Na úvodní stránku



Kapitola dvacátá sedmá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 444


Další pobyt v kempu se dramatizuje. Martin žárlí na malého zpěváka Davida, kterého chce ale unést parta lumpů. Jak ten únos dopadne?


V sobotu jsme se sešli na koupališti všichni. Domluvili jsme se, že večer půjdeme na koncert, který tu bude. Jana s Katkou na sebe začaly žárlit. Jana mi koupila zmrzlinu. Katka do ní vrazila a zmrzlinu jí vyrazila z ruky. Pochopitelně se tvářila, že to neudělala schválně. Katka mi zase v malé zahradní restauraci koupila limonádu. Jana do ní nasypala pepř. Je jasné, že mě z ní napít nenechala, protože to bych jí asi jen tak neprominul. Holky se chovaly jak malé. Vzájemně si třeba schválně máčely deky, ručníky a jiné věci. Aspoň, že už z toho vynechaly mě. Radši jsem si od nich nic nebral, i když holky si dávaly pozor, aby mě při tom neublížily.

Na koupaliště jsme šli i odpoledne. To se holky málem popraly. Já jsem si jich ale nevšímal. Bavil jsem se s Martinou a Alenou. Postěžoval jsem si jim, jak na sebe holky žárlí. Pak dorazila na koupaliště kapela, která tu bude hrát. Je to pár mužů, dvě ženy a jeden kluk, který je asi o rok mladší než já. Zdrželi se tu asi dvě hodiny a šli se připravovat na koncert. Šel jsem na večeři. Po ní jsme už čekali na koncert.

Jana se mi pokusila sebrat fotku Katky a přikreslit jí fixem vousy. Vynadal jsem jí, aby nechala moje věci na pokoji. Ta fotka je totiž moje, i když je na ní Katka, protože Katka mi ji dala. Jana se mi za to omluvila. Pak se s Katkou skoro popraly. Roztrhly a uklidnily je Alena s Martinou. Byla tu i Eva, ale té jsme si nevšímali a ona si nevšímala nás.

Koncert konečně začal. Ten kluk tam zpíval asi pět písniček, z toho tři sám, jednu s jednou ze zpěvaček a jednu s jedním ze zpěváků. Nezpíval špatně. Celý koncert se mi líbil. Končil až před jedenáctou. Ten kluk se jmenuje David a v závěru koncertu přišel do publika a rozdával autogramy. To bylo něco pro holky. Zvlášť, když pak po koncertu přišli rozdávat autogramy i další zpěváci.

Holky pozvaly Davida, aby přišel zítra k táboráku. Slíbil, že přijde. Odjíždějí až v pondělí ráno. V neděli byl na koupališti. Katka i Jana se teď točily kolem něho. Tak nejdřív se mohly kvůli mě zbláznit a málem se popraly a teď se na mě kvůli nějakému frajírkovi obě vykašlaly. Dnes tu nebyla ani Martina ani Alena, tak jsem šel po chvíli z koupaliště pryč. V lese jsem si vyřezával lodičku a pak jsem si ji pouštěl v malém potoku.

Před večeří jsme chystali táborák. Přišla i Alena s Tomášem, který tu měl kytaru. Byla tu i Martina s Jardou a Helena se svým klukem, Petra a Franta. David přišel o něco později. Pochopitelně tu byli Boris s Ivanem a Jana, Katka a Lenka. Jana s Katkou se pořád točily kolem Davida a já začínal mít vztek.

Když si David sedal, tak jsem úmyslně shodil lavičku. David spadl na zem.

"To bylo hrozně vtipné", řekl mi.

"Co si říkal?!", zeptal jsem se výhružně.

"Aby ses nefrajeřil", řekl mi.

Původně jsem chtěl Davida zastrašit jenom slovně a trochu ho zesměšnit. jenže on se nebál. Řekl jsem mu, aby si na mě dal pozor a on mi řekl, že se mě nebojí.

"Tak nebuď drzej", řekl jsem mu.

"Tak se nevytahuj."

