Na úvodní stránku



Kapitola třicátá šestá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 950


Martině se narodil syn. Martin má narozeniny a uspořádá velkolepou oslavu s kamarády. V této kapitole se pak ještě Martin znovu setkává s bývalým učitelem Málkem, který je nemocný a špatně vidí. Jak toto setkání dopadne?


Martina se vrátila z porodnice, tak jsem ji šel navštívit. Konečně jsem viděl malého Martina. Pochválil jsem jí ho, jak je krásný. Moc hezký zatím nebyl, proto se Martina divila. Řekl jsem jí, že je duševně krásný. Smála se tomu. Nechala mi ho pochovat. Vysvětlila mi, jak ho mám držet, aby mi nespadl.

V prosinci jsem měl třinácté narozeniny. Ve škole mi popřál Alan a dal mi jako dárek Tajemnou Řásnovku. Když jsme měli druhou hodinu třídní, tak mi taky popřála. I od ní jsem dostal Foglarovku. Byl jsem překvapen, že mi třídní přeje. Přiznala, že se to dozvěděla od Alana, že ona by si na to sama nevzpomněla.

Kluci mi hned dali hobla. Karel dělal kozu, Pavel s Honzou mě vzali za ruce a Michal a Jirka za nohy. Pak mi všichni poblahopřáli.

Dobré byli i další hodiny. Měl jsem být zkoušený ze zeměpisu. Neučil jsem se, tak Michal řekl učitelce, že mám narozeniny, ať mě nezkouší. Popřála mě a vyzkoušela někoho jiného. Češtinářka mi prominula i domácí úkol, který jsem neměl.

Škola skončila, byl pátek a čekal mě příjemný víkend. Doma jsem přemýšlel, jak se obléct. Máma mi řekla, ať si obleču to, co mám nejraději, že to jsou moje narozeniny. Tak jsem si vzal svoje nejoblíbenější džíny a tričko. Máma pro mě měla nachystaný dort. Dostal jsem drobné dárky - filmy, kazety a knížky. Táta si mě vyfotil u dortu a pak s dárkami. Přišla i Martina s Jardou a malým Martínkem. Popřáli mi a dostal jsem od nich knížky a taky nějaké kazety a filmy. Dostal jsem i jednu desku. Jsou tam písničky Davida Kalandy. Ani jsem nevěděl, že mu vyšla LP deska. Mám s ním zatím šest singlů.

Táta mě vyfotil spolu s Martinou a s malým Martinem. Martina s Jardou se zdrželi asi dvě hodiny. Pak šli domů. S tátou a mámou jsme hráli hry na počítači. Hráli jsme Člověče nezlob se. Vyhrála máma a já byl druhý. Hráli jsme různé hry. Bylo to velice příjemné odpoledne. S rodičema jsem si rozuměl. Zahráli si se mnou pár her, které hrajeme v klubu a chvíli jsme si taky popovídali. Táta teď má k naší klubové činnosti blíž, když dělá hospodáře. Byl s námi na pár akcích a kluci si ho oblíbili.

Bavili jsme se s klukama o tom, kdo má nejlepšího tátu. Shodli jsme se na tom, že já. Mámu kluci tolik neznají, ale je stejně fantastická. Shodli jsme se na tom, že takhle bysme si mohli sednout a hrát si častěji, ne jenom jednou ročně na moje narozeniny.

Večer jsme se podívali na video. Máme celkem slušnou zásobu kazet a táta mi řekl, ať si něco vyberu. Tak jsme se dívali na Pětku s hvězdičkou. Nechtělo se nám ještě jít spát, tak jsem ještě vybral Vracenky.

Večer jsem před spaním přemýšlel o tom, že jsem hrozně rád, že mám takhle skvělé rodiče. Někteří kluci se už nemůžou dočkat, až jim bude aspoň patnáct a pak osmnáct. Já jsem ale spokojený. Rodiče mi nic nevnucují ani nic zbytečně nezakazují. Když mi táta něco nechce dovolit, tak mi to nikdy nezakáže způsobem, že by řekl ne a o tom nebudeme diskutovat. Vždycky mi dá šanci, abych ho přesvědčil. Asi dvakrát se mi to už povedlo a nakonec mi to dovolil. Většinou ale táta přesvědčí mě, že sám uznám, že má pravdu.

