Na úvodní stránku



Kapitola třicátá druhá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 475


Martina dělá diplomku o Martinovi a tak navštívila Martinovy rodiče. Martin samozřejmě odposlouchává přes zeď a tak se také něco dozví. A více se toho o něm dozvíme i my.


Zodpověděl jsem Martině její dotazy. Projevila zájem se na něco zeptat i rodičů, tak jsem jí to domluvil. Na rovinku mi ale řekla, že mi z toho, co o mě budou říkat rodiče, nebude nic říkat. Nebylo by to vůči nim fér. Když mi budou chtít něco říct, tak mi to řeknou sami. Namítl jsem jí, že mi stejně dá diplomku přečíst. Řekla, že to je něco jiného. Tam to bude už trochu zobecněno. To je pravda. Já jsem si ale poradil. Udělal jsem si jednoduché odposlouchávací zařízení z dětského telefonu. Jedno sluchátko jsem schoval v obýváku a pod kobercem jsem natáhl drát do svého pokoje k druhému sluchátku. Akorát jsem pak musel být zticha, aby mě nebylo slyšet. Vše jsem připravil a když Martina přišla, tak jsem seděl ve svém pokoji a poslouchal jsem. Dal jsem si tam i vypínač, abych to mohl vypnout, kdyby někdo přišel.

Martina se ptala táty na to, co si o mě myslí a tak. Táta se celkem rozpovídal. Přál si kluka a to se mu splnilo. Celkem odpovídám jeho představám, protože chtěl, abych byl chytrý, což podle něj jsem, protože se dobře učím. Pak nechtěl, abych byl nějaký zakřiknutý a přehnaně hodný. To rozhodně nejsem. Táta o mě řekl, že jsem charakterní rošťák, přesně tak, jak si to představoval. Ze začátku jsem byl skoro až moc divoký, ale s novou třídní se to zklidnilo. Tátovi se na mě líbí, že jsem odvážný a nebojím se, ale na druhé straně jsem citlivý. Takže pokud se někdy rozbrečím, tak to není z důvodu fyzické bolesti, ale z lítosti.

Martina se taky ptala, jestli mě bije. Řekl, že teď ani ne. Ze začátku jsem byl bit celkem dost, ale táta to nepřeháněl. Pořádný výprask mi dal jen jednou. Pak mě hodně dlouho nebil a až teď nedávno mi dal spíš symbolicky rukou. Tak na tohle se mohla Martina zeptat klidně mě, to bych jí řekl taky.

Táta řekl, že se mu u mě líbí i moje dlouhé vlasy. Rád mě vidí v džínách a je rád, že se mi to líbí taky. Kdybych se chtěl nechat ostříhat na krátko, tak by to ale respektoval, i když by ho to mrzelo. Tak toho se táta bát nemusí. V džínách taky budu chodit rád a hodně rád mám ty starší ošoupané. Právě ty se ne mě tátovi líbí. Ale nevadí mu, když chodím doma i v teplácích, protože mu je jasné, že jsou pohodlnější a nechtěl by, aby ze mě byl džínový maniak, který by chodil pořád jenom v džínách a hrál v nich i fotbal venku a pomalu by v nich i spal. K tomu jsem tak před třemi roky trochu sklony měl. Ale přešlo mě to hlavně letos a loni na táboře, protože tam kluci z Jindrova stálého oddílu chodili většinou v teplácích, kdežto kluci neoddíloví chodili dost často v džínách a někteří z nich skoro pořád. Já jsem se výsledky v soutěžích vyrovnal Jindrovým klukům, tak jsem se jim chtěl podobat i vzhledově. A protože můj velký táborový kamarád instruktor Michal chodil dost často v teplácích, tak jsem to zkusil taky, až se mi to zalíbilo. Džíny jsem si bral většinou na večeři a zůstal jsem v nich při večerním programu, který býval spíš sedavého charakteru.

Po tátovi povídala máma. I ona je se mnou vcelku spokojená. Jí bylo jedno jestli bude mít kluka nebo holku. Nejvíc se jí na mě líbí, že jsem citlivý. I ona je ráda, že se nebojím, ale občas má o mě strach. Moje rvačky ráda nevidí, ale chápe mě, protože jsem prostě kluk.

Do mého pokoje vešel táta. Musel si všimnout sluchátka a šel na jistotu. nestačil jsem sluchátko vypnout, takže slyšel mámin hlas a bylo mu vše jasné.

"Tohle se dělá?", zeptal se nazlobeně. "To se nestydíš odposlouchávat vlastní rodiče?"

Sklopil jsem oči a mlčel jsem.

"Za tohle zasloužíš pořádný výprask", řekl táta.

Uznal jsem to. Sám jsem si klekl na postel a vystrčil jsem zadek. Sledoval jsem tátu. Chystal se odepnout řemen. V tom zaslechl ze sluchátka Martinu.

"Chudák Martin", řekla.