"Kdo se vytahuje?!", řekl jsem a strčil jsem do něj. Strčil do mě a začali jsme se prát. Pere se líp, než jsem čekal, ale díky tomu, co mě naučil Michal, jsem ho přepral a položil jsem ho na lopatky. Pak jsem ho pustil. Napadlo mě, že mě teď nenávidí asi stejně jako já nenáviděl Michala, než jsme se skamarádili. Trochu jsem teď litoval toho, co jsem udělal a bylo mi Davida líto. Myslel jsem, že je to frajírek, který se bude bát, ale vypadá to, že je to správný kluk. Dost jsem se taky styděl před Martinou. Co si o mě asi teď myslí? Jestli teď nelituje toho, že řekla, že by chtěla, aby byl její syn jako já. Určitě je naštvaná i Jana a Katka. Ale ty si za to můžou samy, protože od chvíle, co se tu objevil David, si mě ani nevšimly. Jana se na mě dívala naštvaně, Katka pohledem uhla. Ostatní to taky přešli mlčením.

Po chvilce ticha pokračoval Tomáš ve hře na kytaru. Holky s ním zpívaly, David šel do lesa na dříví. Šel jsem za ním. Dohnal jsem ho až kus od ohně. Byl ve střehu a netvářil se moc přátelsky.

"Promiň", omluvil jsem se mu.

Byl překvapený. Čekal, že se budu chtít ještě prát. Chvíli jsme se na sebe mlčky koukali. Řekl jsem mu, že mě teď asi nenávidí, že to znám, že jsem to taky zažil a vyprávěl jsem mu, jak to bylo se mnou a Michalem a jak jsem to prožíval. Pomalu se tvářil přátelštěji. Podal mi ruku a tak jsme se usmířili. Řekl mě, že na mě oceňuje, že jsem ho jenom přepral, ale nezmlátil. Řekl jsem mu, že je třetím klukem, který myslí stejně jako já. Přesně to samé jsem já tenkrát ocenil na Michalovi. Začali jsme si povídat a skamarádili jsme se. Zjistili jsme, že skutečně máme stejné názory na víc věcí, podobně jako osmák Erik a Ríša z béčka.

K ohni jsme se vrátili s dřívím a jako výborní kamarádi. Vyjasnili jsme si i vztahy k holkám. Dohodli jsme se, že buď s náma budou kamarádit s oběma, nebo že se na ně vykašleme oba. Katka mě zná o hodně líp než Jana. Hned po našem návratu poznala, že jsme se skamarádili, zatím co Jana měla strach, že se znova popereme. I s Martinou jsem se dorozuměl pohledem. Usmála se na mě. Taky pochopila. Byl jsem rád, že se na mě nezlobí.

U ohně jsme vydrželi až do půlnoci. Katka si ke mě na chvíli sedla a tvářila se trochu provinile. Chvíli nevěděla o čem mluvit. Pak řekla, že začala přemlouvat rodiče, aby tu zůstali čtrnáct dní a ne jenom týden. Řekl jsem jí, že my stejně pojedeme příští týden ke strýcovi. Nechce se mi tam, ale musím.

Jana se bavila s Davidem. Řekl jí, že má rád holky, které jsou věrné. Pochopila to. Řekla mu, že se mnou kamarádí dál. Řekl jí, že to tak moc nevypadá. Řekla, že nemá ráda, když se kvůli ní kluci perou. David jí na to řekl, že je přirozenější, když se kluci perou kvůli holce, než když se perou holky kvůli klukovi. Začervenala se a došlo jí, že jsme se s Davidem skamarádili pořádně, protože jinak by to nevěděl.

Když Katka odešla kousek do lesa, šla Jana za mnou. Řekla, že je ráda, že jsem se s Davidem skamarádil a omluvila se mi za to, že žárlila na Katku. Zase to bylo mezi námi v pořádku. Druhý den se Katka s Janou usmířily. Napomohl tomu David. Podobně jako Janě, nadhodil i Katce, že by se měly obě usmířit.

David tu zůstal ještě o pár dní déle, protože kapela získala ještě další dva koncerty v blízkém okolí. Takže odjedou až ve čtvrtek ráno.

