Na úvodní stránku



Kapitola třináctá

Miloslav Fuček

Mstitelé

Přečteno: 502


Začíná školní rok a s ním několik konfliktů jak s některými učiteli, tak s některými novými spolužáky. Jak se s tím Martin vypořádá?


S začátkem školního roku se změnilo také mnohé ve škole. Do třídy se k nám dostali dva propadlíci Arthur a Gusta. Z jiné školy sem přeřadili Michala. Měl prý loni trojku z chování a tak ho sem přeřadili za trest, aby mu pomohlo jiné prostředí. Michal dojíždí denně autobusem skoro půl hodiny. Michal prý kdysi taky propadl, ale ne letos.

Třídní řekla na úvod těm třem novým, že sice má jejich posudky, ale u ní, že začíná každý s čistým kontem. Přesně tohle říkala loni nám, když jsme ji dostali jako třídní. Vzpomněl jsem si při tom na začátek páté třídy. Od naší učitelky z prvního stupně jsem určitě moc dobrý posudek neměl. Ve čtvrté třídě mi dala třídní důtku a spolu s Pepou a Jardou mě zařadila mezi grázly třídy. Pepík měl taky třídní důtku a Jarda ředitelskou.

Kdykoliv byl nějaký průšvih, učitelka šla po nás třech. Pokud se nikdo nepřiznal nebo to třídní žalobníček a šprt Ivan na nikoho nežaloval, tak jsme to odnesli mi tři rovným dílem. Tak jsem ztrácel zábrany k různým lumpárnám, protože jsem za ně stejně trpěl i když jsme je nedělal. Občas jsem dal někomu na židli připínáček, ale učitelce ho na židli dal Jarda. Odnesli jsme to tenkrát všichni, protože ani já ani Pepík jsme to na něj nepráskli.

Teď najednou jsme měli novou třídní. S ní přišly i další změny, protože jsme teď měli skoro na každý předmět jiného učitele. Mimo Honzy, s kterým jsem seděl v lavici, jsem se kamarádil s Pavlem, ale dost i s Pepíkem. Pepík se kamarádil s Jardou, ostatně já trochu taky, ale víc s Pepíkem.

Hned třetí den se mi podařilo vyhodit z okna houbu. Třídní to vyšetřovala. Ale nezačala se vyptávat ode mě nebo od Pepíka či Jardy. Ptala se všech. Když se nic nedozvěděla ani se nikdo nepřiznal, řekla že je zvědavá, jestli ten, kdo to udělal, najde odvahu se přiznat. Říkala to s úplným klidem. Pak začala učit a už se k tomu nevrátila. O přestávce mi to nedalo, zastrčil jsem žákovskou za tričko a šel jsem se přiznat k ní do kabinetu. Čekal jsem, že bude chtít žákovskou, ale nechtěla. Řekla, že je ráda, že jsem našel odvahu se přiznat a že protože je to můj první přestupek a není tak závažný a sám jsem se přiznal, že mě tentokrát nebude trestat. Odešel jsem z kabinetu jako ve snu. Až venku jsem si uvědomil, že jsem jí ani nepoděkoval. Tak jsem se vrátil a poděkoval jsem. Usmála se na mě. Do třídy jsem šel jako ve snu. Tohle by naše stará třídní nikdy neudělala. Podobnou zkušenost udělal o pár dní i Pavel a ještě později taky Honza a další kluci.

Dřív jsem nosil domů průměrně tři poznámky týdně. To byla taky norma, která mi většinou doma procházela a končila pouhým kázáním. Někdy mi prošla i čtvrtá poznámka, když nebyla moc závažná a někdy následoval trest třeba už za druhou nebo i první poznámku. Třeba za ten připínáček na židli učitelky, který jsem tam ale nedal, jsem dostal od táty výprask. Připínáčky na židlích spolužáků mi ale táta celkem toleroval. Házení houbou, když nebylo moc časté, mi taky celkem procházelo. Táta je na tohle celkem dobrý. Občas od něj sice dostanu, ale není ta zas tak zlé. Větší výprask jsem si od táty vykoledoval v průměru tak třikrát až čtyřikrát ročně a opravdu pořádný výprask mi dal táta zatím jednou. Tenkrát jsem zbil menšího kluka a to tátu hrozně naštvalo. Vynadal mi, že je to hrozná srabárna a a seřezal mě, že jsem tenkrát brečel.