Jako jsme my slyšeli je, slyšeli i oni nás. Táta pásek neodepnul a dal mi asi pětadvacet rukou. Má ruku pořádně pádnou, ale jsem rád, že mi nedal řemenem, to by bylo nesrovnatelně horší. Byl jsem vděčný Martině, že mě politovala a tím vlastně tátu trochu obměkčila. Zachránila mě teda od asi pořádně velkého výprasku, protože táta vypadal naštvaně.

Táta mi řekl, abych to sluchátko vypnul a odešel. Poslech jsem a spojení jsem zrušil. Přece mi to ale nedalo a poslouchal jsem přes zeď. Neslyšel jsem tak dobře, ale slyšel jsem aspoň něco. Máma mluvila tiše, takže jsem jí skoro nerozuměl. Pak zase mluvil táta, tomu bylo rozumět líp.

Máma se šla na mě podívat. Muselo jí dojít, že jsem poslouchal přes zeď. Snažil jsem se nejdříve tvářit nenápadně, ale pak spíš prosebně. Máma jen zakroutila hlavou a řekla: "Ty jseš nenapravitelnej". Vrátila se do pokoje. Tátovi nic neřekla. Spíš myslím, že mě nechtěla jít kontrolovat, jestli neposlouchám, ale spíš se na mě šla podívat, jak mi je po výprasku od táty.

Martina stočila řeč na to moje poslouchání. Táta přiznal, že mě chápe, ostatně teď byl přesvědčen, že stejně ležím s uchem na zdi. To měl pravdu. Věřil ale, že sluchátko jsem opravdu vypnul. Měl pravdu, že to bych si znova přestoupit nedovolil. Ne, že bych se tak bál dalšího výprasku, který by byl určitě daleko větší, kdyby mě táta znova přistihl, ale spíš bych měl strach, že ztratím tátovu důvěru. A ten výprask by pochopitelně taky příjemný nebyl.

Táta mluvil i o tom vyšetřování na polici, kdy mi uvěřil. Zapůsobila na něj moje slova, když jsem mu řekl, že jsem mu dva roky nelhal. Viděl na mě, jak moc mi záleží na tom, aby mi uvěřil, že mi nemohl udělat to, aby mi neuvěřil. Moje verze byla tenkrát dost nevěruhodná. Však jsem si toho byl vědom. Táta ale vycítil, že by mě hrozně ranilo, kdyby mi neuvěřil. Navíc odhadl, že kdybych neměl pravdu, tak bych nelhal. Asi bych tam hlavně nezůstal a nenechal se chytit.

Pak mluvila zase chvíli máma. Mluvila teď trochu hlasitěji, takže jsem jí rozuměl. Máma si na mě všimla, že od doby, co jsem začal chodit do klubu, jsem pořádnější. Začal jsem si sám od sebe uklízet svůj pokoj, pak jsem si dělal i pořádek ve věcech. Dokonce jsem si přerovnal i skříň s prádlem a šatama, která mě před tím vůbec nezajímala. Máma si všimla, že v jedné poličce mám oblečení, které mám rád, tedy džíny, některá trička, klubové košile a dvoje tepláky (to jsou ty s nápletem - v té době jsem měl jedny modré a jedny černé, teď už mám modré troje). V druhé poličce jsem měl věci, které jsou mi lhostejné jako třeba ponožky, kapesníky, tílka a většina trenýrek. Dvoje trenýrky nosím rád, jedny jsou bílé a jedny modré. No a do třetí poličky jsem dal věci, které nenosím rád, tedy některé kalhoty a některé tepláky. V jedné poličce mám schované staré džíny a některé manžestráky, které jsem nosil rád, ale jsou mi malé. Mámě jsem je nedovolil vyhodit.

Máma se v mém novém pořádku nevyznala a tak mi čisté prádlo dává do určené poličky a já si ho vždycky roztřídím podle sebe. Uvědomil jsem si, že máma mi už teď tolik nemluví do toho, co si mám obléct. Před tím jsem většinou nosil to, co mi přichystala. Teď mě jenom nenápadně kontrolovala, jestli nejdu do školy v moc odrbaných džínách nebo zase obráceně ven v nových kalhotech. Ani jednou ale proti mému oblečení nic nenamítala, tak mě nakonec přestala kontrolovat.

