by se nám klub nějak po té výpravě klížil. A to jsme se na ni všichni tak těšili. No snad se to příští týden srovná.

     Ve středu jsme měli suplování na dílny. Byl s námi učitel, kterého mají šesťáci. Byl jsem rád, protože šesťáci si ho chválí. Pokračovali jsme v rozdělaných výrobcích. Protože jsme s Honzou a s Pavlem s prací dost daleko, tak jsme mohli pomáhat dělat věci pro školu. Byly to držáčky na praporky. Dostali jsme za to pochvalu. Učitel s náma byl tak spokojený a tak si nás vypůjčil druhý den z dvou suplovaných hodin. Dělali jsme zase pro změnu rámy. Brzy jsme je měli hotové a tak, než se učitel vrátil, protože si odskočil do kabinetu pro vruty, jsme se lištami šermovali. Přistihl nás při nejlepším. Odbylo se to tím, že jsme se museli předklonit o hoblici a dostali jsme každý latí pár přes zadek. Prakticky to nebolelo, ale já se zase červenal, přestože nás tam bylo jen šest. Byli tam ještě tři šesťáci, kteří nešermovali.

     Latě jsme spojovali vruty v rámy. Když to bylo hotovo, dostali jsme zase pochvalu. Ta se mi velice hodila, i když po tom šermování jsem pochvalu nečekal.      V pátek si nás dílnař zase vypůjčil. Pomáhali jsme mu natírat rámy. Byli jsme tu tentokrát jen my tři, protože šesťáci neměli suplování a učitelé je neuvolnili. Možná psali písemku. U nás se suplovalo za třídní. Začali jsme si s učitelem povídat. Řekl jsem mu, že bych ho chtěl na dílny, že je lepší než ten náš. Ptal se, proč si myslím, že je lepší. Řekl jsem mu, že nedává zbytečně poznámky a řeší to sám.

     "Od našeho učitele bysme třeba za to šermování dostali poznámku. A vy jste nám nakonec ještě dal pochvalu za pomoc. To náš učitel, když mi dá za něco poznámku, tak i kdybych ten den dělal cokoliv a byl třeba svatý, tak mi pochvalu nedá."

     "No tak to je asi věc názoru. Já beru poznámku až jako jedno z krajních řešení. No a poznámka účinkuje většinou až druhý den a to může být někdy pozdě."

     "Právě. Já si taky myslím, že je lepší okamžitý malý zásah, jako s těma latěmi. Protože za poznámku bych dostal víc a účinek by byl stejný, možná i menší."

     "No ale na někoho to neplatí."

     "To je jasný. To říkal i pan učitel Koutný (učitel tělocviku), že on například nemůže dát někomu opravdový pořádný výprask a tak když nepomůže ten symbolický, tak dá poznámku a výprask pak dají rodiče."

     "No a ti už můžou víc přitlačit", dodal Pavel.

     "No jo, jenže náš dílnař to nechává rovnou na rodiče", postěžoval si Honza.

     "Mě třeba dal poznámku jenom za to, že jsem si dělal hvězdici. A kluci dostali třídní důtku za to, že zůstali bez dovolení v dílně."

     "A taky dělali hvězdice, co?"

     "No", přiznal Pavel. "Když my je potřebovali."

     "Tak hvězdice bych vám taky nedovolil. Něco užitečného klidně, ale hvězdice ne."

     "No, ona ta hvězdice skutečně není šťastný nápad", řekl Honza.

     "Ta je tak dobrá na ničení přírody, co", řekl učitel.

     Honza se začervenal a přikývl. "Já jsem ji už vyhodil", dodal.

     "A já ji vyhodím taky", řekl Pavel.

     "No a mě by se snažil dát náš dílnař dvojku z chování, kdyby mě tam chytl s nimi", řekl jsem.

     "A tys tam jistě s nimi nebyl", řekl učitel.