V sobotu dopoledne jsem si přispal a pak jsem šel s klukama jezdit na kole. Po obědě šli rodiče na návštěvu. Věděli, že mám pozvané kamarády a kamarádky na oslavu mých narozenin. Takhle sám jsem je slavil už loni. To rodiče úplně nezmizeli, ale byli ve svých pokojích. Viděli, že to bylo v pořádku, tak nás tentokrát nechali úplně sami. Máma mi nachystala spoustu dobrot - dortíky, chlebíčky, sušenky a bonbóny. Bylo i dost limonád a táta mi tu nechal několik lahví nízkoalkoholického vína a Rychlé špunty na přípitek. Bylo nás tu hodně. Přijeli i Boris s Ivanem, na chvíli přišel i Erik. Byli tu všichni ze střediska a kluci a holky z naší třídy. Nechyběl ani Ríša a jeho kamarádi z béčka.

Dobře jsme se bavili. Kdo chtěl, tak mohl hrát hry na počítači, kdo chtěl poslouchal hudbu a mohl i tancovat a pár kluků se dívalo na video. Dobře jsem se pobavil hlavně s těmi, s kterými se moc často nevidím - tedy s Borisem a Ivanem.

Někteří kluci a hlavně holky odešli na večeři. Někteří měli povoleno tu na večeři zůstat. Bylo tu dost chlebíčků. Končili jsme v deset večer, jak jsem se dohodl s rodiči. Ti se vrátili až před jedenáctou. Tak jsem zatím uklidil a umyl nádobí. Máma byla mile překvapena.

V neděli jsem šel dopoledne za Radkem Kostkou. Bydlí z kluků ze střediska ode mě nejdál. Cestou se mi naskytla příležitost pro dobrý skutek. Starý pán, který šel z místní prodejny potravin, která má otevřeno i v neděli, zakopl o obrubník a upadl. Šel jsem mu pomoct vstát. Poděkoval mi a řekl, že asi nejsem zdejší. Ten hlas mi byl hrozně povědomý. Prohlédl jsem si ho pozorněji. Trochu jsem strnul. Byl to Málek. Jak hrozně zestárl. Zákal mu už pokročil natolik, že skoro vůbec nevidí.

Bylo mi ho líto, ale současně jsem měl obavy, jaký podraz na mě zase vymyslí, jestli mě pozná. Prozradit by mě mohl jedině hlas a tak jsem se ho snažil změnit. Podařil se mi trochu hlubší hlas, kterým jsem mu potvrdil, že nejsem odsud. Posbíral jsem polorozbitý nákup a pomohl jsem mu vstát. Pak jsem ho doprovodil domů. Moc velký pořádek tam nemá a teplo zrovna taky ne.

Uložil jsem mu nákup a trochu jsem mu uklidil. Při tom se rozpovídal. Říkal, že kdysi učil dílny, pak měl úraz, po něm ho postihl šedý zákal a nedávno ještě mrtvice. Syna má v zahraničí, takže je úplně sám. Je skoro slepý, takže se sotva obslouží, co se týká jídla. Dvakrát týdně mu chodí paní ze sociální péče na nákupy a uklidit, ale teď tu už dvakrát nebyla.

Donesl jsem mu uhlí. Sousedka se mě ptala, jestli se s ním znám. Řekl jsem, že ne, že jsem ho našel ležet na ulici. Pochválila mě, že jsem hodný chlapec. Řekla mi, že jeho vlastní syn se na něj vykašlal a odjel si do ciziny a jeho tady nechal samotného. Řekla, že je sice pravda, že Málek je dost protivný a s nikým nevyjde, ale takhle to nejde. Nevidí a nedokáže si sám ani zatopit v kamnech. Před týdnem málem založil požár a málem uhořel. Ona mu nějaký čas chodila ráno topit, ale on byl po ránu protivný až se s ním jednou pohádala a přestala k němu chodit.

Zeptal jsem se Málka, jak poznal, že nejsem zdejší. Chvíli váhal, ale pak se rozpovídal. Vyprávěl mi, že v době, kdy učil, byl na žáky zlý a oni ho teď nemají rádi. Je přesvědčen, že nikdo z místních kluků by mu nepomohl.

