Na úvodní stránku



Kapitola druhá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 552


Mstitelé získali klubovnu. Udělá ale klubovna sama z party klub? Posuďte sami.


     Hned v pondělí jsme začali přemýšlet, kam jet na další klubovou výpravu a padl i návrh, vyjet někam na celý víkend pod stany. Mirek přišel v úterý s fantastickou zprávou. U nich ve sklepě si můžeme udělat klubovnu. Hned po škole jsme se tam šli podívat. Bude to sice dost práce s vyklizením, ale pustili jsme se do toho s nadšením. Vypůjčili jsme si kolečko a lopaty a vyvezli jsme suť, která ve sklepě byla. To byla práce hlavně pro Mirka a Milana. Nejvíc odřel Mirek. My páťáci jsme taky přiložili ruku k dílu, ale kolečko se sutí jsme neuvezli. Tak jsme aspoň nakládali. Když byl sklepní prostor prázdný, tak jsme ho vybílili. Všichni členové rady dostali klíč. Dal jsem si ho ke svým klíčům, abych ho neztratil. Klíče mám připevněné barevnou kroucenou šňůrou k džínám a mám je v přední kapse. Takže je nemůžu ztratit. Začali jsme shánět nábytek. Něco tam bylo, to jsme opravili. Pověsili jsme si tam nástěnku, které se ujal Mirek a občas na ni přispěl i Pavel, Honza a já.

     V klubovně máme dva stoly a osm židlí a dvě skříně. Sehnali jsme si starý věšák a dva staré pinkponkové stoly. Byly bez nohou, tak jsme si pod ně vyrobili kozy. Sběrem jsme si vydělali na dvě síťky.

     V klubovně se teď scházíme pravidelně v pondělí, ve středu a v pátek. Navrhl jsem, že bysme mohli na víkend vyhlásit velký turnaj v pinkponku a pozvat i rodiče. Mirek to označil jako velice rafinovaný geniální nápad. Kluci zprvu váhali, ale Mirek jim vysvětlil, že tak rodiče poznají náš klub a nebudou s nimi problémy, že by se o nás báli.

     Pavel vyrobil pozvánky a každý jsme dali jednu doma rodičům. Odezva kupodivu byla veliká. V sobotu ráno se nás sešlo dvacet. Honza mi pomohl udělat pavouka pro systém na dvě porážky. Pak jsme to rozlosovali, přičemž jsme třídili podle rodin. Všichni jsme hráli v jediné kategorii - muži i ženy, děti i dospělí dohromady. Mimo nás dvaceti hráčů tam bylo ještě asi deset příbuzných, kteří se jenom dívali.

     Honza a já jsme počítali zápasy jako rozhodčí, vypomáhal Pavel s Kubou. První zápasy hrála Pavlova máma s Kubovým dědečkem a Pavlův táta s Kubovým tátou. Mě čekal v prvním kole Jirka. Držel jsem se sice statečně, ale prohrál jsem 0:2. S napětím jsem teda sledoval, kdo bude mým soupeřem v kole poražených. Mojí soupeřkou se stala Pavlova sestra. Tu jsem bez problémů porazil. Táta porazil Milanova tátu a máma prohrála s Pavlovým tátou. Odčinila to ale v kole poražených, kde porazila 2:1 Mirka. Mirek sice už porazil Kubovu sestru, ale prohrál s Pavlem a tak už byl ze hry venku. Pomáhal organizačně. Před obědem ještě porazil Pavel mámu.

     Po obědě se nás sešlo už trochu méně, protože někteří už vypadli. Přesto ale i část těch, kteří vypadli, přišla aspoň jako diváci. Mirek tu pochopitelně byl. Milan vypadl s Honzovým tátou a v kole poražených narazil na mě. Byl to velký boj. Vyhrál jsem první set, ale Milan srovnal. V dramatickém rozhodujícím setu jsem nakonec vyhrál. Milan tak vypadl, ale před rodičema se ovládal a jako náčelník klubu tu zůstal až do konce. Honza porazil po velkém boji Pavlova tátu. Jirka prohrál s Honzovým dědečkem a můj táta porazil Pavla. Ještě před večeří jsem se utkal s Pavlem. Byl to velký boj, mě se dařilo a vyhrál jsem 2:1. To bylo poprvé, co jsem Pavla porazil. Byl to poslední sobotní zápas.