      Zase jsem se začervenal. Hloupě jsem si naběhl. Nechtělo se mi lhát. Učitelovi to ale bylo jasné a tak odpověď ani nečekal. Převedl hovor na práci. To mě uklidnilo. Tenhle učitel je třetí, kterému nedokážu lhát, abych se nezačervenal. Naštěstí je ale férový a spravedlivý. Než nás poslal zpátky do třídy, dal nám zase pochvalu.

     Rodiče se tenhle týden nestačili divit. Závěr byl mohutný a přinesl jsem celkem pět pochval. To je můj rekord. O víkendu pršelo, takže se výprava nekonala. Ve třech by to stejně nemělo smysl. S Mirkem jsme připravovali výpravu na příští víkend. To pojedeme zase pod stany. Když jsme připravili program, tak jsme si zahráli pinkponk.

     V pondělí už byla ve škole třídní. Pavel s Honzou ji hned nesli ukázat podepsané žákovské knížky, ještě než je stačila zavolat.

     "Tak už to máte podepsané?", ptala se.

     "Už jsme to měli v pondělí minulý týden", řekl Pavel.

     "Už jsem se bála, že šijete nějakou lotrovinu", řekla třídní a prohlížela si podpisy.

     "Nebojte, jsou pravé", řekl Honza. "Já bych tátovo písmo nenapodobil a hlavně bych si to netroufl. Pak bych totiž pár dní nemohl sedět."

     "My to potřebovali jenom protáhnout přes víkend", řekl Pavel.

     "A pročpak?"

     "Měli jsme důležitou klubovou výpravu a rodiče by nás nepustili", přiznal poctivě Pavel.

     "A vydařila se vám aspoň?", zeptala se třídní.

     "Celkem jo", řekl Pavel.

     "Měli jsme trochu štěstí, že jste tu v pátek nebyla", řekl Honza, "protože to bysme asi nejeli."

     Třídní vrátila klukům žákovské knížky a ti si šli sednout. Pak nám třídní navrhla školní výlet. Odjezd bude ve čtvrtek odpoledne místo odpoledky a návrat v neděli dopoledne. Pojedeme pod stany. Byli jsme rádi. Učitelka nám to nadiktovala do žákovských knížek. Jako druhý učitel s náma pojede tělocvikář. To je skvělé. Akorát budeme muset o týden posunout klubovou výpravu, ale to nevadí.

     Odpoledne jsme byli na klubové schůzce zase sami tři - Milan, Mirek a já. Že by klukům rodiče protáhli domácí vězení. To se dozvím večer nebo v úterý ve škole. Projednali jsme přesun výpravy. Mirek se dozvěděl, že jejich třída má taky výlet, takže mu posunutí vyhovovalo.

Táta se večer divil. Přinesl jsem totiž další pochvalu, tentokrát od třídní. S Pavlem a Honzou jsme jí pomáhali.

     V úterý jsem se ve škole ptal Honzy, proč nebyl na klubové schůzce. Řekl mi, že do klubu už chodit nebude. Zdeněk s Michalem a Filipem si založili klub Strážci. Patrona jim dělá Filipův brácha Radek, který chodí do prvního ročníku gymnázia. S Pavlem a Kubou byli v pondělí na jejich schůzce. Příští víkend s nimi jedou na výpravu. Honza řekl, že jestli chci, můžu chodit do Strážců s nimi. Bylo to pro mě dost velké zklamání.

     Ve středu jsme při pracovní výchově dodělávali výrobky. Náš dílnař byl už ve škole. Měl jsem to už skoro hotový. Učitel si prohlížel výrobek, pak se koukl na mě. Měl jsem trochu strach, aby si nevzpomněl na moji poznámku a nesetřel mě. Dal mi jedničku. Odevzdali i Honza a Pavel, oba taky za jedna. Ve zbytku hodiny jsme dělali práci pro školu.

     O přestávce jsem se učitele zeptal, co mi vychází a jestli bych si to případně mohl opravit. Mám to mezi dvojkou a trojkou. Řekl, že mi dá známku podle té práce, kterou dělám teď. Pavel s Honzou se taky zeptali a jsou na tom stejně.