"To jsou tu tak zlí a bezcitní kluci?", zeptal jsem se.

"Oni nejsou zlí a bezcitní, ale oni nedokážou odpustit", pokračoval. Málek si uvědomuje, co všechno dělal až teď, když je sám. Přiznal, že nejvíc ublížil jednomu klukovi, který mu vlastně zachránil život. Tím klukem myslel mě. Tak jsem se začal vyptávat a Málek mě všechno vyprávěl. Teď ho to mrzí a sám nechápe, proč to dělal. Nakonec mě poprosil, jestli bych mu nepředal dopis. Je přesvědčený, že to poslední mu už odpustit nemůžu, ale chtěl by se mi aspoň písemně omluvit. Neví adresu, ale je přesvědčen, že se doptám podle jména.

Bylo mi Málka líto. Mám mu říct, že to jsem já? Co když je to jen finta. Minule jsem jen o vlásek unikl obrovskému průšvihu. Teď by mohl třeba zavolat policii a říct, že jsem ho přepadl a okradl. Když se ale takhle ke všemu přiznal, tak ho to snad opravdu mrzí. Usoudil jsem, že nic nezkazím, když odejdu jako kluk odjinud a nejdřív si v klidu přečtu ten dopis .

Rozloučil jsem se. Řekl jsem, že se na Martina zkusím doptat a ten dopis mu předám. Poděkoval mi. Hned na chodníku jsem roztrhl obálku a četl jsem zvědavě dopis. Byla tam omluva a v podstatě to, co mi říkal, když jsem u něj byl. Měl jsem chuť se vrátit, ale bylo už dost hodin a musel jsem domů.

Tátovi připadalo, že jsem nějaký zamlklý. Tak jsem mu řekl, co se stalo a dal jsem mu přečíst dopis od Málka. Táta nebyl proti tomu, abych za ním šel. Na moji obavu z dalšího podrazu mi řekl, ať si dobře schovám ten dopis. To je pravda. Ten by Málka usvědčil, kdyby chtěl zase udělat něco špatného a z něčeho mě nařknout. Je to v podstatě přiznání, na základě kterého bysme ho mohli zažalovat i u soudu, za to jak mě tenkrát nařknul, že jsem do něj kopal.

Šel jsem za Málkem hned v pondělí odpoledne. Zazvonil jsem. Ptal se, kdo jsem, tak jsem mu to řekl. Ptal se jestli jsem sám. Trochu jsem zaváhal. Proč se ptá? Došlo mi to až po chvíli. Řekl jsem, že jsem sám. Otevřel a pozval mě dál.

Řekl mi, že ví, že mi hrozně ublížil. Poděkoval mi za to, že jsem přišel. Moc v to nedoufal. Je rád, že se mi může omluvit osobně, i když chápe, že mu to asi nedokážu odpustit. Pak mě poprosil, abych ale nikomu z kluků neříkal jeho adresu. Určitě by se mu chodili mstít a on je už téměř slepý a nemohoucí. Proto se taky ptal, jestli jsem sám. Bojí se kluků. Potěšilo mě, že mě věří.

Řekl jsem mu, že mu to odpustím, i když mi opravdu bylo hrozně, zvlášť když mě obvinil, že jsem do něj kopal. Řekl jsem mu, že pro mě byl hrozný šok, když jsem se dozvěděl, že řekl ředitelce, že jsem do něj strčil, když střihal v dílně na nůžkách. Uznal, že to pro mě muselo být hrozné a omluvil se mi za to. Poděkoval mi za to, jak jsem ho ošetřil a zachránil mu prsty na ruce.

Nabídl jsem mu, že mu umyju nádobí. Už ho měl zase skoro plný dřez. Byl překvapený, že mu chci pomáhat. Přiznal jsem, že v neděli jsem to byl já, kdo u něj byl. Tvářil se nevěřícně.

"Opravdu", řekl jsem nedělním hlasem.

Rozplakal se. Dojalo ho, že přes to všechno, jsem mu zase pomohl a i nadále mu chci pomáhat. Řekl jsem mu, že jsem ho nejdřív nepoznal, až po hlase. Protože ale potřeboval pomoc, tak jsem mu pomohl. Radši jsem změnil hlas, protože jsem měl obavy. To pochopil. Teď, když už vím, že je jiný a změnil se, tak není důvod, abych mu nepomáhal. Vždyť v zimě bude potřebovat každý den přinést uhlí, ráno vybrat popel a zatopit.