Nikdy mi ale táta nenařezal před lidmi, natož třeba před kamarádama. Když jsem třeba provedl něco na koupališti nebo na návštěvě, tak si mě buď vzal třeba na záchod a tam si to se mnou vyřídil a nebo mě řekl, že až se vrátíme domů, že dostanu. Tím mi dal vpodstatě možnost se i zachránit. Většinou mě vyhlídka na výprask hned uklidnila a někdy jsem byl natolik hodný, že nakonec doma z výprasku sešlo a nebo v několika případech jsem sice dostal, ale výrazně méně.

Máma je taky dobrá, i když na některé věci je přísnější než táta. Nikdy ho ale nepřemlouvá, aby mě za něco nařezal. Sama mi občas dá pohlavek, ale ten nebolí. A pokud ji naštvu před lidmi, tak mi dá i dost času uhnout. V životě se ještě netrefila, kdežto když jsme sami, tak mi uhýbání není nic platné.

Díky tátovi mám dost dlouhé vlasy. Tátovi se to líbí a neuspěla u něj ani naše stará třídní učitelka, která chtěla, abych šel k holiči. Táta jí řekl, že on to chce takhle a jí do toho nic není, protože mám vlasy čisté a učesané. Tak to učitelka vzdala a já mám nejdelší vlasy ze třídy. Letos mě trumfnul Gusta, který je má o něco delší než já. Já je mám ale na rozdíl od něj husté. Zhruba jednou za čtvrt roku mi je prostříhá jedna tátova kamarádka, takže k holiči nechodím vůbec. Mě to tak vyhovuje. Někteří kluci by chtěli taky dlouhé vlasy, ale rodiče jim to dost často nepovolí a nebo, když jim to povolí, tak při narážkách učitelů je stejně pošlou k holiči. To mě naštěstí nehrozí. Mámě je to jedno, a když se to líbí tátovi, tak se do toho neplete. Občas mi akorát zkracuje ofinu, aby mi vlasy nepadaly moc do očí. To mě ani tátovi nevadí. Já si zakládám na dlouhých vlasech hlavně vzadu a kolem uší.

Michal má vlasy o něco kratší než já. Trumfl tak Pepíka a Pavla, kteří je mají taky celkem dlouhé. Delší vlasy má i Honza. Naší nové třídní jsou naše vlasy jedno. Nedělá na nás ani narážky, je prostě tolerantní.

Třídní mi ještě prominula dvě další poznámky. Byly to ale většinou maličkosti. Poznámku jsem dostal až za shozenou kytku. Přinesl jsem ji druhý den podepsanou a přinesl jsem i nový květináč. Kytku jsem sám přesadil. Třídní si toho všimla a usmála se na mě. Potom jsem třídní pomohl párkrát se zaléváním květin v kabinetu a dostal jsem od ní i pochvalu.

Po pár měsících jsem si všiml, že mi třídní plně věří. Pokud jsem jí při vyšetřování řekl, že jsem něco neudělal, tak se mnou už prostě nezabývala. Dostal jsem se tak do situace, že jsem jí prostě nemohl lhát. Třídní navíc tolerovala i to, že jsem nechtěl žalovat. Když něco vyšetřovala, zeptala se mě, jestli vím, kdo to udělal. Řekl jsem jí, že já jsem to neudělal. Zeptala se znovu, jestli vím, kdo to udělal. Nechtělo se mi odpovědět a třídní to pochopila a nenaléhala.

"Nechceš žalovat, co?", zeptala se.

Přikývl jsem. Příště se už spokojila s mojí vyhýbavou odpovědí, že já jsem to neudělal. Tohle naše stará třídní taky nedokázala. Té jsem musel lhát a tvrdit, že nic nevím. Tak jsem měl malou šanci, že to neodnesu taky. Stará třídní mě ale trestala i v případech, kdy věděla, že jsem něco neudělal, ale že vím, kdo to udělal, za to, že jsem jí to neřekl.