Jana pro smíření byla, Katka byla trochu bojovnější, ale nakonec na to přistoupila taky. Tu jsem k tomu zase spíš dotlačil já. Znám ji líp než David a vím, že má trochu klučičí povahu. U Jany byl zase úspěšnější David, protože ten to s holkama umí velice dobře.

S Davidem jsme si vyřezávali lodičky a pak jsme s nima závodili v potoku. Odpoledne jsme s klukama hráli fotbal. Další den jsme dopoledne zase pouštěli lodičky. David si odběhl do křoví na záchod. Mě mezitím překvapili dva muži. Strčili mi do pusy hadr a svázali mě. Začal jsem se bát. Zavázali mi i oči a někam mě nesli. Začal jsem se vzpínat. Dali mi něčeho čichnout a usnul jsem.

Probudil jsem se v menším pokoji. Svázaný jsem už nebyl, ale byl jsem tu zamčený. Uslyšel jsem kroky. Lehl jsem si zpátky na postel a tvářil jsem se, že spím. Vešli tři muži.

"Tady ho máš", řekl jeden.

"Čistá práce, co?", řekl druhý.

Třetí muž ke mě přišel a prohlížel si mě.

"Vy blbci, vždyť to není on!", řekl.

"Jak to?"

"David Kalanda vypadá jinak. Vždyť se podívejte, vy blbouni."

Asi jim ukázal fotku. Měl jsem zavřené oči a dělal jsem, že spím. Bylo mi jasné, že chtěli unést Davida.

"To není možné."

"To skutečně není možné", řekl ten třetí. "Za tohohle nám nikdo nic nedá."

"Už by se měl ale probudit."

"Třeba se už neprobudí."

"Aspoň by nám ušetřil práci."

"Ty ho chceš oddělat?"

"Musíme, prozradil by nás."

"To je fakt, viděl nás."

Do místnosti vešel další muž.

"Ti blbouni to spackali a přivedli někoho jiného. Zatím se tu o něj postarej, než se rozhodneme, co s ním udělat."

"Ještě spí?", zeptal se ten nový příchozí.

"Vypadá to, že jo. Asi jsme mu dali čichnout trochu víc."

Muži odešli a já se začal bát. Chtějí mě zabít, abych je neprozradil. Musím jim říct, že když mě nechají žít, že to na ně neřeknu. Koukal jsem se, jestli by se nedalo utéct. Okno bylo zamřížované, tam neprolezu a dveře byly zamčené. Přišel muž a přinesl mi jídlo. Řekl jsem mu, že když mě nechají žít, že je neprozradím. Řekl mi, abych nefantazíroval, že mi nikdo nic neudělá. Buďto to tak hraje a nebo je to ten čtvrtý. Podle hlasu bych spíš řekl, že je to ten čtvrtý a ten o ničem neví. Najedl jsem se. Nechali si mě tam přes noc. Snažil jsem se z něho vyzvědět, kde jsem. Nic mi ale neřekl. Pustil mě na záchod. Díval jsem se, jestli by se nedalo utéct, ale nic jsem nenašel.

Ráno přišli zase ti tři muži. Řekl jsem jim svoji nabídku.

"Co to meleš?", řekl jeden z nich.

Řekl jsem jim, že jsem je slyšel, že jsem nespal.

"Ty jedno záludné štěně, já tě podřežu", řekl mi jeden.

Ten šéf ho ale okřikl: "Neděs ho, vole!"

"Budeme o tom uvažovat", řekl, ale z pohledu, který si vyměnil s ostatními, jsem poznal, že lže.

Ten čtvrtý mi za chvíli přinesl snídani. Ten jediný se ke mě choval slušně. Dostal jsem ještě oběd. Po něm jsem usnul. Vzbudil mě ten čtvrtý muž. Ti ostatní tu byli taky. Teď byl ale dost hrubý. Přivázal si mě k ruce a vedl mě do lesa. Začal jsem se bát. Došli jsme na mýtinu, kde jsme si sedli. Přemýšlel jsem, jak utéct. Jenže jestli má pistoli, tak mě klidně zastřelí, když budu utíkat. A tu určitě má.