Sám to nestihnu, ale nabídl jsem mu, že bych sehnal spolehlivé kluky, kteří by se mu nemstili. Můžu se za ně zaručit. Plakal dojetím a nemohl chvíli mluvit. Souhlasil. Donesl jsem mu ještě uhlí a slíbil jsem, že se stavím v úterý, ale trochu později, protože máme odpolední školu.

V klubu jsem všechno vyprávěl a navrhl jsem, abysme Málkovi pomáhali. Kluci byli překvapení. Jako první souhlasil Honza, po něm Pavel a Kuba. Všichni kluci ze střediska byli pro a tak jsme si u Málka rozdělili služby. Radek Kostka, Filip, Petr Kaláb a Jirka Čáp, kteří bydlí blízko, mu budou střídavě chodit ráno topit. My ostatní pak budeme pomáhat odpoledne s nákupama a s úklidem. Udělali jsme si rozvrh na týden.

Málek byl vděčný. Po ránu byl sice trochu podrážděnější, to kluci potvrdili, ale už je to starý člověk, tak k němu byli tolerantní. Když jsem tam byl já, tak mi za to hrozně děkoval. Řekl mi, že jsem ještě o hodně lepší, než si o mě myslel.

Řekl jsem mu, že umět odpouštět, je hrozně důležité. Já vždycky ocením, když mi táta, máma nebo některý učitel něco promine. Řekl mi, že jsem moudřejší, než někteří dospělí. Řekl jsem mu, že právě dospívám a popsal jsem mu, jakou mám na bundě placku. On ji neviděl. Usmál se tomu.

Uvědomil jsem si, že jsem hrozně dlouho nepsal Lukášovi. Pořád se něco dělo a já zapomněl odpovídat na některé dopisy. Chtěl jsem mu psát v době, kdy jsem měl problémy se skopáním Málka. Pak se mi psát nechtělo, protože jsem mu o tom nechtěl psát, ale obával jsem se, že by z dopisu poznal, že není něco v pořádku. Byly to tak silné události, že by se asi do mého dopisu Lukášovi promítly i proti mé vůli. Pak byly prázdniny a v září bylo zase hrozně rušné. Tak jsem to napravil až teď v prosinci. Omluvil jsem se Lukášovi, že jsem mu tak dlouho nepsal. napsal jsem mu, že jsem nejdřív měl problémy, ale pak jsem byl zase tak spokojený, že jsem na to zapomněl. Začal jsem teď tím, že jsem se usmířil s jeho dědou a až potom jsem napsal, co mi ještě stačil provést po tom, co do něj kluci kopali. Celé jsem mu to popsal, jak mi bylo a hned na to jsem dopodrobna popsal moje poslední setkání s Málkem a to, jak je sám a jak mu s klukama z klubu pomáháme. Napsal jsem mu i to, že jsem mu chtěl psát právě v době, kdy mě Málek křivě obvinil a tak jsem to odložil, až jsem na to pak zapomněl.

Můj dopis byl hodně dlouhý. Po událostech s jeho dědou jsem mu popsal, co jsem prožil na táboře, jak jsem byl dva týdny s rodiči v kempu, týden u strýce Tondy a potom na klubovém táboře. Napsal jsem i o svých radostech a starostech s počítačem a o mých narozeninách i o své placce.

Lukáš odpověděl brzo. Napsal mi, že se nezlobí, že jsem delší dobu nepsal. Je rád, že jsem mu nepsal v době, kdy jsem se na to chystal. Teď i přes úvod, který jsem mu napsal, se ho to hrozně dotklo, když se dočetl, co mi jeho děda udělal. Přiznal mi, že když to četl, že brečel. Je hrozně rád, že to takhle dopadlo a že se jeho děda konečně změnil. Je mě hrozně vděčný za to, že jsem mu odpustil a moc děkuje všem klukům z našeho střediska, že jeho dědovi pomáháme.

Napsal mi, že si s místníma klukama taky založili klub. Patrona jim dělá starší bratr jednoho z kamarádů. Lukáš mě poprosil o popis naší meziklubové hry. Už si totiž taky udělali středisko a mají dva kluby a očekávají vznik třetího. Všechno jsem mu teda obratem poslal. Zpracoval jsem si to v textovém editoru v počítači, takže teď jsem to jenom vytiskl.