Moje kamarádství s Jardou skončilo. Přestal jsem být grázl jako on. Přestal jsem se kamarádit i s Pepíkem, který se víc sblížil s Jardou. Oba si vysloužili postavení grázlů. Já díky třídní tuhle pověst ztratil, i když u některých učitelů jsem ji možná trochu měl. Pokud jsem dostal od třídní poznámku, bylo to za konflikt s jiným učitelem a nebo, když mě při něčem přistihla náhodou. Před jejími hodinami jsem většinou neházel houbou ani křídami.

Pokud jsem však přece jenom od třídní někdy poznámku dostal, tak mě to mrzelo, což na mě třídní viděla. Snažil jsem se to odčinit a pomoct jí třeba v kabinetu a tak mi za to dala zase pochvalu. Tohle někteří učitelé nedokáží. Někteří nedají pochvalu skoro vůbec a někteří ji sice dají, ale ne v den, kdy už jsem od nich za něco dostal poznámku. Nejvíce pochval jsem měl loni od třídní a tělocvikáře a pak od dílnaře letošních sedmáků.

Třídní mě navíc brzo poznala na tolik, že dovede odhadnout, co jsem schopen provést a co ne. Když například někdo ustříhl Jitce cop, tak se to vyšetřovalo. Stalo se to v hodině zeměpisu. Zeměpisářka hned řekla: "To byl určitě támhle ten dlouhovlasý." Tím myslela mě. Dost se mě tohle podezření dotklo, ale třídní jí řekla, že to není můj styl, že tohle bych já neudělal. Vůbec mě ani nevyšetřovala. Nikdo se nepřiznal. Holky věděly, že vím, kdo to udělal. Zuzana chtěla,abych to třídní řekl. Řekl jsem jí, že nebudu žalovat. Zkoušela vyhrožovat, že jestli to neřeknu, že mě holky ostříhají. Řekl jsem jí, že bych jí to nedoporučoval a už jsem se s ní nebavil. Odešel jsem ze třídy. Slyšel jsem, jak jí Katka říká, že to je blbost.

"Buď ráda, že Martin není jako ostatní kluci a chová se k nám holkám slušně a neprovokuj ho", řekla Zuzce.

"Když kryje toho, kdo to udělal, tak to je spoluúčast. A kdo ví, jestli to neudělal sám.", řekla Zuzana.

Ve třídě byla ještě třídní a ta se do toho vložila taky. Řekla, že já sice nejsem žádný svatoušek, ale že tohle bych neudělal. A když nechci říct, kdo to udělal, tak že mě k tomu nemůžou nutit, protože pak bych měl problémy mezi klukama, že jsem žaloval. Většina holek s třídní souhlasila. Katka Zuzce řekla, že ona s ní do toho nepůjde a že by jí nedoporučovala , aby si se mnou zahrávala.

"Martin je sice dobrák, ale na vlasech mu myslím záleží hodně a jestli se naštve, tak bys toho mohla pořádně litovat."

Vyšetřování pokračovalo ještě druhý den. S pomocí holek se nakonec přišlo na to, že to udělal Pepík. Hrál si ze začátku na hrdinu, ale brzo ho to přešlo. Třídní na něj byla velmi nepříjemná. Takhle protivnou jsem jí ještě neviděl, ale Pepík si to zasloužil. Dostal poznámku a za trest musel k holiči, který ho ostříhal hodně nakrátko.

Několik dní jsem se nebavil se Zuzanou. Omluvila se mi sice za to, že mě chtěla ostříhat, ale to mi nestačilo. Mě naštvala i tím, že řekla, že jsem to mohl udělat já. Zuzanu to mrzelo a přimlouvala se za ní i Katka. To je holka, na kterou já dost dám, protože je z holek z naší třídy nejlepší. Dost se vzájemně respektujeme. Řekl jsem jí, proč se ještě se Zuzanou nebavím. Zuzana se mi pak omluvila i za to, že mě podezírala a tak jsem ji vzal na milost.