     V neděli jsme pokračovali v opět menším množství. Diváků tu ale bylo dost a z klubu jsme tu byli všichni. Mě čekal zápas s tátou. Hrál jsem dobře, ale na tátu jsem neměl šanci. Ten totiž prohrál v boji o postup do semifinále s Honzovým dědečkem. Proti mě nehrál naplno a pustil mi set. Honza vyřadil Pavlova tátu. Předtím prohrál se svým tátou. Honzův táta ve finále porazil Honzova dědečka. Můj táta porazil Honzu a znova se utkal s Honzovým dědečkem, kterého tentokrát porazil. Tak skončil druhý, Honzův dědeček byl třetí, Honza čtvrtý a já s Pavlovým tátou jsme pátí až šestí. Turnaj měl úspěch. Pro vítěze byly diplomy a sladké ceny, které jsme koupili z peněz vydělaných sběrem. Milan jako náčelník klubu sklidil chválu, pochválen byl i Jirka, který se stal vlastně naším patronem. Rodiče věnovali další vybavení do klubovny. Získali jsme tak starší záclony a nějaké nářadí. Vzápětí se zrodil Mirkův nápad na vícedenní výpravu, kterou jsme naplánovali na červen. Předběžný souhlas rodičů jsme získali všichni.

     Do vícedenní výpravy bylo ještě daleko a tak jsme připravovali i jednodenní výpravu. Rozhodli jsme se, že v sobotu pojedeme odpoledne na kolech a v neděli potom klasicky vlakem a pěšky. V průběhu týdne jsme také sbírali typy na naši mstitelskou činnost. První podnět přinesl Honza. Šesťák Karel zmlátil jednoho malého kluka z 3. třídy. Druhý podnět jsem měl já, protože v naší třídě si při hodině pracovní výchovy vyráběl náš spolužák Petr ze zbytku plechu hvězdici a náš třídní šprt Ivan to na něj řekl učiteli. Petr dostal poznámku a učitel mu už skoro hotovou hvězdici zabavil. Ve středu jsme v klubu oba podněty projednali a Ivana i Karla jsme odsoudili k pětadvaceti na zadek. Ve čtvrtek Milan sehnal celkem slušnou rákosku. Byla z tvrdší gumy. Pak jsme se vypravili za odsouzenými. Vhodné místo pro výkon trestu jsme našli v opuštěném sklepě jednoho domu, kde byla lavice, přes kterou se mohl trestaný přehnout. Nejprve jsme tam pozvali Karla. Nevěděl, proč tam jde. Rozsudek jsme mu řekli až na místě. Netvářil se nadšeně, ale co mohl dělat. Bylo nás šest a on byl sám. Nekladl ani odpor a na Milanův pokyn se přehnul přes lavici. Mirek s Milanem mu připoutali ruce a Honza se mnou nohy. Říkal sice, že se nebude vzpouzet, ale to byla součást výkonu trestu. Odsouzený tak nemůže tušit, jak velký výprask dostane. To jsme ostatně v tuto chvíli nevěděli ani my. Dohodli jsme se totiž, že z nás bude provádět výkon trestu pět a každý dá pět ran. Šestý, který se nezúčastní, byl losován. Při tom členové rady mají právo se zúčastnit, do losování jsou tedy zařazeni pouze, pokud chtějí. Tentokrát se losovalo mezi Pavlem, Honzou a Kubou. Na Karla vypadl Kuba a na Ivana Pavel.

     Trest začal vykonávat Milan, který dal Karlovi pět spíš symbolických ran. Mírný byl i Mirek, i když ten přitlačil víc. Teď jsem přišel na řadu já. Protože to, co Karel udělal, považuju za jednu z největších srabáren, tak jsem Karla nešetřil. Po každé ráně pořádně nadskočil. Ještě, že byl přivázaný. Honza pustil Pavla. Ten Karla taky nešetřil, ale byl o něco mírnější než já. Závěr patřil Honzovi, který měl stejný názor jako já a tak pořádně přitlačil. Karel toho měl dost, takhle velký výprask nečekal.

     Tentýž den jsme stihli do sklepa ještě nalákat i Ivana. Ten se sice trochu bránil, ale spíš symbolicky. Milan mu řekl, že jestli bude vyvádět, tak to bude horší, tak se radši sklidnil. Tentokrát začal Mirek. Dal pět středně velkých ran. Po Mirkovi jsem byl na řadě já. Byl jsem o něco mírnější než Mirek. Ještě mírnější byl Kuba, který byl na řadě po mě. Pavel se se mnou shodl a dával zhruba stejné rány jako já. Závěr patřil Milanovi, který Ivana nešetřil. Dal mu asi tolik, jako já Karlovi. Ivan se rozbrečel. Před odchodem ho Milan upozornil, že pokud by ho napadlo na nás žalovat, dostal by znova a víc.