Před Vánocema jsme hostili v naší klubovně kamarády z Brna. Těšil jsem se hlavně na Iva. Stali se z nás velcí kamarádi. Škoda, že je to tak daleko a nemůžeme se vidět častěji. Pavla mi řekla, že Ivo je stejně skvělý kluk jako já. "Je to takový charakterní a ctižádostivý rošťák."

O mě se taky říká, že jsem charakterní rošťák a ctižádostivý jsem taky. Hrozně rád vyhrávám klubové soutěže. V klubových stupních jsem to už dotáhl na Oblastního náčelníka a ve hře jsem už náčelníkem na třetí úrovni.

Ivo je podle Pavly velkou oporou klubu a celého střediska. Bez něj by to nebylo ono, protože dokáže taky sám přispět do programu. Mimo Iva tu ale Pavla má i další skvělé kluky. Mají výbornou partu a to je základ. Důležité je, aby se nerozhádali. To my řešíme různými nepsanými klubovými zákony. Jsou podle nás spravedlivé. Určují, co se kde a za jakých okolností smí oplatit. Nezakazují nám se mezi sebou poprat, ale nesmí to být zápas pěstní. Občas totiž k neshodám dojde a ne vždycky se podaří je vyřešit mírně. Pak je někdy lepší rvačka, která urychlí usmíření, než by se oba "žrali" a škodili si pokoutně. Starší kluci mají trochu větší práva než mladší, ale v rozumné míře. Platí, že vše, co je komu provedeno v legraci, se smí stejným způsobem oplatit. Mladší si mohou svoje práva zvýšit rychlým ziskem klubových stupňů, protože ty jsou hlavní. Věk není tak rozhodující.

Byl Mikuláš. Zase jsme si doma udělali hezké odpoledne a rodiče si se mnou zase hráli. Měli jsme doma spoustu dobrot a hlavně dobrou náladu. Táta přinesl fotky z mých narozenin. Jsou barevné a dělal mu je jeden jeho známý, protože táta si sám dělá jenom černobílé fotky. Barevně táta moc často nefotí. Má dva foťáky a barevný film má v jednom z nich. Není to kinofilm, ale svitkový film, kde je jenom dvanáct snímků. Prohlíželi jsme si i starší fotky. Táta fotí tímhle foťákem hlavně mě. Vzal jsem je ukázat Martině a společně jsme si je prohlíželi. Táta mě takhle začal fotit asi v devíti letech.

Jsou tu fotky z okamžiků, kdy jsem byl šťastný a spokojený a pak i několik momentek, kdy jsem třeba ani nevěděl, že mě táta fotí. Na většině fotek jsem jenom já, občas jsem tam s mámou, někdy i s tátou a na některých s kamarádama. Třeba tam je fotka, jak hraju s Honzou šachy. Leželi jsme v trávě proti sobě. První fotka je z dálky, takže jsme na ní vidět oba celí. Druhá je z větší blízkosti, takže už nejsou vidět naše nohy a na třetí je šachovnice a naše hlavy až po ramena.

Martina si fotky prohlížela a řekla, že je z nich vidět, že mě má táta hrozně rád. Mě to tak taky připadá. Táta vytváří umělecký dokument mého života, na kterém je vidět nejenom jaký jsem, ale i co rád dělám, jak jsem oblečený a s kým se nejvíc kamarádím. Na fotkách se mnou jsou jenom moji nejlepší kamarádi. A jsou tu i fotky z klubových výprav , na kterých s náma táta byl.

Jedna fotka je třeba zajímavá tím, že mě táta fotil, když jsem odcházel. Zavolal na mě, takže jsem zády, ale hlavu mám otočenou na něho. Podobných fotek tu je víc. Z fotek je i vidět, co se mi líbí. Při mých narozeninách mě táta fotil tak, že jsou vidět i moje oblíbené džíny, které jsem měl na sobě. Na některých fotkách se mi líbí, jak je vidět, jak se mi blýskají kolena, která jsou dost vyšoupaná.