Rozřízl mi pouta.

"Měl jsi pravdu, chtějí tě zabít, abys je neprozradil", řekl. "Já na to ale nemám žaludek, tak zmiz!"

Podíval jsem se na něj, jestli to není finta, jestli mě nechce zastřelit až na útěku.

"No já tě zabít nedokážu", řekl. "Unést dítě pro peníze, to je něco jiného, ale pak ho zabít. Ne, to ne. Běž, než sem někdo z nich přijde a odpráskne nás oba."

"A co bude s vámi?"

"O mě se nestarej. Já si už poradím. Řeknu, žes mi utekl a že se mě zasekla pistole.. Hlavně už prosím tě běž."

Tak jsem šel.

"Děkuju", řekl jsem a zmizel jsem v lese.

Pak jsem si uvědomil, že ti zbylí by po mě mohli jít a hlavně budou chtít unést Davida. Proto jsem se rozběhl. Doběhl jsem k silnici. Tam jsem málem porazil policajty.

"Kampak tak rychle?", spustil na mě jeden.

Napadlo mě, že to možná nejsou praví policajti. Uniforma se dá dneska sehnat leckde. Zeptal jsem se jich, jestli mají policejní průkazy. Ten tlustší se na mě utrhl, abych si z nich nedělal legraci. Takže nejsou praví. Určitě to jsou kumpáni těch únosců. Pokusil jsem se utéct, ale chytli mě. Zkusil jsem to na ně s nabídkou, že když mě nechají žít, že je neprozradím. Ten štíhlý mi ukázal průkaz.

"Jsme praví policajti. Tak o co jde?", zeptal se.

Řekl jsem mu, že mě včera unesli, omylem místo Davida Kalandy. Ten tlustší chtěl vědět moje jméno, tak jsem mu ho řekl.

"To souhlasí", řekl. Takže mě zkoušel, jestli jsem to opravdu já.

Nasedli jsme do policejního auta a rozjeli jsme se. Řídil ten tlustší a jeli jsme hodně rychle. Zeptal jsem se, proč nezapnou houkačku. Ten štíhlý mi řekl, že nemusíme být zbytečně nápadní. Vzal do ruky vysílačku a spojil se s jinými policajty, kterým řekl, že mě našli a oni, že mají najít Davida, protože mu hrozí únos. Až Davida najdou, tak mu mají zavolat.

Přijeli jsme k hlavní silnici. Policajt zapnul houkačku a vynutil si tak přednostní průjezd. Za křižovatkou houkačku zase vypnul. Zeptal jsem se, kde jsme. Ten štíhlý mi řekl, že asi padesát kilometrů od kempu, odkud mě unesli. Ptal se mě, jestli bych trefil k tomu domu, kde jsem byl přes noc. Řekl jsem, že možná jo, ale musel bych být přesně na tom místě, kde jsem je potkal.

"A z kempu si cestu nepamatuješ?", zeptal se.

"Zavázali mi oči a pak mě uspali", řekl jsem.

Policajt začal zkoumat mapu. Ptal se mě, jak daleko je dům od silnice, kde mě našli. Řekl jsem, že asi kilometr. Policajt si z mapy vytipoval vesnici, v které to mohlo být. Já si pamatoval, že dům má číslo 6.

Projeli jsme další křižovatku. Policajti zase zapnuli houkačku a za křižovatkou ji opět vypnuli. Vjeli jsme na hlavní silnici a houkali jsme už trvale. Dojeli jsme do obce, u které je kemp. Davida už našli. Policajti mě teď vyslýchali. Řekl jsem jim o těch třech mužích a popsal jsem je. Sestavovali obrázky jejich obličejů. O tom čtvrtém, co mě pustil, jsem nic neřekl. Zachránil mi život, tak ho nemůžu prásknout. Řekl jsem, že jsem v nestřeženém okamžiku utekl. Sepsali to do protokolu. Pak mě odvezli ke stanu, kde mě předali tátovi. Davida taky pustili, ale budou ho hlídat, aby ho neunesli.