     Na přestávku jsme šli do třídy a byli jsme co nejhodnější, abysme učitele nenaštvali. Druhou hodinu dílen jsme dodělali výrobek pro školu. Učitel byl spokojený. Díval se na moji práci, pak na známky a pak na mě. Pak si nechal ještě přinést moji žákovskou knížku. Za dnešek mi napsal pochvalu. Koukal i na tu poznámku, co mi dal a na pochvaly od druhého dílnaře.

     "Když chceš, tak umíš dělat", řekl. "Tohle je pěkné, tady ti to sice ujelo, ale na páťáka je to fantastické."

     Zase se chvíli rozmýšlel a já byl napnutý. Nakonec mi napsal do známek dvě jedničky a jako výslednou taky jedničku. Byl jsem překvapen. Tak proto tak dlouho přemýšlel, ne mezi dvojkou a trojkou, ale mezi dvojkou a jedničkou. Poděkoval jsem mu.

     "Příští rok budeš doufám dělat pořádně hned od začátku", řekl. Už vím, že našeho dílnaře budeme mít i příští rok. Ten druhý si své šesťáky dovede až do osmičky. Letos má ještě osmáky, ale místo těch dostane příští rok páťáky, takže ho bude mít Kuba.

     Pavel nakonec dostal taky jedničku a Honza dvojku. I u nich si učitel prohlížel žákovskou, takže tam viděl jejich třídní důtky, o které se jim postaral. Oběma dal za dnešek pochvalu.

O přestávce jsem se bavil s Pavlem o jejich odchodu z klubu. Pavel mi řekl, že není spokojený s Milanem jako náčelníkem. Měl by mít z nás nejvíc rozumu, ale nemá. Pavlovi hlavně vadí, že se nezvedl, aby mi zabránil skákat přes oheň. Řekl, že on si představuje náčelníka takového, který kdyby dělal takovýhle bordel, by mu dal třeba i facku, kdyby to jinak nešlo. V mém případě je to podle Pavla ještě horší, protože mě Milan navíc opil, proto měl povinnost se o mě postarat a to slušně. Moji námitku, že to se mnou asi nebylo jednoduché, Pavel neuznal. Dokázali mi zabránit ve skákání přes oheň i bez Milana a jediné, co mě při tom udělali bylo, že mě trochu kroutili ruce, což jsem stejně nevnímal a polili mi hlavu vodou.

     Odpoledne jsem na klubové schůzce oznámil, že Pavel, Honza a Kuba z klubu vystupují. Milan to označil za zradu a proběhl soud. Byl jsem proti, protože vstup do klubu je dobrovolný, proto má každý právo dobrovolně i vystoupit. Kluci mě přehlasovali. Dělení na devět a dvakrát osm ran jsem odmítl, protože já kluky mlátit nebudu.

     Po schůzce jsem si balil věci na školní výlet. Ve čtvrtek jsme se už moc neučili. Po vyučování jsme si došli domů pro věci a vydali jsme na výlet. Jeli jsme autobusem. Asi po třech hodinách jízdy jsme dorazili do kempu, kde jsme si postavili stany. Někomu to moc nešlo, tak mu pomohl učitel.

     Pavel spal s Honzou, já jsem spal s Davidem. V pátek jsme vyrazili na celodenní výlet. Obešli jsme celkem tři zříceniny hradů. Na každé byla zastávka, takže jsme si mohli zříceninu poctivě prolézt. Po návratu jsme měli v kempu v restauraci večeři a po ní jsme si my kluci zahráli fotbal.

V sobotu jsme dopoledne hráli v kempu různé hry, oběd byl opět v kempu a asi po hodinovém poledním klidu jsme se šli koupat. Potom jsme šli na dříví a večer byl táborák. Učitel tu měl kytaru a tak jsme i zpívali. Hlavně zpívaly holky, ale přidalo se i pár kluků. Jarda, Luboš a Pepa udělali průšvih, protože pili a kouřili. Učitel to ale vyřešil sám a vymáchal je v potoku. Ve studené vodě kluci vystřízlivěli, převlékli se a byli hodní. Zbylé cigarety putovaly do ohniště, kam je museli kluci sami hodit. Byly mezi nima i dvě nenačaté krabičky.