     Ivan nežaloval a i Karel dal malým klukům pokoj. Podněty začaly přibývat. Dávali nám je i kluci z okolí. Pokud velký kluk zmlátil malého, přišel malý za námi a řekl nám to. Během týdne jsme odsoudili ještě pět případů bití slabších, dvoje žalování a jedno šikanování slabšího bez bití. V případech bití slabšího čekal provinilého vždy celkem slušný výprask. Mirek teď byl totiž taky trochu ráznější a Milan se v těhle případech nechával losovat, takže dvakrát se nezúčastnil. V případě šikany bez bití jsem byl mírnější, kluci taky.

     Pokud si někdo zafrajeří na slabšího, tak za určitých okolností přimhouřím oko. Ostatně dřív jsem to taky občas dělal. Jednou jsem taky zbil malého kluka. Od táty jsem pak dostal takový výprask, který si pamatuju dodnes. Táta to považoval za hroznou srabárnu. Nejsem žádný svatoušek a občas od táty na zadek dostanu, ale takhle moc nikdy. To se nedalo vůbec srovnat. Pak jsem si přes půl roku malých kluků ani nevšiml.

     Jednou jsem chtěl po o tři roky mladším klukovi banán. Řekl mi, že mi ho nedá. Pohrozil jsem mu fackou. On se mě ale nebál a řekl mi, že mu facku nedám, protože nejsem srab, abych bil slabšího. Já bych mu ji stejně nedal, protože jsem měl v paměti ten výprask od táty, ale tenhle kluk mi byl sympatický tím, že se nebojí. Měl jsem ale hroznou chuť na banán. Poprosil jsem ho aspoň o špičičku. Usmál se a dal mi čtvrtku. Poděkoval jsem mu a řekl jsem mu, že je správnej kluk. Zeptal jsem se ho na jméno. Je to David a chodí do druhé třídy.

     Davidovi se moje přátelství vyplatilo, protože jsem mu asi o dva týdny později pomohl, když ho mlátil je den šesťák. Přeprali jsme ho společně. S Davidem mám něco společného, protože se starších kluků taky nebojím a když je třeba, tak se peru, i když vím, že prohraju a dostanu. Rozhodně bych silnějším klukům nesloužil, jako to dělají někteří kluci, když se bojí. Ostatně dost kluků to jenom zkouší. Někteří toho nechají, když se jich slabší nebojí. Někteří mu něco udělají, ale jen tak pro formu, aby si nezadali a jemu moc neublížili, ale někteří jsou srabi a slabšího zmlátí. Tyhle tři kategorie rozlišuju a před výkonem trestu vždycky zkoumám, kam provinilce zařadit.

     Byla sobota. Dopoledne jsme hráli fotbal a hned po obědě jsme vyrazili na kolech. Bylo celkem teplo a tak jsme zastavili na občerstvení v hospodě. Milan si dal pochopitelně pivo, Mirek si dal malé pivo a my ostatní limonádu. Honza s námi nejel, protože má zápas. Zítra na výpravu ale půjde.

     Pokračovali jsme v cestě. Jeli jsme kolem rybníka, kde jsme se na chvíli zastavili a vykoupali jsme se. Pak jsme se pomalu vraceli domů.

     V neděli s námi jel Jirka se svojí holkou Lenkou. Ještě s námi jeli tři kluci, kteří s námi hráli v sobotu fotbal a projevili zájem o členství v našem klubu. Je to Michal, který chodí do 5. B a jeho brácha Zdeněk, který chodí do sedmičky. Třetí je Michalův kamarád Filip, který je šesťák.

     Tentokrát jsme jeli úplně jiným směrem, než byly předchozí dvě výpravy. Když jsme vystoupili z vlaku, Milan s Jirkou zase nakoupili láhve piva. Mirek si taky jedno koupil na cestu a jedno se mnou na půl vypil na místě. Ostatní kluci si dali limonádu. Pavel si dal jeden lok piva od Mirka. Vyrazili jsme lesní cestou do poměrně prudkého kopce. Cesta se srovnala a začali jsme hrát různé hry. Připravil jsem si pozorovací hru. Podle mapy jsme si určili, kde bude končit. Každý dostal lísteček, kde byla pod sebou písmena abecedy. Naším úkolem bylo napsat ke každému písmenu věc, kterou jsme viděli od zahájení hry až do skončení. Takže např. k D jsem napsal džíny, které měl na sobě Milan. K M jsem napsal maskáče, které zase měl Mirek. Mohlo by tam být ale také Mirek, Milan nebo Michal. Ke K jsem napsal krátké kalhoty, které jsem měl já, T tepláky, ty měl na sobě Pavel. Lísteček se zaplňoval: S smrk, B buk, H hřib, O ostružiny a tak dále. Úkolem bylo zaplnit všechna písmena. Kdo měl hotovo, odevzdal dřív, protože v případě rovnosti bodů rozhodne rychlost.