V závěru týdne jsme s Pepíkem zkoumali okolí kempu. David neměl moc času, protože připravoval koncert a navíc nemohl moc volně chodit, protože ho pořád hlídal policajt. Musela to být pro něj docela otrava. Policajt byl sice v civilu, ale stejně je to dospělý člověk a navíc policajt. Takže David nemohl ani chodi s náma do dalekých zahrad na ovoce. Nemohl prostě dělat žádné zakázané věci.

S Pepíkem jsme si vzali UFO talíř a šli jsme na louku za kemp házet. Přišli sem velcí kluci a talíř nám na chvíli vzali. Pak nám ho ale vrátili a dělali si z nás legraci. Já jsem se jich nebál, Pepík ze začátku jo. Dělal jsem si z nich taky legraci a tak se Pepík brzo přidal. Kluci jen zírali, co jim teď Pepík říkal. Strhl mě taky, takže se nakonec kluci naštvali. Poněkud jsme to totiž přehnali a byli jsme na ně docela drzí. Jednomu z nich jsme třeba řekli, že je paroháč. Pepík říkal ještě daleko horší věci.

Kluci se naštvali. Pepík dostal strach a mě taky trochu došla kuráž. Jeden z kluků, kterému říkali Ota, nám řekl, že nás hodí do potoka. Dal nám minutu na to, abysme si svlékli to, co nechceme mít mokré. Pepík byl uražený a nesvlékal se vůbec. Já jsem pochopil, že to kluci myslí vážně. Ostatně je to lepší, než kdyby nás zmlátili. Tak jsem si sundal boty, svlékl ponožky, sundal bermudy a hodinky. Už mě tam chtěli házet, tak jsem se ohradil, že ještě neuplynula minuta. Nechali mě svléct ještě tričko. Byl jsem už jenom v trenýrkách a teď už mě tam mohli hodit.

Voda byla ledová. Rychle jsem vylezl ven. Pepík tam letěl hned po mě. Kluci mu sundali aspoň hodinky a boty. Vylezl jako vodník a byl naštvaný. Ale mohl si za to sám, mohl se vysléct. Já jsem na kluky vztek neměl. Zachovali se férově, že mě nechali vysléct.

Drkotal jsem zubami, bylo mi trochu zima. Kluci šli z koupaliště a měli ručníky. Tak jsem poprosil Otu, jestli by mi ho půjčil. Vyhověl mi a tak jsem se utřel. Další z kluků, kterému říkají Radim mi řekl: "A že mu ten ručník nehodíš do potoka?".

"Proč bych to dělal?", zeptal jsem se ho.

"On tam hodil před tím tebe."

"No právě, nechci tam letět znova", řekl jsem

"Bojíš se?", hecoval.

"Nebojím", řekl jsem. Vrátil jsem ručník a poděkoval jsem.

"Bojí se", rejpal Radim.

Sebral jsem teda Radimův ručník, který ležel v trávě a rozběhl jsem se s ním k potoku.

"To je můj ručník", volal Radim.

"Já vím", řekl jsem.

Kluci se začali smát. Radimovi to konečně došlo.

"Zkus ho tam hodit", řekl a tak jsem to zkusil. Radim mě začal honit. Kluci se mu smáli. Radim byl rychlejší, ale já kličkoval. Když jsem byl v úzkých, vběhl jsem mezi kluky, kteří byli při mě. Ti se Radimovi pletli pod nohama a já získal zase náskok.

Radim mě nemohl dohnat a tak šel k mým věcem a začal mi vyhrožovat, že je hodí do potoka, jestli k němu nepřijdu. Zasáhl Ota. Řekl mu, aby se nemstil na věcech. Radim sice namítal, že já jsem mu hodil do potoka ručník , ale on mu řekl, že mě k tomu sám naváděl. Jeden z kluků mu řekl, že mi přece sám řekl, že to mám zkusit mu ho hodit do potoka.

Radim mě začal zase honit. Podrazil mi i nohy, ale mě to na trávě nevadilo, protože umím padat. Odkulil jsem se stranou a byl jsem zase na nohou. Zase jsem úspěšně utíkal. Mezi klukama jsem vždycky zase získal trochu náskok. Radim pak chvíli odpočíval, což mi přišlo taky vhod, protože jsem se taky potřeboval vydýchat.