     V neděli dopoledne jsme zase sportovali a kdo chtěl, se koupal. Já hrál pinkponk. Učitel si se mnou zahrál. Porazil mě, ale řekl mi, že nehraju špatně. Honza si na učitele uhrál set.

     Oběd jsme si vařili sami v kotlíku. Podílely se na tom hlavně holky a bylo to dobré. Pak jsme sbalili stany, uklidili jsme po sobě a vrátili jsme se domů. Pavel mi v autobusu řekl, že tenhle školní výlet se mu líbil víc než naše klubová výprava. Musel jsem uznat, že mě taky, ale nahlas jsem to neřekl.

     Pondělí proběhlo v klidu, známky už byly uzavřené a odpoledne byla konference. Kvůli ní jsme končili o hodinu dřív. V úterý jsme vyzvídali z učitelů známky. Dozvěděli jsme se, ?e Jarda, Luboš a Pepa dostali dvojky z chování. U Pepy se to moc nečekalo, ale učitelé byli nakonec pro.

Odpoledne Milan s Mirkem kluky zmlátili - vykonali rozsudek. Takže ve středu se se mnou kluci moc nebavili. Řekl jsem jim, že já jsem byl proti. Kuba mi ale nadhodil, že ten nápad trestat zradu byl můj. Trval jsem na tom, že odchod z klubu není zrada, na ten má každý nárok.

     Kluky to brzo přešlo. Ostatně viděli, že jsem se téhle akce nezúčastnil, i když bych jim svojí účastí spíš pomohl, protože bych je ušetřil osmi ran, které bych jim dal symbolické. Jenže já jsem se zúčastnit nemohl, protože kluci by si to vysvětlili jinak a hlavně proto, že jsem tenhle rozsudek neuznal protože je protiklubový.

      Na středeční klubové schůzce jsem ohlásil, že z klubu odcházím taky. Milan prohlásil, že je to zrada a chtěl mě soudit. Mirek se snažil mi to rozmlouvat. Ptal se na důvod. Řekl jsem, že nechci jako náčelník Milana. Mirek mi připomněl můj slib, že ho budu podporovat. Řekl jsem mu, že slib platí, ale nebudu podporovat Milana.

     "Tak uděláme nové volby náčelníka, ale zůstaň", naléhal Mirek.

     Milan byl proti.

     "Tak se vyjádři", řekl mi Mirek. "Jseš pro nové volby? Tvůj hlas rozhodne."

     "Jsem", řekl jsem, "jenže co když zvolí každý sebe, tak se nerozhodne."

     "Uděláme to stejně jako s názvem klubu. Každý bude volit prvního, druhého a třetího. Volby budou tajné", řekl Mirek.

     "Souhlasím", řekl jsem.

     "Já jsem proti", řekl Milan.

     "My jsme dva", řekl jsem.

     Vzali jsme si papíry a napsali své hlasy. Dal jsem na první místo Mirka a na druhé sebe. Když jsme sečetli pořadí, vyhrál Mirek, který měl součet pět. Já byl druhý s šesti a poslední Milan s sedmi. Z lístků se teď dalo určit, kdo koho jak volil. Bylo jasné, že Milanův je lístek, kde byl na prvním místě Milan, na druhém Mirek a na třetím já. Mirek tedy volil na první místo mě a sebe na druhé. Náčelníkem je tedy Mirek a já jsem jeho zástupcem. Milan řekl, že on teda z klubu vystupuje. Řekl jsem, že souhlasíme. Mirek byl taky pro. Milan nám vrátil klíč od klubovny, vztekle ho hodil na zem a odešel.

      "Jenže teď jsme jenom dva", řekl Mirek.

     "Zkusím sehnat třetího", řekl jsem.