Naštvaný jsem byl i na učitelku zeměpisu. Připadala mi celkem dobrá a po třídní a tělocvikářovi jsem ji měl nejradši. Občas jsem jí pomáhal a měl jsem od ní i pár pochval. Nepamatuje si nás jmény, ale podle zasedacího pořádku nás oslovuje jmény a ne příjmeními, což většina učitelů nedělá. O to víc mě teď mrzelo, že mě podezírala z toho, že jsem ten cop ustříhl já. Jenom proto, že mám dlouhé vlasy. Aspoň, že se mě třídní zastala.

Začal jsem zeměpisářku ignorovat. Chtěla pomoct odnést mapy do kabinetu. Vždycky jsem se hlásil, tentokrát ne. Všimla si toho. Řekla moje jméno, tak jsem šel, ale neochotně. Uvědomila si, že jsem se nehlásil. Zeptala se mě, jestli chci. Řekl jsem, že ne. Tak si vybrala někoho jiného. Vrátil jsem se do lavice. Přestože byla už přestávka, ve třídě bylo až do odchodu učitelky absolutní ticho. Tohle ode mě nikdo nečekal. Někteří kluci to ani nechápali. Z holek to myslím pochopila první Katka.

Zeměpisářka si mě nějakou dobu nevšímala. Tak jsem na sebe začal trochu upozorňovat. Když mě považuje za grázla, tak uvidí. Když přišla do hodiny, hodil jsem proti tabuli křídu. Byla to pěkná rána, ale bylo to daleko od dveří, takže křída nemohla učitelku zasáhnout. Ale lekla se. Ivan jí hned žaloval, že jsem to byl já. Nečekal jsem, až si mě zavolá a rovnou jsem jí dal na stůl žákovskou. Možná mi ani poznámku dát nechtěla, ale když měla žákovskou na stole, tak mi ji napsala. Tvářil jsem se lhostejně. Nenápadně jsem si ale poznámku v lavici přečetl. Bylo tam, že jsem házel o přestávce křídou ve třídě. To bylo dobré, to mi u táty celkem projde. Napsala o přestávce, přestože už bylo po zvonění. Ale tím si to u mě nevyžehlí.

Ivan čekal, že ode mě za to žalování dostane. Dost se divil, protože jsem si ho ani nevšiml. Celkem se mi to tentokrát hodilo, že to řekl. Proto jsem taky tou křídou hodil tak, aby to viděl.

Na druhý den jsem si sehnal bouchací kuličky. Prodal mi je jeden osmák. Dal jsem je učitelce pod židli. To jí nemůže nic udělat, ale pořádně se vyleká. Ten osmák s tím měl zkušenosti a věděl jsem, že mu můžu věřit.

Kuličky jsem dal pod židli tak, že mě Ivan neviděl. Věděli o tom maximálně tři nebo čtyři kluci, kteří ale žalovat nebudou. Když učitelka vešla do třídy, Arthur hodil těsně vedle ní křídu, která se rozprskla o dveře. Učitelka se lekla. Ostatně křída jí letěla asi třicet centimetrů od hlavy. Ani nedošla ke stolu, jako včera a hned se u dveří zeptala, kdo to byl. Jarda se nepřiznal, chvíli bylo ticho. Učitelka došla ke stolu, pozdravila se s námi a sedla si. Vzápětí nadskočila, protože bouchly ty kuličky.

Učitelka se zase ptala, kdo to byl. Bylo ticho. Učitelka si znovu sedla. Před tím chvilku zkoumala pohledem třídu. Čekal jsem, že vyjede po mě, ale neudělala to. Řekla jenom, že je zvědavá, jestli ten, kdo měl odvahu to udělat, najde taky odvahu k tomu se přiznat. Trochu jsem se rozmýšlel. Pak jsem vstal, vzal žákovskou a šel k učitelce. Dal jsem jí žákovskou.

"Ty bouchací kuličky jsem tam dal já", řekl jsem.

Učitelka se zeptala, jestli k té křídě se nepřizná nikdo. Mě nepodezírala.

