Na úvodní stránku



3/II

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1060


Kapitola třetí, II. část


Ráno jsem se vzbudil dost brzo, brácha ještě spal. Rychle jsem svlékl tepláky, v kterých jsem spal a vzal jsem si manžestráky. Sešel jsem dolů. Táta s mámou, strýc a teta ještě spali. Na schodech jsem potkal Pavlu. Pozdravili jsme se a zeptala se mě, jak se těším na Štědrý den. Řekl jsem, že hrozně moc, ale bohužel bude až v pondělí, takže musím ještě dva dny čekat. A vlastně jsou to tři dny, protože se nadílí až večer.

Pavla mi řekla, abych byl rád, že budou aspoň delší prázdniny. Pak se mě zeptala, co jsme to prováděli cestou v autě. Trochu jsem se začervenal a řekl jsem, že nic. Pavla nenaléhala a dál se nevyptávala. Mě to ale nedalo a nakonec jsem jí to stejně řekl sám.

Děda s babičkou už byli vzhůru. Babička chystala snídani a děda četl noviny. Šli jsme s  Pavlou na chvíli na zahradu. Hodil jsem po Pavle z legrace sněhovou kouli a ona mi to oplatila. Tak jsme se chvíli koulovali. Moc dlouho nás to ale nebavilo.

"Tolik sněhu v Praze není", řekl jsem.

"To ne", souhlasila Pavla.

Chvíli jsme ještě byli na zahradě a potom jsme se vrátili domů. Brzo vstal táta s mámou, po nich strýc a teta. Brácha spal nejdéle. Táta se mě zeptal, v kolik šel brácha spát. Řekl jsem, že nevím, že když jsem usnul, tak si ještě četl. Máma mě poslala, abych ho šel vzbudit. Vyběhl jsem nahoru, připraven vysypat bráchu ze spacáku. K mému zklamání už ale vstával a sundaval si právě tepláky. Houkl jsem na něj, ať si pospíší, že na něj čekáme se snídaní.

Po snídani za námi přišli sousedovi kluci, Jára, který chodí do šesté třídy a Míla, který chodí do třetí. Řekli nám, abysme s nima šli sáňkovat. Chtěl jsem se zeptat táty jestli můžeme, ale bylo to zbytečné, protože táta všechno slyšel a rovnou nám řekl, ať nesáňkujeme nad silnicí, ale ať jdeme sáňkovat k lesu.

Děda má na půdě dvoje sáně a tak jsme pro ně vyběhli. S Járou a Mílou jsme šli ven. Kluci měli s sebou taky každý jedny sáně. Rozhodli jsme se, že si dáme závody. Šli jsme nad silnici, protože je to blíž než k lesu.

Jára je docela správný kluk. Znám ho už pátý rok, teda od doby, co jsme sem začali jezdit. Potrpí si na dost dlouhé vlasy, ale jeho rodiče pro to nemají moc pochopení a tak o ně musí tvrdě bojovat. Do školy sice chodí v džínách, ale venku na ulici chodí vždycky v teplácích. Tím se odlišují všichni jeníkovičtí kluci od nás pražáků. Kluci tady chodí v teplácích třeba i do kina nebo do knihovny a někdy, když mají tělocvik, tak jdou i do školy třeba v teplácích. To je ale tím, že Jeníkovice jsou podstatně menší než Praha. Míla je Járovi velice podobný, akorát je menší.

Nad silnicí moc dětí nesáňkovalo. Většina dětí to má zakázané, protože hned dole je silnice a občas se stane, že to někdo neubrzdí a vjede na silnici mezi auta. Vloni tu prý málem autobus přejel pětiletého kluka. Bylo to ale až někdy v únoru, kdy už jsme tu nebyli. Z dědova domku sem ale vidět není, takže se nemusíme bát, že by na nás přišli rodiče. Táta ani máma nás kontrolovat nepůjdou. Maximálně by poslali Pavlu, ale ta by na nás nežalovala. Museli bysme ale jít k lesu, protože kdybysme ji neposlechli, tak by se naštvala. Pavla se naštve málokdy, ale když se naštve, tak člověk neví, co od ní může očekávat. Bráchovi jednou dala facku a mě chtěla jednou nařezat. Proto si dáváme pozor, abysme ji nenaštvali a radší poslechneme i když ji třeba chvíli popichujeme a provokujeme. Když jde do tuhého, tak ale zavčas ustoupíme.

Začali jsme závodit. Několik závodů jsem vyhrál já, několik Jára. Jednou taky vyhrál brácha. Míla dojížděl většinou buď poslední nebo předposlední. Když už nás závodění nebavilo, začali jsme stavět sněhuláka. Postavili jsme společně jednoho velkého a pak jsme si kolem něj každý postavili svého menšího. Potom jsme ještě párkrát sjeli dolů ze stráně a šli jsme domů. Oběd ještě nebyl a tak jsme se zatím koulovali na zahradě.

Po obědě nám máma řekla, že bysme mohli víc šetřit manžestráky a sáňkovat v teplácích. Řekla, že Jára a Míla chodí venku taky v teplácích. Řekl jsem, že jsme zvyklí chodit venku v kalhotách. Děda se tomu divil, že jsou tepláky pohodlnější. Máma řekla, že bysme teda spoň doma mohli chodit v teplácích, když se v nich stydíme chodit venku. Táta, máma, strýc, teta, Pavla a i děda s babičkou tady totiž teď všichni chodí po domě v teplácích. Brácha na to řekl, že přece nemusíme tolik šetřit, že nejsme tak chudí. Máma mu vynadala, že je drzý a že musíme šetřit na chatu.

Protože je před Vánocema, tak jsem si chtěl šplhnout, tak jsem řekl, že teď půjdu ještě ven v manžestrácích, protože je mám už trochu vlhké, abych si nezamočil i tepláky a večer, že se převleču do tepláků. Máma se na to tvářila spokojeně. Brácha řekl, že on si ale tepláky nevezme. To mámu naštvalo a řekla mu, že by taky mohl dostat výprask. Brácha se ušklíbl a utekl ven, přestože ho máma volala zpátky.

Šel jsem pro Járu a Mílu a šli jsme sáňkovat, tentokrát k lesu. Když už nás sáňkování nebavilo, tak jsme si stavěli iglů. Tak jsme se do toho zabrali, že jsme přišli na večeři až v šest místo v pět. Rodiče zuřili. Měl jsem štěstí, že táta s mámou byli víc naštvaní na bráchu, který vlastně utekl a tak dostal brácha víc. Brečel. Táta se trochu uklidnil a já už dostal celkem málo. Ani jsem nebrečel.

Brácha odešel trucovat nahoru a byl dneska bez večeře. Já jsem se navečeřel a šel jsem se převléct do tepláků, jak jsem slíbil. Protože nebylo večer nic v televizi, hráli jsme karty. Táta se strýcem hráli šachy a máma, teta, děda, babička, Pavla a já jsme hráli Kanastu.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je čtvrtek
21.10.2021