      Jako první mi lísteček odevzdal Zdeněk a chvíli po něm Michal. Pak následoval Mirek, já, Honza a Pavel. Ostatní odevzdali až po uzavření hry. Všechna písmenka zaplnili všichni, takže rozhodovalo pořadí odevzdání. Hráli jsme hry na místě a Mirek šel připravit terénní hru. Připravil ji sám, ale na pomoc si před jejím začátkem přizval Milana a Jirku. Proběhli jsme se lesem, trať byla převážně značena pochodovými značkami. Luštili jsme text v morseovce a jednoduchou šifru. Terénní závod se líbil a Mirek byl pochválen. Hru pochválili i Zdeněk, Michal a Filip, kteří se dosud moc nadšeně netvářili. První, co se ujalo byla moje pozorovací hra a teď Mirkova terénní hra. Došlo i na házení šipkami. To se nelíbilo Zdeňkovi, že tím poraníme stromy. Řekl jsem, že ta šipka neprojde ani kůrou. To je, jako když se zapíchne připínáček. Zdeněk ale stejně neházel. Michal s Filipem se k nám přidali. Vyhrál Pavel před Mirkem a já byl třetí spolu s Michalem.

     Milan přešel na házení nožem. To se už nelíbilo ani Michalovi a Filipovi. Nůž už kůrou projde. Milan na to posměšně řekl, že strom není živý a nebolí ho to. Franta mu na to řekl, že strom živý je. "To, že ho to nebolí, je možná pravda, ale zraní ho to a vytéká mu pak míza a snadno ho napadnou různí paraziti."      V hodu nožem byl nejlepší Mirek, Milan byl až druhý. Já byl těsně za ním třetí. Poslední byl Kuba, který se ani jednou netrefil, přestože dříve míříval dobře. V druhém kole házení už Kuba neházel a odpadl i Pavel. Překvapivě teď vyhrál Honza. Já byl druhý a Mirek třetí.

     Milan za chvíli vytáhl plechovou hvězdici. Ta nás bavila. Zdeněk, Michal a Filip zase neházeli, že je to stejný jako nožem. Pavel hodil hvězdici do stromu a šel zkoumat ránu. Rozmýšlel se a chvíli neházel. Když ale viděl nás, nechal se nakonec zlákat a zase házel dál. Výsledky tady byly velice vyrovnané.

     Popošli jsme zase dál a kousek od potoka jsme si rozdělali oheň a uvařili jsme si oběd. Docela jsme si pochutnali. S Mirkem jsme si napůl dali pivo, napít jsme dali i ostatním klukům. Jediný, kdo si nedal ani loka byl Franta. Pivo pili pochopitelně i Milan, Jirka a Lenka. Chvíli jsme hráli slovní fotbal. Franta přispěl hrou BUM, při které se říkají dokola čísla od 1 do 50 a místo čísel dělitelných třemi nebo obsahujících trojku se říká BUM. Po druhé chybě se vypadávalo. První vypadl Milan, pak Lenka a Mirek. Po jedné chybě na konci měli Pavel, Honza a Filip. Takže vítězové jsme byli vlastně Franta, Michal, Jirka a já.

      Milan, Jirka a Lenka kouřili. Mirek a já jsme si taky dali jednu cigaretu. Pavel s Kubou kouřili jednu napůl. Michal s Filipem si dali pár šluků ode mě a od Mirka. Franta s Honzou nekouřili vůbec.

      Když oheň dohořel, pokračovali jsme dál v cestě. Na louce jsme se zastavili a zahráli jsme si další hry. Mirek vysvětlil hru Angličané proti Skotům. Rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jirka s Milanem nehráli, protože jsou moc velcí. V jednom družstvu byl Mirek, Pavel, Honza a já a v druhém Franta, Michal, Filip a Kuba. Každé družstvo mělo vymezené území, kde mělo mety. Ty se kořistily. Pokud obránci povalili na svém území útočníka, stal se zajatcem. Osvobodit se dal pouze dotykem svobodného spoluhráče, ale až potom co byl nejdříve odveden do vězení. Po velkém boji jsme nakonec vyhráli.