"Určitě to udělal obojí Martin", zahuhlal Jarda.

Pochopil jsem, že Jarda tu křídu takhle hodil proto, aby to bylo na mě. Jenže učitelka mu na to neskočila. Zavolala si Jardu k sobě. Nechtělo se mu, ptal se proč, ale nakonec přišel. Musel ukázat ruce. Pravou měl od křídy. Musel přinést taky žákovskou. Dostal poznámku jako první. Viděl jsem, jak mu tam učitelka napsala, že po ní hodil po vstupu do křídy křídou. Co psala mě jsem neviděl, ostatně si to přečtu v lavici. Jardovi to ale napsala dost ostře. To včera byla shovívavější.

Vrátil jsem se do lavice a přečetl jsem si svojí poznámku. Napsala mi, že jsem ve třídě používal bouchací kuličky. Zase mě šetří. Tentokrát jsem byl rád, ale stejně si to tím u mě nevyžehlí. Tahle poznámka mi tak lehce neprojde. Učitelka nám řekla, že ji máme zítra přinést poznámky podepsané do kabinetu.

Doma bylo celkem dusno. Táta měl sice celkem dobrou náladu a já se tvářil hodně pokorně, takže mi jenom řekl, že jestli přinesu tenhle týden ještě jedinou poznámku, tak že dostanu výprask. A to bylo teprve úterý.

Ve středu jsme šli za učitelkou zeměpisu do kabinetu. Její kolegyně nám řekla, že tam bude až po jedné hodině. Jarda prohlásil, že čekat nebude. Dovedu si ho představit, jak bude dělat ve čtvrtek frajera. Měl jsem chuť to tak taky udělat, jenže kvůli Jardovi jsem se rozhodl, že počkám. Ta hodina mě nezabije. Kdybych měl poznámku sám, tak bych to ale udělal stejně jako Jarda.

Končili jsme ve dvanáct. Šel jsem do kabinetu za třídní, abych jí s něčím pomohl a tím si zkrátil čekání. Nebyla tam, tak jsem šel za tělocvikářem. Ten zrovna uklízel kabinet. nabídl jsem mu pomoc. Trochu se divil, tak jsem mu vysvětlil, že čekám na učitelku zeměpisu a že nemám co dělat. Pomáhal jsem mu a při tom jsme si povídali. Všechno jsem mu řekl. Myslím, že mě pochopil. Řekl mi, že zeměpisářku to taky mrzí, jenže neví, proč jsem uraženej.

Byla jedna. Učitel mi dal pochvalu za pomoc. Řekl jsem mu, že jsem to kvůli tomu nedělal. Řekl mi, že to ví, ale že jak mě zná, tak se mi ta pochvala bude hodit. Přiznal jsem, že tentokrát jo a dost. Usmál se na mě a řekl mi, ať jdu za zeměpisářkou, ať mi někam neuteče. Poděkoval jsem mu a šel jsem.

Prohlédla si podepsanou poznámku. Pak se mě zeptala, proč to dělám, že jsem takový nebýval. Mlčel jsem.

"No, když mi to nechceš říct, já tě nutit nebudu", řekla učitelka. Vrátila mi žákovskou a já odcházel. U dveří jsem to nevydržel a otočil jsem se. Chvíli jsme se s učitelkou na sebe dívali.

"Já bych holce nikdy cop neustřihl", řekl jsem vyčítavě. Otočil jsem se a šel jsem pryč.

"Martine", zavolala za mnou, když už jsem byl na chodbě.

Otočil jsem se. Poprosila mě, abych se ještě na chvíli vrátil a zavřel dveře. Poslechl jsem. Omluvila se mi za to, že mě podezírala a řekla, že jí to mrzí. Věřil jsem jí to, bylo to na ní vidět. Vyzvala mě, abych si sedl a chvíli jsme si povídali. Vyprávěla mi, že na škole, kde dřív učila byl jeden dlouhovlasý kluk a ten holkám stříhal copy. Znova se mi omluvila, že netušila, že se mě to tak dotkne.