Máma si všimla, že některé malé džíny, ale i manžestráky jsem vyměnil za větší odrbané. Řekla, že nechápe, jak jsem to udělal. Kamarádím se totiž i s malýma klukama a například Lukáš a Víťa, ale i jiní malí kluci mají starší bráchy, kteří jsou většinou větší než já. Většina z nich nosí taky odrbané džíny, které mají většinou radši než nové. Tak jsme přistoupili na výměnu. Oni nikoho většího nemají, takže na jinou výměnu neměli šanci. Uznali, že by jim džíny nebo manžestráky zbytečně ležely doma a nakonec by jim je vyhodili rodiče. Tak je buď zadarmo nebo za něco poskytli svým mladším bráškům na výměnu se mnou. Dost z nich se se mnou zná a protože jsme spolu za dobře, tak nejsou problémy. Získal jsem tak několikery větší Lee Cooperky a to džíny i manžestráky, jedny Levisky, Wildcatky džíny i manžestráky a dvoje manžestráky Eagle. Ty jedny jsou dokonce zachovalé. To byla výměna za moje dvoje džíny, které jsem vyrostl, než jsem je stačil ošoupat. Tahle výměna proběhla za souhlasu mojí a Lukášovy mámy. K výměně odrbaných věcí jsme souhlas nepotřebovali. Tak se polička s malými kalhotami vyprázdnila. Po loňském létě přibyly mezi moje oblíbené kalhoty nové bermudy a staré se dostaly mezi neoblíbené. I tahle polička se ale vyprázdnila, protože něco máma s mým radostným souhlasem darovala a zbytek jsme po vzájemné dohodě poslali do humanitární sbírky. Máma od té doby kupuje pro mě věci se mnou, aby měla jistotu, že se mi budou líbit a že je budu nosit. Občas mi sice něco koupí tajně k Vánocům, ale už zná můj vkus, takže se zatím ještě nespletla. Nejopatrnější je máma na kalhoty a tepláky, protože ty, když se mi nelíbily, jsem nemilosrdně odkládal a nenosil jsem je vůbec.

Máma pak ještě říkala, že si všimla, že si svého pokoje vážím a i toho, že respektují moje soukromí. Sice se u nás neklepe, ale pootevřou se dveře a nejdříve se nakoukne. Podle situace se pak jde dál. Do věcí mi třeba rodiče nechodí vůbec. Dřív bylo vyjímkou právě prádlo, teď když si ho obhospodařuju sám, máma mi do něj taky nezasahuje.

Pak ještě máma s tátou odpovídali Martině na to, jak mě trestají, když něco provedu. Máma řekla, že to ve většině případů nechává na tátovi, občas mi dá pohlavek, ale to už se nestalo dlouho. Většinou mi nic nezakazuje. K tomu se přidal i táta. Jediným zákazem bývá domácí vězení, ale to jsem už přes rok nedostal. Táta přiznal, že mě nejčastěji trestá ručně. Pak chvíli mluvil velmi tiše a zesílil rádio. Bylo jasné, že nechtěl, abych ho slyšel. Uvědomil jsem si, že jsem úplně zapomněl dávat pozor, aby mě rodiče nepřistihli, jak poslouchám přes zeď. Teď jsem třeba tátu neslyšel vůbec, takže mě mohl jít klidně zkontrolovat, ale nepřišel. Při tom podle toho, že ztišil hlas a zesílil rádio je jasné, že je přesvědčen, že poslouchám. Takže si myslím, že nepřišel proto, že mě už nechce bít. Teď by mi totiž z výchovných důvodů musel dát výprask páskem a to asi nechce. Dokonce si myslím, že to asi teď říká Martině. Chvíli jsem si dával pozor, ale opak jsem zase poslouchal pořádně.

Martina teď potvrdila rodičům to, že si toho, že respektují moje soukromí vážím. Pak už Martina rodičům poděkovala. Přišla se rozloučit se mnou a odešla. Pár dní na to jsem jí šel navštívit. Snažil jsem se z ní vyzvědět, co říkal táta, když zesílil rádio. Řekla mi, že by to nebylo vůči rodičům fér, kdyby mi to řekla. To jsem uznal. Přesto jsem to zkusil a nadhodil jsem Martině, že ona jim o mě taky povídala. Docílil jsem jenom to, že se mi za to omluvila. To jsem nechtěl, tak jsem se pro změnu omluvil zase já, že jsem to tak nemyslel, protože vím, že Martina jim to řekla proto, že ví, že mě to nemůže u rodičů nijak uškodit, ale naopak prospět. Martina byla ráda, že to chápu a usmála se na mě.

Po rozhovoru Martiny s mými rodiči jsem chvíli uvažoval o tom, jestli nemám tátovi druhý den přiznat, že jsem opravdu poslouchal. Bylo by to čestné, jenže táta by mi za to asi nařezal. Protože mě při poslouchání už před tím přistihl, tak by musel. Asi bych to zasloužil, ale táta to nechtěl. Jinak by mu nedělalo problém mě přistihnout s uchem na zdi, ale ani se o to nepokusil. Takže by nám to bylo nepříjemné oběma. Ostatně tak velký podvod to není a tátovi nelžu. Kdyby se mě zeptal, jestli jsem poslouchal, přiznal bych to. A to i za cenu hodně velkého výprasku, protože jsem tátovi zavázán tím, že mi uvěřil tenkrát s Málkem. A tahle důvěra by stála i za hodně velký výprask. Jenže táta se nezeptá. Sice to ode mě není asi nejčestnější, ale mám i svůj pud sebezáchovy, takže jsem se rozhodl, že budu mlčet. Martina mi potvrdila, že to za této situace je asi to nejrozumnější řešení.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je sobota
20.10.2018