Na úvodní stránku



3/I

Miloslav Fuček

Kamarádi

Přečteno: 1018


Kapitola třetí, I. část


V pátek jsme si balili věci. Na Vánoce jsme jeli k dědečkovi do Hradce Králové. Máma přišla z práce už ve dvě a táta v půl třetí. Měli jsme sbaleno už od včerejška. Hned jak přišel táta, jsme začali nosit kufry do auta. Protože v nich jsou dárky, tak si je táta rovnal sám. Ve tři jsme vyjeli. Než jsme se ale vymotali z Prahy, uplynula skoro hodina. Táta z toho byl nervózní, protože myslel, že touhle dobou nebude na silnicích ještě tak plno. Máma zas byla nervózní, jestli jsme něco nezapomněli. Loni zapomněla na dva dárky.

Hned za námi jel strýc Pavel s tetou Marcelou a Pavlou. Konečně jsme byli v Horních  Počernicích. Pak už jsme jeli rychleji. Naklonil jsem se dopředu, abych viděl, jak rychle jedeme. Na tachometru bylo něco kolem sedmdesáti. Naše tisícovka MB si to poctivě šlapala a na silnici jsme za sebou nechávali jedno auto za druhým.

Protože nás táta nechtěl nechat sedět vedle sebe, tam seděla máma, seděli jsme vzadu, klekli jsme si s bráchou na sedadla a koukali jsem se aspoň zadním okénkem. Mámě se to moc nelíbilo, ale táta pro nás měl pochopení a zastal se nás. Akorát nám řekl, abysme mu neumazali botama ze zadu přední sedadla. O to ale nemusel mít obavy, protože nemáme tak dlouhé nohy a navíc jsme měli čisté boty.

V Horních Počernicích ještě bral táta benzín a pak už jsme jeli dál. Já s bráchou jsme se bavili tím, že jsme se posmívali předjetým řidičům. Tak třeba na řidičku Trabantu, kterou jsme předjeli před Nehvizdami, dělal brácha dlouhý nos a já jsem na ni vyplazoval jazyk a ťukal jsem si na čelo. U odbočky na Mochov jsme předjížděli řidiče začátečníka. Dělali jsme na něj s bráchou úšklebky. Ve Velenci jsme viděli menší havárii. Polský Fiat tam dostal smyk a srazil se s Volhou.

V Sadské si nás táta všiml ve  zpětném zrcátku, jak vyplazujeme jazyk na řidiče Octavie a řekl nám, abysme toho nechali. Vydrželi jsme to až do Poděbrad. Hned za Poděbradama jsme se ale neudrželi, abysme neudělali dlouhý nos na asi sedmnáctiletého kluka na Pionýru. Zahrozil nám pěstí a tak jsem si zaťukal na čelo a brácha mu pohrozil pěstí. Táta nás naštěstí neviděl. Museli jsme dávat pozor, jestli se táta nedívá a také, jak daleko jede strýc Pavel, aby nás neviděl, protože by to na nás mohl říct tátovi.

Za chvíli nás rozesmály názvy městeček. Projížděli jsme obcí s názvem Odřepsy a ještě směšnější nám připadal název Dlouhopolsko. V Karlově Koruně jsme vyplazovali jazyk na řidiče Trabanta, který jsme předjeli a potom hned na dalšího kluka na Pionýru. Ten si zaťukal na čelo. Tomu jsme se s bráchou rozesmáli. Byli jsme teď míň ostražití a tak nás za Chlumcem táta znova přistihl. Zajel ke kraji a vystoupil. Řekl nám, abysme vystoupili taky. Když jsme byli venku, tak odepnul pásek a dostali jsme výprask. Mezitím nás předjel ten kluk na Pionýru a smál se nám. Pohrozil jsem mu za to pěstí. Předjel nás i strýc Pavel.