Jsou tu fotky z Vánoc, kde jsem u stromečku a dárků, potom z Velikonoc, kde se kochám z velmi bohaté pomlázky. Dále mě táta fotil, při desátých, jedenáctých a dvanáctých narozeninách. Na dalších fotkách jsem u stanu. Do kempu pod stan s rodičema jezdím od deseti let, na některých fotkách jsem, jak stavím stan. Na té první mi není vidět ani hlava. To mi bylo deset a stan se mi sesunul na hlavu, tak to táta vyfotil. Ze stanu kouká jenom moje vystrčené pozadí. Džíny, které jsem poznal na téhle fotce, nosí teď Lukáš, kterému jsem je vyměnil za větší Lee Cooperky. Tyhle Lee Cooperky byly už na téhle fotce pěkně ošoupané. Lukáš je teď ještě došoupal trochu víc, takže na nich má už záplaty.

Podobných, spíš komických fotek jsem tu našel víc. Táta občas fotil moje trampoty, ale vždycky ty, kterým jsem se vzápětí za to sám smál. Když jsem byl v opravdových trablích, tak mě táta nefotil.

Fotky jsem mimo Martině ukázal i svým dobrým kamarádům. Pak jsem je tátovi vrátil. Byl rád, že se mi líbí. Společně jsme si je ještě prohlédli a zavzpomínali nad nima. Táta má na každé zezadu napsané datum a místo, kdy ji fotil.

Blížily se Vánoce. V klubech jsme se na ně připravovali. Alan chystá na jarní prázdniny zimní tábor, kam pojedeme společně s brňákama. Před Vánocema jsme už měli přihlášky. Naše středisko má běžný účet, takže tábor se bude platit složenkou, i když v hotovosti to jde taky platit. Rodičům kluků může na tábor přispět zaměstnavatel z fondu kulturních a sociálních potřeb. To je díky tomu, že naše středisko je registrovanou organizací.

I letos jsme měli klubovou vánoční besídku a po ní ještě střediskovou vánoční besídku. Byla i vánoční etapa naší hry. A pak už byly skutečné Vánoce. Radoval jsem se z dárků. Dostal jsem od táty diskety, kazety do magnetofonu, filmy, knížky a další drobnosti. Strýc Karel mi přivezl ze služební cesty dvě vysílačky, které mají dosah asi kilometr, v rovném terénu i trochu víc, ve městě zase trochu míň.

Na Štědrý den byla u nás zase moc hezká nálada. Táta mě zase pochopitelně fotil. Hráli jsme zase různé hry a taky jsme si povídali. Při té pěkné domácí atmosféře se mi vybavil ten okamžik, kdy se bavila Martina s rodiči o mě. Napadlo mě, co by asi táta udělal, kdybych mu řekl, že jsem tenkrát skutečně poslouchal přes zeď. Táta poznal, že o něčem podobném přemýšlím a tak mě vyzval, ať se svěřím. Trochu jsem se zdráhal, ale pak jsem se k tomu přiznal. Řekl jsem tátovi, že jsem uvažoval o tom, jestli mu to mám říct hned ten den.

Táta mi na to odpověděl napůl vážně a napůl žertem, že mám štěstí, že jsem mu to řekl dneska, když jsou Vánoce. Kdybych to řekl hned, tak by se to dalo vysvětlit jako provokace, protože jsem věděl, že to táta ví, ale že se chce tvářit, že to neví. Táta ale ví, že já to myslím jinak, že je to spíš poctivost a asi i trochu svědomí. Táta je někdy naladěn na moji notu. To je třeba dneska, když je velká domácí pohoda, a tak si víc uvědomuje, že to myslím dobře. Jenže někdy je unavenější a pak na moji notu naladěn není. Takže kdybych mu to řekl ten den, tak bych dostal. Dnes mi to prošlo a bylo by mi to prošlo i na moje narozeniny. To jsem si na to taky vzpomněl, ale hned jsem tyhle myšlenky radši zaplašil. Teď už je přece jen zase větší časový odstup a ten hraje v můj prospěch.