     Sepsali jsme prohlášení, jímž jsme zrušili rozsudky nad Pavlem, Honzou a Kubou s tím, že se jim vedení klubu Mstitelé omlouvá. V odůvodnění bylo, že vystoupení z klubu není zrada, ale právo každého člena klubu. Tohle prohlášení jsem dal ve čtvrtek klukům. Honza řekl, že je zvědavý, co se z nás vyklube, ale že s Mirkem to daleko nedotáhneme. Řekl jsem mu, že Mirka převychovám.

     "To se ti nepovede."

     "Vsaď se, že jo."

     "O co?"

     Chvíli jsem přemýšlel. "O stovku."

     "Beru."

     "Do roka a do dne."

     "Pavle, pojď nám to rozseknout", zavolal Honza Pavla. Ten přišel naši sázku potvrdit.

     "Přál bych ti Martine, abys vyhrál", řekl mi Pavel. "Ale nevěřím tomu. K nám máš ale cestu otevřenou."

     O velké přestávce jsem zašel za Frantou Kovářem z béčka, jestli by nechtěl vstoupit do našeho klubu. Totéž jsem nabídl Davidovi Spoustovi z naší třídy. S tím jsem spal ve stanu na školním výletě a dost jsme se skamarádili. Kluci přišli ve čtvrtek na schůzku a dohodli jsme si, že v sobotu uděláme celodenní výpravu. Vícedenní výpravu jsme zatím odložili.

     V sobotu jsme vyjeli vlakem a zvolili jsme trasu, kterou jsme už jednou šli. Cestou jsme hráli různé hry. Mirek vytáhl hvězdici. Řekl jsem mu, že už jsem svoji vyhodil. Zase ji teda schoval. Lhal jsem, mám ji ještě doma, ale rozhodl jsem se, že ji po návratu skutečně vyhodím, tak jako to už udělali Pavel, Honza a Kuba. Taky roztahovanou už hrát nebudu. Hráli jsme Kompasové dřívko, pozorovací hru s písmenkama a hru ANO NE JO. Mirek připravil jednoduchou stopovačku. Byl jsem sice nejrychlejší, ale kluci jsou noví, takže jsem řekl Mirkovi, aby mě hodnotil mimo soutěž. Takže vyhrál Franta. Kompasové dřívko jsem vyhrál já před Frantou, Mirek s Davidem byli spolu třetí.

     V poledne jsme si udělali ohýnek a uvařili jsme polévku a guláš. Tentokrát se nepilo pivo ani nekouřilo. Měli jsme totiž s Mirkem půldenní výpravu, na které jsem si zapálil cigaretu a v ohni jsem spálil posledního vajgla. Byl to sice hodně velký vajgl, ale já jsem tak symbolicky i opravdově skončil s kouřením a i pitím. Zavázal jsem se, že od té chvíle budu pít alkohol jen se svolením rodičů a to až do patnácti let. Mirek tu taky přestal kouřit. I on spálil posledního vajgla a krabičku se zbylýma cigaretama. Tu poslední si ale vychutnal až do opravdového vajgla. Mirek se zavázal, že na klubových akcích nebude pít alkohol a to až do patnácti let.

     Po obědě jsme si zahráli hru BUM a potom jsme se rozdělili na Boj o pevnost. Hrál jsem s Frantou a prohráli jsme. Klukům se výprava líbila. Dohodli jsme se, že bysme mohli udělat nějakou výpravu i o prázdninách. První tři týdny jsme všichni pryč, já jedu s rodiči pod stany, Mirek jede k babičce a David a Franta jedou na tábor. Pak se tedy sejdeme v pondělí v klubovně. Tahle výprava se nám všem líbila.

     Po návratu z výletu jsem šel vynést koš a při tom jsem vyhodil hvězdici. V pondělí jsem si od učitele tělocviku půjčil Tábornický zápisník. Jsou tam šifry, druhy ohňů, uzlování a další zajímavosti. Když tělocvikář viděl, jaký o to mám zájem, tak mi ve středu řekl, že mi ten zápisník dá, že má doma ještě jeden. Poděkoval jsem mu. Opsat bych si ho totiž nestihl, protože ve čtvrtek už bylo vysvědčení.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pátek
20.04.2018