Řekl jsem jí, že jí mám po třídní a tělocvikářovi jako učitelku rád a o to víc mě to mrzelo. Řekl jsem jí, čeho si na ní vážím. Řekla mi, že netušila, že jsem tak citlivý kluk. Za grázla mě nepovažovala nikdy, ale třídní moc nevěřila. Teď ale ví, že mám svůj charakter.

"Mě je milejší kluk, který jako ty občas zlobí, než zdánlivě hodnej kluk, který je ale bezcharakterní a slušně se chová pouze před učitelema."

Zeptal jsem se učitelky, jestli nepotřebuje s něčím pomoct, když jsem jí teď zdržel. Rovnali jsme mapy a při tom jsme si dál povídali. Ocenil jsem, jak vyhmátla Jardu s tou křídou. Řekla mi, že věděla, že já bych to neudělal, protože den před tím jsem tu křídu hodil obrovský kus od ní, bylo to asi čtyři metry. Taky mi potvrdila, že mi za to poznámku dát nechtěla, ale když jsem jí podal žákovskou, tak mi ji dala. Přiznal jsem, že jsem si to myslel a že jsem ocenil, jak mi ji napsala mírně. Dozvěděl jsem se od ní, že se bude vdávat a řekla, že až bude mít dítě, že by chtěla, pokud to bude kluk, aby měl charakter jako já. Tím mě potěšila.

Nakonec mi dala pochvalu za pomoc. Řekl jsem jí, podobně jako tělocvikářovi, že jsem to nedělal pro to. Odpověděla mi skoro stejně. Přiznal jsem, že po té poznámce mi pochvala skutečně přijde vhod. Usmála se na mě. Nabídla mi, že kdyby mi to přece jenom nějak tenhle týden nevyšlo a někdo mi poznámku dal, že by promluvila s tátou a vysvětlila mu to. Nerada by, abych od táty dostal. Byl jsem jí za to vděčný, ale stejně bych za ní asi nešel. Připadal bych si jako zbabělec.

Tátovi jsem se pochopitelně s pochvalami pochlubil. Podivil se, že mám dvě poznámky a pochvalu od téže učitelky. Tak jsem mu všechno řekl. Táta je fajn a pochopil mě. Trochu se smál, když jsem mu říkal, jak se učitelka starala, abych nedostal výprask. Táta ji ode mě nechal pozdravovat. Napětí, které mezi námi bylo od včerejška povolilo a hrozba výprasku se silně vzdálila.

Zeměpisářce jsem pozdrav od táty vyřídil. Divila se, tak jsem jí vysvětlil, že jsem mu všechno řekl. Byla ráda.

To vše bylo v době, kdy jsem se vzdálil od třídních grázlů Jardy a Pepíka. Bylo to pod vlivem třídní, tělocvikáře a zeměpisářky, kterých jsem si vážil. Mimo školu to ale bylo jiné. Krátce na to vznikli Mstitelé, moje kamarádství s Mirkem a naše klubové lumpárny. Až když z klubu odešli Honza s Pavlem, začal jsem uvažovat o tom, že zeměpisářka i třídní mě možná mají za lepšího, než jsem v té době byl. Vzpomněl jsem si na slova zeměpisářky, že je jí milejší zlobící kluk jako já, který má charakter než zdánlivě hodný kluk, který se ale slušně chová jen před dospělými. Uvědomil jsem si, že jsem něco mezi tím. Surový skutečně nejsem a snažím se neubližovat. Ale když mě neviděli dospělí, dělal jsem věci, za které se dnes stydím. Dnes snad už jsem takový, jakého mě viděla zeměpisářka. Ta se to dozvěděla z televize, kde jsem na sebe vlastně všechno řekl. Trochu jsem se před ní teď na začátku roku za to styděl, ale řekla mi, abych si to tak nebral. Řekla mi, že je ráda, že mě za takového považovala už tenkrát, protože si myslí, že to mělo určitý vliv na to, že jsem se dnes takovým stal. Ono těch vlivů bylo víc a každý měl na mě trochu vliv.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je neděle
25.02.2018