Při jedné kličce mi ale sklouzla noha a on mě chytl. Chtěl mě vést k potoku, ale já se pochopitelně bránil. Byli jsme dost velký kus od potoka. Když mě táhnul po zemi, tak jsem se chytal keřů a nebo jsem se mu zapříčil o obrubník. Nést se mu mě nechtělo, protože pro něj nejsem zase tak lehký. Začal mi teda kroutit ruku, aby mě přinutil jít. Bolelo mě to, tak jsem řekl: "Au" a Ota mu řekl, aby mě nemasil. Kluci mu dovolili, aby mě hodil do potoka, ale ne aby měl bil nebo na mě byl jinak surový. Všichni mimo Radima mi totiž fandili.

Dal jsem Radimovi nabídku, že když mě pustí, tak mu ručník z potoka vytáhnu. Nevěřil mi, myslel si, že mu uteču a ručník tam nechám. Řekl jsem mu, že u neuteču a ručník, že mu vyndám.

"Ale necháš mě a nebudeš se snažit mě hodit do potoka", kladl jsem si podmínky. To se mu nelíbilo. Řekl jsem mu, že když mě tam hodí, tak tam bude muset i on pro ručník. Kdežto, když mě tam nehodí, tak tam nebude muset vůbec. Nakonec souhlasil a pustil mě.

Našel jsem si dlouhý klacek. Do potoka jsem sice musel, ale ani ne po kolena. Klackem jsem pak ručník vytáhl. Nabídl jsem mu mír. Zdráhal se. Tak jsem mu řekl, že stejně jestli mi něco udělá, tak mu tam ten ručník hodím znovu.

"To si můžeš zku..", začal výhružně, ale radši to nedopověděl. Už jednou se mu tahle věta nevyplatila. Nakonec mír přijal. Oblékl jsem se. S klukama jsem se vracel do kempu. Kluci si vyprávěli, jak jsem to pěkně Radimovi dal. Řekl jsem jim, že to je jasné, kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá.

"Radim mě naváděl, abych tam hodil Otův ručník, tak jsem tam hodil jeho. Vůči Otovi by to bylo sprosté, když mi ho půjčil."

Jeden z kluků se mě zeptal, jestli jsem se nechtěl pomstít za to, že mě hodili do potoka. Řekl jsem, že ne, protože mě nechali vysléct. Ocenil jsem, že nás s Pepou nezmlátili, protože někteří kluci by to udělali. Ota řekl, že oni ale začali a svým způsobem nás k tomu vyprovokovali. A mlátit nás, by považoval za srabárnu.

"A zvlášť tebe", řekl.

"Proč zrovna mě?", zeptal jsem se.

Řekl mi, že jsem takový odvážný a charakterní kluk, kterého by byla srabárna mlátit.

V sobotu byl v obci asi dva kilometry od kempu koncert, kde bude zpívat i David. S klukama jsme tam pochopitelně šli. Byly tam samozřejmě i holky. Někteří z nás dostali od Davida volné vstupenky. Měl jich celkem pět, takže dal mě, Katce, Janě, Borisovi a Ivanovi. Ostatní si museli vstupenky koupit. Koncert byl tentokrát v kryté hale.

David zpíval pět písniček, z toho dva duety - jeden se zpěvákem a jeden se zpěvačkou. Když jsem přecházel v hledišti, všiml jsem si tam vůdce únosců. Dost jsem se vylekal, ale naštěstí mě neviděl. Šel jsem to říct nejbližšímu policajtovi. Na koncertu jich bylo několik. Jenže tenhle moc informovaný nebyl a myslel, že si z něj dělám legraci. Byl nepříjemný. Nakonec mě odvedl k jejich velitelovi. S ním tu byl ještě jeden policajt v civilu, který mě znal. Řekl jsem mu, že jsem viděl jednoho z těch únosců. Velmi ho to zajímalo.