S tátou jsme se o tom ještě bavili. Uznávám, že nebylo v pořádku, že jsem poslouchal, jenže jsem zvědavý, když se mluví o mě. Kdyby se mluvilo o něčem jiném, tak bych se ovládnout dokázal. Jenže já už jsem takovej. Takovéhle drobné a poměrně nevinné podvůdky mi asi zabrání splnit bobříka ušlechtilosti. A nejenom ty. Občas udělám něco, co bych neměl a co mě pak mrzí. To byla například ta rvačka s Davidem Kalandou. Jenže já se občas nechám dost hloupě vyprovokovat. Jindy mi zase ujede ostřejší slůvko. Na mě bude myslím výkon, jestli tohohle bobříka vůbec splním. To, že ho velmi brzo pokazím, je mi jasné, ale rád bych ho aspoň splnil. Už je poslední, který mi z našich patnácti chybí.

O vánočních svátcích jsme si zase prohlíželi fotografie. Táta, když viděl, jaks se mi líbí, tak mi je nechal přidělat a celou sadu mi dal k Vánocům. Takže teď jsme si prohlíželi ty moje a vzpomínali jsme. Na druhý svátek vánoční jsme jeli na hory a zalyžovali jsme si.Umím lyžovat celkem slušně, ale tátovi jsem nestačil. Máma lyžuje asi stejně jako já. Venku jsme se vyřádili. Chvíli jsme se i koulovali. Domů jsme se vrátili zdravě utahaní, takže jsem usnul v autě. Táta se ukázal jako silák, protože mě nevzbudil a odnesl mě do postele. Nejsem sice na svůj věk nijak velký, spíš menší, ale přece jenom mi už je třináct. Spal jsem tak tvrdě, že jsem se probudil až ráno.

Část kluků ze střediska se zúčastnila mimoklubového výletu na běžkách. Byl to výlet, který se nebodoval a ani na něm, nebyla žádná etapa. My, kdo máme běžky a umíme na nich, tak jsme si udělali s Alanem výlet.

Byl tady Silvestr. Loni mi dal táta na přípitek nízkoalkoholické víno, letos mi dovolil půl skleničky vína normálního. Zase byla dobrá nálada. Poprvé jsem s rodičema čekal na půlnoc v deseti letech, ale nedočkal jsem se a usnul jsem. Rodiče mi řekli na rovinu, že mě nebudou posílat spát, že na Silvestra můžu jít spát až po půlnoci, ale když usnu, tak mě budit nebudou. O rok později jsem taky usnul, takže nového roku jsem se dočkal poprvé loni. Dával jsem si pozor, abych neusnul, i když letos by mě snad rodiče Nový rok zaspat nenechali. Táta se na to jenom lišácky zatvářil, ale neodpověděl. Takže by mě asi vzbudil.

Po přípitku jsem si dal předsevzetí, že se zkusím zbavit dvojky z češtiny. Zatím k tomu mám blízko. Problémy mám občas s pravopisem. Učitelka mi řekla, že nemám cit pro jazyk a někdy se zapomenu. U slohu třeba záleží na tématu. Když je téma, které mě zajímá, tak mám sloh dobrý. Několikrát jsem byl i lepší než Matěj, který je z naší třídy na slohy nejlepší. Když je téma pro mě nezajímavé, tak je i můj sloh průměrný. Špatnou slohovou práci jsem zatím ještě nenapsal, do průměru se vejde vždycky. Problém je ale v tom, že při nezajímavém tématu, kdy napíšu průměrný sloh, v něm chyby neudělám. Když mě téma zaujme, napíšu výborný sloh, ale zapomenu při tom na pravopis.

Od září jsem začal víc číst a učitelka mi řekl, že je to znát. Moje slohy jsou ještě lepší a mám i víc zažitý pravopis, takže nedělám tolik chyb. Píšu bez chyb i když na pravopis nemyslím. Nějaké ty chyby tam sice mám, ale je to o hodně lepší než loni.

Moje předsevzetí se mi v pololetí splnilo. Dostal jsem jedničku a učitelka výtvarné výchovy dodržela slib a dala mi taky jedničku. Tak jsem se konečně dočkal vysvědčení se samými jedničkami. Rodiče to náležitě ocenili a prožili jsme další krásné rodinné odpoledne. Umínil jsem si, že na konci roku musí být moje vysvědčení stejné jako v pololetí. Večer jsem usínal s tím, že prožívám zatím nejkrásnější období svého života. Táta má pravdu, že je to nejhezčí věk.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je čtvrtek
09.07.2020