Pokračovali jsme v cestě. Zbytek cesty jsme už radši s bráchou seděli. Konečně jsme byli v Hradci. Museli jsme projet celým městem, protože dědeček nebydlí přímo v Hradci, ale až v Jeníkovicích. Za Hradcem jsme jeli dobu vedle železniční tratě. Ta vede až do Třebechovic, kde jsme chvíli stáli u závor. Z Třebechovic jsme jeli ještě asi čtyři kilometry. Když jsme dojeli, strýc Pavel byl už pomalu vybalený a měl odstavené auto na dvoře. Děda nás už vyhlížel. Táta zajel vedle strýcovy Octavie. Podal nám naše zavazadla a spěchali jsme do tepla dědova domku.

Děda s babičkou mají jednopatrový domek na kraji Jeníkovic. Dole v přízemí je velký salon pro hosty, který zároveň slouží jako obývací pokoj. Tam bývá každé Vánoce vánoční stromek. V přízemí je ještě další pokoj, kde je televize, rádio a gramec. Tady je taky velká knihovna. V přízemí je ještě kuchyňka a příslušenství. V prvním patře jsou dvě velké ložnice a velký balkón. V jedné ložnici spí děda s babičkou, v druhé bude spát táta, máma, strýc a teta. Pavla bude spát s dědou a babičkou. Já s bráchou spáváme nahoře v malém podkrovním pokojíčku.

Jsme rádi, že spíme sami, protože si můžeme aspoň večer číst nebo povídat a spát můžeme jít, až když chceme. Letos tu je nově zavedené ústřední topení, takže se nemusí topit v kamnech. Sotva jsme vybalili, čekala nás večeře. Už bylo šest pryč. Jeli jsme sem skoro tři hodiny a to je to jenom něco přes sto kilometrů. Jenže jsme zase hodinu ztratili v Praze. Venku už byla tma a tak jsme šli hned po večeři spát. Já s bráchou spíme na slamnících, které jsou položeny na podlaze. Spíme ve spacích pytlích. V pokojíku máme jednu skříň na věci. Věcí s sebou ale moc nemáme. Z šatů jsem si s sebou vzal jenom dvoje manžestráky, jednu teplákovou soupravu, svetr, rezervní košili, ponožky, trenýrky a tepláky na spaní. Z věcí s sebou mám jen knihu a pár drobností. To jsem vybalil a dal do skříně a dárky jsem nechal v kufru. Kufr jsem dal na skříň. Brácha si vzal navíc jenom tranzistorové rádio, které dostal k Vánocům předloni. Oba s sebou máme pochopitelně ještě baterky.

Brácha si chvíli četl a já uvažoval, co bysme asi mohli dostat k Vánocům. Každý rok,  počínaje tím, kdy mi bylo šest a bráchovi pět, jsme dostali vždycky nějaký větší dárek a k tomu pár drobností. V první třídě jsem dostal hodinky a brácha ten samý rok taky. V druhé třídě jsem dostal vláček a brácha dostal autodráhu. Rodiče počítali s tím, že si to budeme vzájemně půjčovat, což také děláme. Tyhle hračky teď používáme společně. V první třídě jsem dostal za vysvědčení kopačky. Táta je koupil i bráchovi, aby mu nebylo líto, že je nedostal, přestože ještě do školy nechodil a žádné vysvědčení neměl.

Ve druhé třídě jsem dostal za vysvědčení kopací míč, brácha dostal taky míč. Ve třetí třídě, tedy předloni, jsme dostali s bráchou tranzistorová rádia, brácha Orbitu a já Rigu. Za vysvědčení jsme dostali nafukovací matrace. Loni jsme dostali k Vánocům společně stereorádio do našeho pokoje a za vysvědčení kola. Odhaduju, že letos bysme mohli dostat třeba magneťák nebo foťák. Táta je vášnivý fotograf a myslím, že bude chtít, abysme se naučili fotit. Občas, když u nás přišla řeč na focení, jsme oba řekli, že by nás to bavilo. Skoro bych ale radši dřív chtěl ten magneťák. Při tomto rozjímání jsem usnul a ani nevím, kdy brácha zhasnul a šel spát.


Sdílet na Facebooku

Zpět


Provozuje a vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2002-15
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je čtvrtek
21.10.2021