Policajti, kteří hlídají Davida, jsou v civilu. Ti v uniformách byli přizvaní na pomoc pořadatelům a skoro nic nevědí. S jedním policajtem v civilu jsem šel do hlediště a toho chlapa jsem mu nenápadně ukázal. Našli jsem i ty zbylé dva. Pak jsme se vrátili do místnosti, která teď sloužila jako policejní kancelář.

Policajt mi řekl, abych tady zůstal. Jeho muži šli zatknout ty tři únosce. Se mnou tu zůstal ten nepříjemný policajt, který mě sem přivedl. Začal se se mnou bavit. Už se tvářil přátelsky a nebyl nepříjemný. Byl jsem trochu uražený, že mi nevěří, že bych tu sám nezůstal. Nejsem přece hloupej, abych lezl ven a riskoval, že mě ti tři odkrouhnou. Policajt mi ale vysvětlil, že ten jejich šéf mě musí nechat hlídat, i když mi třeba věří. Je to prostě předpis. Není mi ještě osmnáct a on je zodpovědný za moji bezpečnost. To jsem uznal.

Únosce chytli a zatkli. Všichni tři byli ozbrojení. K přestřelce ale nedošlo. Policajti odjeli, zůstali tu jenom ti v uniformách a koncert pokračoval dál. Skončil asi v jedenáct a společně jsme se vraceli lesem do kempu. Boris nadhodil, že tu třeba ještě nějací únosci zůstali a teď nás přepadnou. Menší holky se začaly bát. Mě taky zrovna nebylo při téhle myšlence nejlíp, ale snažil jsem se to nedat na sobě znát. Na rozdíl od Borise jsem je zažil pěkně zblízka.

V neděli jsme chystali táborák. Dopoledne jsme si zašli na koupaliště. Byl tu s námi i David, kterému už nic nehrozilo, tak ho už nehlídali. Bylo na něm vidět, že je rád, že už ho nikdo nehlídá. Konečně se mohl pořádně vyřádit. Na koupališti byli i ti kluci, co mě hodili do potoka. Tak jsme je s Davidem chvíli provokovali, až nás hodili do vody. Tady ale byla voda na rozdíl od řeky teplá, takže se nám to spíš líbilo, než by nám to vadilo. Tak jsme provokovali dál a letěli jsme tam ještě párkrát. Pak už na nás ale kluci přestali mít náladu, tak jsme toho radši nechali.

Než jsem odcházel, tak jsem se došel s klukama rozloučit a pozval jsem je k táboráku. Šel jsem na oběd a po obědě jsme šli na dříví. Velcí kluci nám přišli pomoct, takže jsme postavili skutečně pořádnou hranici. U ohně se večer sešly tři kytary. Byla tam pěkná zábava, zpívalo se, vyprávěly se vtipy, ale i různé historky. Kluci si připomněli, jak jsem hodil Radimův ručník do potoka. Vyprávěl jsem, jak mě unesli. O tom čtvrtém jsem radši nemluvil, protože tu bylo moc lidí. Taky jsme se bavili o koncertu. Holky obdivovaly Davida. Dal jim podepsané fotky. Mě dal taky jednu a na druhou stranu mi napsal adresu a telefon. Slíbil jsem mu, že jeho telefon nebudu nikomu dávat. David ho totiž nedal ani Katce ani Janě. Těm dal jenom adresy.

S přibývajícími hodinami nás u ohně ubývalo. Měl jsem dne dovoleno tu být až do konce a umínil jsem si, že budu. Odešly i Lenka s Janou. S Borisem jsme je šli doprovodit. Pak jsme se zase vraceli. Boris se zase zmínil o únoscích. Tím mě naštval. Řekl jsem mu, že se nebojím, přesto že jsem ty únosce na rozdíl od něho zažil pěkně zblízka. Omluvil se mi, že mě nechtěl strašit.

"Ostatně ty jediný bys měl právo se bát, protože tebe chtěli zabít. A vlastně jseš proti nim korunní svědek", uznal.

Přiznal jsem, že včera mi ta jeho narážka nebyla příjemná. Trochu jsem se bál. Dnes jsme šli ale kempem a tak jsem se nebál. V lese to bylo včera horší.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je pondělí
25.06.2018