     Jirka přišel s roztahovanou, kterou začal hrát s Milanem. Chvíli jsme se dívali a pak jsme si to rozdali Mirek a já. Postupně se ještě přidali Pavel s Honzou a chvíli to zkoušeli i Michal a Filip. Při tomhle se stromy ne poraní. Přesto se to zase Frantovi nelíbilo, že se můžeme poradit a že se s nožem nehází. Jenže, když se nožem házet umí, tak nebezpečí poranění není. Franta hučel do Michala s Filipem, aby toho nechali a Jirkovi řekl, že až se poraníme, že to odnese on. Jirka to ale nebral vážně. Michal s Filipem toho za chvíli nechali.

     Pokračovali jsme v cestě. Hráli jsme hru, při které Jirka s Lenkou řekli náhle číslo od pěti do deseti, zavřeli oči a nahlas počítali. My se rozprchli a poschovávali a oni nás pak z místa hledali. Koho nenašli do minuty a jménem nezavolali, ten měl bod. Z deseti her jsme na tom byli nejlépe Franta, Michal a já. Byli jsme objeveni každý pouze jednou. Pavel, Honza a Filip byli objeveni každý dvakrát, Kuba třikrát, Mirek čtyřikrát a Milan šestkrát. Když jsme tuhle hru končili, k nádraží už nebylo daleko. Měli jsme ještě chvíli čas, tak přišla ještě na řadu hvězdice. Dohodli jsme se, že na příští výpravu si opatříme hvězdic víc. Došli jsme na vlak a vrátili jsme se domů.

     V týdnu pokračovala naše mstitelská činnost. Franta s Michalem a Filipem byli na jedné schůzce. Nejevili ale příliš zájem o to trestat provinilce. Michal s Filipem se každý jednou zapojili, Franta ani jednou. Na konci schůzky nám řekli, že se členy nestanou, že mají o činnosti klubu jiné představy. Mluvčí byl Franta, Michal s Filipem mlčky přikyvovali. Mirek jim nabídl, jestli nechtějí jet třeba ještě na jednu výpravu. Franta odmítl a všichni tři odešli.

     Během týdne jsme provedli pět soudů. Dva případy byly žalování, zbylé šikanování slabších v třech různých kategoriích. Nejzajímavější byl ten poslední, kdy Ondra z céčka chtěl po třeťákovi půjčit míč. Ten odmítl, tak mu dal Ondra malý pohlavek a řekl mu, ať si teda ten míč sežere.

     Třeťáka pohlavek naštval a kopl Ondru do nohy. Ondra mu kopanec vrátil a nakopl ho.

     Ondru jsme našli na hřišti, kde hrál fotbal, když konečně sehnal míč. Když dohráli, šel s námi do sklepa. Tam jsme ho seznámili z rozsudkem. Řekl, že se dojde obléct a přijde. Moc se nám to nelíbilo, ale Ondra rezolutně odmítl si nechat nařezat v trenýrkách, protože by byl znevýhodněn. Všichni mimo Milana jsme to uznávali a protože Ondra nepopíral spravedlnost rozsudku, tak jsme mu dali půlhodinu na to, aby se oblékl. Řekli jsme mu, že pokud ale nepřijde, najdeme si ho a pak to bude horší. Milan řekl, že v tom případě mu stáhneme kalhoty a dostane jen v trenýrkách. No a pokud by náhodou měl jen trenýrky, tak bysme mu stáhli trenýrky. To by holt měl smůlu. Ondra se na to ušklíbl a řekl, že přijde. Ještě musel potvrdit, že souhlasí s tím, co řekl Milan, pokud nepřijde. S klidem souhlasil a odešel.

     Milan s Mirkem začali měřit čas. Ondra přišel. Podle Milana až po limitu. Milana jsme ale přehlasovali, že to není podstatné, jestli přišel o minutu později, hlavní je, že dobrovolně přišel. Milanův návrh, abysme mu stáhli krátké kalhoty, které měl teď na sobě, nepro?el. Ondru jsem si zařadil do 2. kategorie a ostatní kluci ho otipovali stejně. Milan měl dnes nějakou bojovou náladu nebo měl na Ondru spadeno z dřívějška, protože mu dal víc než dával obvykle za šikanu. Ondra zatínal pěsti, ale nic neříkal.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je neděle
25.02.2018